Noc, kterou mohla pohanská filozofie učinit dcerou Chaosu, neskýtá žádné dobrodružství popisu řádu.
Sir Thomas Browne, Zahrada Cyrusova
Knihovna, ve které jsem nakonec shromáždil své knihy, započala svůj život někdy v patnáctém století coby stodola, usazená na malém kopečku jižně od Loiry. Těsně před začátkem křesťanské éry postavili na tomto místě Římané Dionýsův chrám na počest boha této vinorodé oblasti; o dvanáct století později nahradilo křesťanství chrám boha opileckého vytržení Bohem, který proměnil svou krev ve víno. (Mám obrázek vitrážového okna zobrazujícího dionýsovskou vinnou révu vyrůstající z rány na Kristově pravém boku.) Ještě později vesničané ke kostelu přistavěli dům, kde měl bydlet kněz, a nakonec k této faře přidali i pár holubníků, malý sad a stodolu. Na podzim roku 2000, kdy jsem tyto budovy, které jsou nyní mým domovem, uviděl poprvé, zůstala z této stodoly jen jedna kamenná zeď, oddělující můj majetek od výběhu pro drůbež a sousedova pole. Vesnická legenda praví, že ještě dříve, než zeď patřila ke stodole, byla součástí jednoho ze dvou hradů, které kolem roku 1433 postavil pro svého syna Tristan L'Hermite, ministr francouzského krále Ludvíka XI. a nechvalně proslulý ukrutník. První z těchto hradů dosud stojí, i když byl během osmnáctého století značně přestavěn. Druhý lehl před třemi či čtyřmi staletími popelem a zůstala z něj jediná zeď, na jejímž vzdálenějším konci je zbudovaný holubník. Ta se stala majetkem kostela a z jedné strany ohraničovala farní zahradu. V roce 1693, poté co byl založen nový hřbitov, aby poskytl poslední odpočinek vzrůstajícímu počtu zemřelých, udělili obyvatelé vesnice („shromáždění před vstupem do kostela," píše se v listině) úřadujícímu knězi svolení, že s ním může sloučit i starý hřbitov a nad prázdnými hroby pěstovat ovocné stromy. V té době byla hradní zeď využita k uzavření nové stodoly. Po Francouzské revoluci se stodola v důsledku války, bouří a chátrání rozpadla, a přestože se roku 1837 v kostele obnovily bohoslužby a do fary se nastěhoval nový kněz, stodola už znovu postavená nebyla. Starobylá zeď nadále sloužila k oddělení majetků; z jedné strany se dívala na sedlákovo pole a druhou stranou stínila farské magnoliové stromy a keře hortenzie.
Od chvíle, kdy jsem spatřil zeď a okolo ležící kameny, jsem věděl, že to je místo, kde postavím přístřeší pro své knihy. Měl jsem v hlavě zřetelný obrázek knihovny, něco mezi dlouhou halou v Sissinghurstu (Vita Sackville-West's house v Kentu, který jsem před nedávnem navštívil) a knihovnou na střední škole, kam jsem kdysi chodil - Colegio Nacional de Buenos Aires. Chtěl jsem místnost obloženou tmavým dřevem s měkkými ostrůvky světla a pohodlnými židlemi a menší přilehlý prostor, kam bych umístil svůj psací stůl a příruční knihovnu. Představoval jsem si regály, které mi začínají u pasu a sahají až po špičky prstů natažené ruky, neboť mám zkušenost, že knihy odsouzené do výšin, kde je potřeba žebřík, nebo do nížin, které nutí čtenáře plazit se po břiše na podlaze, přitahují mnohem méně pozornosti než jejich kolegyně ve středních výškách, a vůbec přitom nezáleží na tom, o čem pojednávají nebo jakou mají hodnotu. Ovšem tohle ideální uspořádání by vyžadovalo knihovnu třikrát nebo čtyřikrát větší, než byla rozloha zmizelé stodoly, a jak truchlivě podotýká Stevenson, „to je právě stinnou stránkou umění. Připadnete-li na dobrý nápad, zhatí vám to vzápětí nějaká hloupost, pokud se týká smyslu věci". A tak regály v mé knihovně z nezbytnosti začínají těsně nad podlahovou lištou a končí ve vzdálenosti osmerky pod stropními trámy.
