ONĚGIN U NÁS
Evžen Oněgin je překladatelsky jedním z nejpřitažlivějších textů světové literatury. Ačkoli čítá přes pět a půl tisíce veršů, dostal od roku 1833, kdy vyšel poprvé v úplnosti, jen u nás osmkrát novou podobu, třikrát zčásti a pětkrát kompletně. Puškinův román vznikl a stejně tak se odehrává v době, kterou zpravidla považujeme za uzavřenou kapitolu: generace čtenářů však mají potřebu objevit si ho znovu, pro sebe, pro svoji dobu.
Vůbec první, i když neúplné stopy Puškinova hrdiny v češtině vedou překvapivě daleko, zřejmě až do poloviny třicátých let devatenáctého století, do starobylé, dolnoslezské Wrocławi, kde tehdy na místní univerzitě působil Jan Evangelista Purkyně, „vědec s duší básníka". Právě mezi jeho rukopisy se dochoval také zlomek z překladu Oněgina, zahrnující celkem sedmnáct prvních strof.
Purkyně začal Puškinův román překládat v podstatě vzápětí po jeho prvním úplném ruském vydání. Paradoxně však nikoli v Čechách.
V roce 1823, kdy akademická Praha o geniálního vědce nijak zvlášť nestála, získal Purkyně místo profesora fyziologie na wrocławské univerzitě, v konkurenci několika dalších kolegů evropského formátu. V městě s pruskými úřady a početnou slovanskou menšinou, kde prožil celkem sedmadvacet let, pak zkoumal nejen lidskou mluvu, zrak, hmat a sluch, ale také možnosti své mateřštiny. Svoji motivaci k překládání cizích literatur přitom formuloval velmi jasně:
Němci, Italové i Maďaři se snaží na všech našich hranicích i uvnitř odnárodnit nám Slovanům lid i vyšší stavy. Snažme se tedy pomstít se jim za to šlechetnějším způsobem a přisvojit si vše, co oni vytvořili výtečného v oblasti duchovní. Tím nejenom od nich načerpáme nové síly, ale vzdávajíce čest tomu, co oni mají vpravdě čestného, sami také dosáhneme u nich cti a vážnosti.
Ponecháme-li stranou Purkyňovy překlady z německé, italské, maďarské či polské literatury, jež jsou nejlepším důkazem, že tu nejde pouze o rétoriku, neprojevuje se v předchozích větách rovněž myšlení skutečného Evropana? Purkyňova výzva obsahuje určitý recept proti nacionalismu, nejen pro překladatele.
Purkyně sledoval Oněginovy kroky přesně do třetiny první kapitoly, k jedné z nejvirtuóznějších pasáží, kde se spolu s verši roztančí slavná petrohradská primabalerína Avdoťja Istominová. Sám ještě mohl zažít stejnou atmosféru doby jako Puškin. Mohl vidět tančit stejné baletky a dýchat stejný vzduch, který proudí na chodbách, v budoárech i pánských kabinetech Puškinova románu. Pokus o českou premiéru Evžena Oněgina však neocení pouze čtenáři se smyslem pro antikvární patinu: jde, byť ve zlomku, o odvážné nastínění budoucích možností našeho oněginovského překládání.
Na první kompletní verzi Oněgina si čeští čtenáři ovšem museli počkat bezmála třicet let. Proč? Kdo z našich literátů se s veršovaným románem ruského básníka tehdy mohl potkat - a nepotkal se s ním?
Ve třicátých letech devatenáctého století u nás překládal Puškina především jeho o tři měsíce starší vrstevník František Ladislav Čelakovský. Vybíral si ale téměř výhradně básně s národními motivy, takříkajíc „ruské lidové". Proč se minul s Puškinovými dalšími texty, především těmi, které tak jako Oněgin nejrůznější šablony, včetně těch národních, spíše rozbíjely a překonávaly?
Jisté vysvětlení Čelakovského postoje nacházíme v jeho dopisech z roku 1826. Jeden z nich odkazuje k události ani ne rok staré, která představuje důležitý klíč k porozumění celému Oněginovi:
Z Rus trochu lítosti. V tom zpropadeném spiknutí též znamenití spisovatelé, Puškin a Muravjov-Apostol. Jak první nejlepší v básni, tak druhý v prose. Nepochybně oboum hlava dolů skočí. [...] Ubohý Alexandr, ale jak ze všeho poznávám, padl obětí těm šílencům. To morové povětří z Německa (!) tam převanulo - a již z té příčiny dvojnásob mi to hnusné.