Když se knihovna stavěla, zedníci objevili ve staré zdi dvě okna, která byla kdysi dávno zazděna. Jedno je úzká střílna, z níž možná lučištníci bránili syna Tristana L'Hermita, když se proti němu bouřili rozzlobení rolníci; druhé je nízké čtvercové okno, chráněné středověkými železnými mřížemi ve tvaru stonků se svěšenými listy. Z těchto oken přes den vidím sousedova kuřata, jak běhají z jednoho rohu ohrady do druhého a zobají hned tady, hned tam, horečnatě poháněna tolikerou nabídkou, stejně jako blázniví učenci v knihovně; z oken v nové protější zdi mám výhled přímo na faru a dva staré jerlíny ve své zahradě. Ale v noci, když se v knihovně rozsvítí světla, venkovní svět zmizí a neexistuje už nic než tento prostor s knihami. Tomu, kdo stojí venku v zahradě, se knihovna v noci jeví jako nějaká obrovská loď, jako ona podivná čínská vila, kterou si v roce 1888 nechala ve své zahradě coby letní palác postavit rozmarná císařovna Cixi ve tvaru lodi. Ve tmě, s osvětlenými okny a ozářenými řadami knih, je knihovna uzavřeným prostorem, vesmírem s vlastními pravidly, která předstírají, že dokážou nahradit nebo proměnit pravidla onoho beztvarého vesmíru venku za zdmi.
Během dne je knihovna říší řádu. Pohybuji se nahoru a dolů i podél potištěných chodbiček se zřejmým cílem, hledám jisté jméno nebo hlas, knihy poutají můj zájem podle svého určeného místa nebo zařazení. Struktura místa je viditelná: bludiště rovných řad, nikoli aby se člověk ztratil, ale aby nalezl; místnost rozčleněná podle zjevně logické posloupnosti třídění; místopis řídící se předem určeným obsahem a zapamatovatelným pořadím písmen a číslic.
Ale v noci se atmosféra mění. Zvuky se ztiší, myšlenky znějí hlasitěji. „Sova Minervina létá až v noci," poznamenal Walter Benjamin, když citoval Hegela. Čas se zdá být blíž tomu okamžiku na půl cesty mezi bděním a spánkem, kdy je možné znovu snadno stvořit svět. Mé pohyby nevědomky nabývají na kradmosti, moje činnost se stává tajnou. Měním se v jakéhosi ducha. Skutečnou přítomností jsou nyní knihy, zatímco já, jejich čtenář, jsem kabalistickými rituály letmo zahlédnutých písmen váben a lákán k jistému svazku a na jistou stránku. Řád ustanovený knihovními katalogy je v noci pouhou konvencí; ve stínu postrádá veškerou svou důležitost. Ačkoliv moje vlastní knihovna nemá žádný autoritářský katalog, dokonce i takové mírnější pořádky, jako je abecední uspořádání podle autorů nebo rozdělení do sekcí podle jazyků, se náhle oslabují. Moje oči i ruce, které jsou v pozdních hodinách osvobozeny od obvyklých zábran, nepozorovaně bloumají po vyrovnaných řadách a znovunastolují chaos. Jedna kniha nečekaně volá na druhou a spolu utvářejí spojenectví napříč různými kulturami a staletími. Polozapomenutá řádka zní ozvěnou jiné řádky z důvodů, které se za denního světla zdají být nejasné. Jestliže knihovna dopoledne připomíná přísný a uvážlivě prosazovaný řád světa, pak knihovna v noci se zjevně těší z radostného zmatku, jaký ve světě v základě panuje.
V prvním století po Kristu Lucanus ve své knize o římské občanské válce, která proběhla o sto let dříve, popisuje Julia Caesara, jak prochází troskami Tróje a poznamenává, že mu každá jeskyně a každý holý strom připomíná hrdinu starobylých homérských příběhů. „Zde každičký kámen je slavný," vysvětlil Lucanus, popisuje přitom jak Caesarovu cestu bohatou na vyprávění, tak daleko v budoucnosti i knihovnu, ve které právě sedím. Moje knihy mezi svými deskami uchovávají všechny příběhy, které jsem kdy poznal a stále si je pamatuji, které jsem zapomněl nebo které si jednoho dne můžu přečíst; zaplňují prostor kolem mě starými i novými hlasy. Tyto příběhy nepochybně existují na stránkách knih i během dne, ale snad kvůli tomu, že v nočním čase se mohou objevit přízraky a promlouvat sny, oživuje se jejich přítomnost až po západu slunce. Procházím uličkami s očima upřenýma na Voltairovy knihy a v temnotě zaslechnu orientální příběh o Zadigovi; někde v dálce navazuje nit příběhu Vathek Williama Beckforda a předává ji klaunům Salmana Rushdieho za modrou obálkou jeho Satanských veršů; jiný orientální příběh se ozývá v kouzelné vesnici z dvanáctého století Zahiri v Samarkandu, která následně popouští vyprávění Naguibu Mahfouzovi a těm, kdo smutně přežívají v současném Egyptě. Lucanus o Caesarovi říká, že procházel trójskou krajinou opatrně ze strachu, aby nepošlapal duchy. Zde v knihovně v noci duchové dostávají hlasy.
A přesto není knihovna v noci vhodná pro každého čtenáře. Například Michel de Montaigne by s mým upřednostňováním temnoty nesouhlasil. Jeho knihovna (nazýval ji librairie, nikoli bibliothèque, neboť používání těchto slov se začínalo měnit teprve právě v rozvířeném šestnáctém století) se nacházela ve třetím patře jeho věže ve starobylém skladišti. „Trávím tam i většinu dní svého života a většinu hodin dne. V noci tam nejsem nikdy,"5 vyznal se. V noci Montaigne spal, neboť se domníval, že tělo se už dost unavilo během dne, kdy je mysl zaujata čtením. „Knihy mají mnoho příjemných vlastností pro ty, kdo je umějí volit; ale nic dobrého není bez stínu: je to potěšení, které není čiré a naprosté, stejně jako ta ostatní; má svoje nevýhody, a to značně tíživé. Duše se jimi cvičí, ale tělo, o něž jsem rovněž nezapomněl pečovat, zůstává zatím v nečinnosti, vadne a smutní."
Moje nikoli. Ledacos z toho, co jsem právě četl, proniká každým mým svalem, takže když se konečně rozhodnu zhasnout v knihovně světlo, přináším si do spánku hlasy a pohyby knih, které jsem právě zavřel. Po letech zkušeností jsem se naučil, že když chci ráno psát o určitém tématu, pak to, co si o tom v noci přečtu, zaplní moje sny nejen argumenty, ale také konkrétními událostmi onoho příběhu. Při čtení o boeuf en daube paní Ramsayové dostávám hlad, po četbě o Petrarkově výstupu na Mont Ventoux sotva popadám dech, Keatsův popis koupání mě osvěží, poslední stránky Kiplingova Kima mě naplní vroucím přátelstvím, při prvních zmínkách o psu baskervillském se neklidně rozhlížím kolem sebe. Podle Coleridge takové vzpomínky ve čtenáři vyvolávají ten nejušlechtilejší ze všech pocitů, pocit vznešenosti, který, jak říká, „roste nikoli z pohledu na nějaký vnější předmět, ale z toho, jak si jej vnímatel uvědomuje; nikoli ze smyslového vjemu, ale z jeho odrazu v představivosti". Coleridge odmítá „smyslový vjem" příliš snadno; aby se tyto noční představy mohly rozvinout, musím dovolit ostatním svým smyslům, aby se probudily - dívat se na stránky a dotýkat se jich, slyšet šustění papíru, obracení stránek i hrozivé zapraskání hřbetu, čichat vůni dřevěných polic, pižmový pach kožených vazeb, štiplavý odér zažloutlých kapesních vydání. Pak můžu usnout.
Během dne píšu, listuji knihami, přeskupuji je, zařazuji nové přírůstky, přesunuji jednotlivé oddíly, abych získal víc místa. Nováčky podrobím vstupní prohlídce a pak je mile přivítám. Pokud je kniha z druhé ruky, nechávám všechno, čím je poznamenaná, netknuté: stopy předchozích čtenářů, spolucestujících, kteří zaznamenali svou cestu v podobě vepsaných poznámek, jména na předsádce či autobusové jízdenky sloužící jako záložka. Ať je kniha stará nebo nová, jediným označením, které se vždy snažím ze všech svých knih odstranit (obvykle s malým úspěchem), je cenovka, kterou zlomyslní knihkupci lepí na zadní stranu. Tyto ohavné bílé strupy se obtížně strhávají, zůstávají po nich malomocné rány a lepkavé stopy, na nichž ulpívá prach a letité chuchvalce, které ve mně vzbuzují touhu po speciálním lepkavém pekle, do něhož by měl být vynálezce těchto nálepek uvržen.