„Spiknutím" rozumí Čelakovský povstání děkabristů v Petrohradě čtrnáctého prosince roku 1825, nedlouho poté, co zemřel Alexandr I. Právě po smrti cara, kterému Puškin pro jeho neutuchající zálibu v inspekčních cestách přezdíval „kočující despota", vycítili někteří šanci na změnu. Nezdařilo se. Vůdci povstání skončili na popravišti, mezi jinými i zmíněný Muravjov-Apostol. Nejde ovšem o literáta Nikitu Michajloviče, kterého má zřejmě na mysli Čelakovský, nýbrž o politicky angažovaného carského důstojníka Sergeje Ivanoviče, tehdy devětadvacetiletého, jen o tři roky staršího než Puškin. Další čekala Sibiř. Puškin sám se prosincového „spiknutí" přímo nezúčastnil: když vypuklo, byl ve vyhnanství na severozápadě Ruska. Pro nás je pak důležité, že v Oněginovi najdeme po myšlenkách děkabristů, Puškinových nejbližších přátel, celou řadu stop.
Vraťme se však k názorům Čelakovského, vyplývajícím z citovaného dopisu: zjevně se v nich odráží neznalost skutečných poměrů v Rusku, daná obtížnou dostupností informací, ale i jistou setrvačností v myšlení. Naši tehdejší rusofilové chtěli v Rusku vidět oporu, „veliké dubisko", jež, jak prohlásil Ján Kollár dikcí starozákonního proroka, „vzdoruje zhoubným až dosaváde časům". Představa Ruska „vzdorujícího" tím, že za každou cenu udržuje neudržitelné poměry, načrtnutá ruským básníkem nejen v Oněginovi, je nemohla uspokojovat. I kdyby se někdo z nich do překládání Puškinova románu pustil, patrně by ho, zatížen ustrnulou vidinou všemocného „slovanského bratra", v mnoha ohledech nemohl (a možná ani nechtěl) pochopit.
Postoj k Puškinovi převládající mezi soudobými českými literáty shrnuje Kollár v jedné ze svých původně německy psaných statí:
Je politováníhodné, že se géniem vzájemnosti slovanské nenadchli tři vynikající slovanští básníci naší doby, jmenovitě ruský Puškin, srbský Milutinović a polský Mickiewicz: stojíce na ruské, srbské a polské zemi, avšak s hlavou ve slovanském nebi, mohli být spatřeni veškerým národem slovanským.
Teprve postupně, s přibývající informovaností o skutečných poměrech v Rusku a rostoucí historickou zkušeností s Alexandrovým nástupcem, Mikulášem I., jenž rázně ukončil osvobozenecké snahy některých svých „slovanských bratrů" (především Poláků v letech 1830-1831), se proti konzervativním českým rusofilům formuje mladší, poněkud pokrokovější a ovšem také bouřlivější básnická generace.
K této generaci patřil i kněz a jihočeský literát, jehož v roce 1853, po vyloučení z gymnázia, vyšetřovala rakouská policie kvůli vydávání nepovoleného studentského časopisu a který pět let předtím možná stál i na barikádách. Tehdy, v revoluční vřavě roku 1848, mu bylo teprve šestnáct. Václav Čeněk Bendl. Právě on se také pustil do překladu Oněgina, ještě jako alumnus bohosloveckého semináře v Českých Budějovicích. Překládal rovněž celou řadu jiných Puškinových děl a napsal o něm několik životopisných pojednání. V jednom z nich slovy Adama Mickiewicze zdůrazňuje, že „jméno Puškin stalo se heslem všech nespokojenců".
O Bendlově silném vztahu k ruskému básníkovi svědčí i několik vět z jeho dopisu Boženě Němcové napsaného koncem roku 1856, krátce po vstupu mladého rebelanta do českobudějovického semináře: „Milostpaní, mám u Vás Puškina, zapomněl jsem ho - a tož bez něho přece nemohu býti." V těch slovech je více pravdy, než by se na první pohled mohlo zdát. Bendl, s nímž se život věru nemazlil, s Puškinem doslova žil i zemřel: nejenže pro něj ruský básník znamenal posilu v těžkých chvílích, jak dokazují mnohá svědectví, ale v den své smrti, poté, co přeložil několik tisíc Puškinových veršů, dosáhl na den stejného věku, jehož se dožil autor Oněgina.
Bendlův překlad Puškinova veršovaného románu - první kompletní - vyšel v březnu roku 1860, necelých třicet let po vzniku Purkyňova zlomku. V myslích tehdejších čtenářů zanechal nesmazatelnou stopu. V době, kdy jsme s výjimkou Máchova Máje neměli nic srovnatelného s vrcholy světové poezie, pomáhal nastavit měřítko našim literátům. Kromě jiných inspiroval Svatopluka Čecha, který se ještě jako student pod vlivem Bendlova překladu pustil do svých prvních básnických pokusů:
...pozvolna vyhraňoval se obrys celého díla; ba, již začala se podložka na psacím stole plniti slibnými rozběhy k veršovanému románu, jehož mladistvá hrdinka vymohla si již daň lyrické parenthese věnované jejím očím, trochu na způsob oslavy krásných nožek v Evgenu Oněginu.