Během noci sedím a čtu a pozoruji řady knih, které mě svádějí k tomu, abych vytvářel nová pojítka mezi sousedy, abych jim vymýšlel společné dějiny, abych propojoval jeden útržek vynořený z paměti s jiným. Virginia Woolfová se jednou pokusila vymezit rozdíl mezi člověkem, který se rád učí, a člověkem, který rád čte, a došla k závěru, že „mezi těmito dvěma není vůbec žádné pojítko". Napsala: Učený člověk
je sedavý, soustředěný osamělý nadšenec, který prostřednictvím knih hledá nějaké konkrétní zrnko pravdy, jíž zasvětil své srdce. Pokud ho přemůže vášeň ke čtení, jeho zisky se zmenšují a ztrácejí se mu mezi prsty. Čtenář naproti tomu musí držet svou touhu po vědění na počátku; jestliže k němu vědomost dobře přilne, ale když ji má hledat, když má číst systematicky, když se má stát odborníkem nebo autoritou, pak je velmi náchylný k tomu, že zabije to, co považujeme za lidštější vášeň pro čisté a nestranné čtení.
Během dne mě láká soustředění a systematičnost; v noci si mohu číst s lehkostí hraničící s bezstarostností.
Ať je den či noc, moje knihovna je soukromou říší, velmi vzdálená velkým i malým veřejným knihovnám a také přízraku elektronické knihovny, o jejíž univerzálnosti mám stále jisté pochybnosti. Místopis a zvyky všech tří se různými způsoby liší, i přesto, že sdílejí neskrývané odhodlání vnášet soulad do našich vědomostí a představ, třídit a rozdělovat informace, shromažďovat v jednom místě naši zprostředkovanou zkušenost světa a vylučovat mnoho zkušeností ostatních čtenářů prostřednictvím lakoty, lhostejnosti, neschopnosti nebo strachu.
Tyto zdánlivě protikladné pokusy o zahrnutí a vyloučení jsou natolik trvalé a dalekosáhlé, že (alespoň na Západě) mají své jednoznačné literární symboly, dva pomníky, jež, dalo by se říci, vyjadřují všechno, čím jsme. Ten první, vztyčený proto, aby dosáhl nedosažitelného nebe, vyrůstá z naší touhy podmanit si prostor, z touhy, která byla potrestaná pluralitou jazyků a která dokonce i dnes klade každodenní překážky do cesty našim snahám dát se poznat jeden druhému. Ten druhý, postavený proto, aby z celého světa shromáždil to, co se tyto jazyky pokusily zaznamenat, pramenil z naší naděje, že se nám podaří ovládnout čas, a skončil v mytickém ohni, který strávil dokonce i přítomnost. Babylonská věž v prostoru a Alexandrijská knihovna v čase jsou sesterskými symboly těchto ambicí. V jejich stínu stojí moje malá knihovna, která je připomínkou obou nesplnitelných snů - touhy ovládnout všechny babylonské jazyky a přání vlastnit všechny alexandrijské knihy.
Příběh o Babylonské věži se vypravuje v jedenácté kapitole knihy Genesis. Po potopě táhly všechny národy země na východ do země Šineáru, kde se rozhodly postavit město a věž, jejíž vrchol by dosáhl do nebe. „I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: ,Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.‘ " Bůh, praví legenda, vynašel mnohost jazyků proto, aby nám zabránil pracovat společně, jinak bychom mohli zajít příliš daleko. Podle Sanhedrinu (rady židovských starších ustavené v prvním století v Jeruzalémě) neztratilo místo, kde kdysi stávala věž, nic ze své podivné působivosti, a dokonce i dnes, kdokoliv tudy prochází, zapomene všechno, co zná. Před mnoha lety mi kdosi ukázal malý pahorek pokrytý kamením za hradbami Babylonu a řekl mi, že z toho, co se kdysi nazývalo Bábel, nic víc nezbylo.
Alexandrijská knihovna byla střediskem vědění, které založili ptolemaiovští králové koncem třetího století př. Kr., aby se mohlo lépe rozvíjet Aristotelovo učení. Podle řeckého geografa Strabóna, který byl činný v prvním století př. Kr., mohla knihovna obsahovat filozofovy vlastní knihy, které přenechal jednomu ze svých žáků, Theofrastovi, jenž je následně zanechal jinému žákovi, Néleovi ze Skepsis, který se konečně podílel na zřízení knihovny. Až do založení Alexandrijské knihovny byly starověké knihovny buď soukromými sbírkami četby jednoho člověka, nebo vládními sklady, kde se ukládaly právní a literární dokumenty pro úřední potřeby. Impulsem pro zřízení těchto dřívějších knihoven nebyla ani tak zvídavost, jako spíše nutnost bezpečně dokumenty uložit, a pramenila spíše z konkrétní potřeby nahlížet do dokumentů než z touhy obsáhnout všechno. Alexandrijská knihovna odhalila novou představivost, která předčila všechny existující knihovny svými ambicemi i rozsahem. Attalovští králové v Pergamonu v severozápadní Malé Asii se s Alexandrií pokoušeli soutěžit a postavili svou vlastní knihovnu, ta však nikdy nedosáhla velkoleposti Alexandrijské knihovny. Aby zabránili svým soupeřům ve vyrábění rukopisů pro svou knihovnu, zakázali Ptolemaiovci vývoz papyru, na což pergamští knihovníci odpověděli vynálezem nového psacího materiálu, který dostal jméno města: pergamenon čili pergamen.
Pozoruhodný dokument ze druhého století př. Kr., zřejmě apokryfní List Aristeův, zaznamenává příběh o počátcích Alexandrijské knihovny, jež je symbolem jejího gigantického snu. Aby král Ptolemaios I. shromáždil univerzální knihovnu (píše se v listě), napsal „všem panovníkům a vládcům na zemi" a prosil je, aby mu poslali všechny druhy knih od všech druhů autorů, „básníků i autorů prózy, řečníků i sofistů, lékařů i věštců, historiků a také ode všech ostatních". Královi učenci spočetli, že pokud se mají v Alexandrii shromáždit „všechny knihy všech národů světa", bude k tomu zapotřebí pět set tisíc svitků. (Čas naše ambice násobí; v roce 1988 jen samotná Kongresová knihovna ve Washingtonu získala tento počet svazků za rok a od té doby se střídmě držela na čtyřech stech tisících.). Dnes Alexandrijská knihovna díky egyptské vládě opět stojí, byla postavena podle vítězného návrhu norského architektonického studia Snøhetta. Nová Alexandrijská knihovna stála 220 milionů dolarů, dosahuje do výšky třiceti dvou metrů, její obvod měří sto šedesát metrů a má dostatek skladovacího prostoru nejen pro více než osm milionů svazků, ale do svých rozlehlých místností pojme také sbírku audiovizuálního materiálu a virtuální sbírku.
Babylonská věž stála (dokud stála) coby důkaz naší víry v jednotu vesmíru. V narůstajícím stínu Bábelu lidstvo podle legendy obydlelo svět bez jakýchkoliv jazykových bariér a věřilo, že stejně jako na pevnou zem mají právo i na ovládnutí nebes. Alexandrijská knihovna (postavená snad na pevnějších základech než Bábel) povstala proto, aby dokázala opak, totiž že svět je ohromující různost a že v této různosti se skrývá tajný řád. Za prvé vyjádřila naše podvědomé tušení jediného, nepřetržitého jednojazyčného božstva, jehož slovy mluvili všichni na zemi i na nebi; za druhé vyjádřila přesvědčení, že každá z knih, utvořených z těchto slov, je svým vlastním složitým vesmírem, každá z nich si troufá ve své jedinečnosti oslovit celé stvoření. Babylonská věž se zřítila v době prehistorie vyprávění příběhů; Alexandrijská knihovna vznikla tehdy, když příběhy získávaly podobu knih a pokoušely se najít syntax, která by každému slovu, každé tabulce, každému svitku propůjčila jejich osvětlující a nezbytné místo. Neurčitá, velkolepá, všudypřítomná a mlčenlivá architektura této nedokončené knihovny stále obchází v našich snech o univerzálním řádu. Ničeho takového už nikdy poté nebylo dosaženo, ačkoliv jiní knihovníci (včetně webu) se pokoušeli tuto ohromující snahu napodobit. Stojí osamoceně v dějinách světa jako jediné místo, které chtělo zaznamenat všechno, minulost i budoucnost, mohlo též předvídat a uchovávat kroniku své vlastní zkázy a opětovného vzkříšení.
Alexandrijská knihovna, rozdělená do tematických oblastí podle kategorií, jak je vymysleli její knihovníci, se stala množstvím knihoven, z nichž každá zhmotňuje jeden aspekt různosti světa. Zde (chlubili se Alexandrijští) bylo místo, kde se uchovávala živá paměť, kde každá zapsaná myšlenka měla svůj výklenek, kde každý čtenář mohl nalézt svoji vlastní trasu vyznačenou řádek po řádku v knihách možná ještě neotevřených, kde sám vesmír našel svůj odraz oblečený do slov. Jako další prostředek k dosažení svého cíle král Ptolemaios vyhlásil, že všechny knihy připlouvající na lodích do alexandrijského přístavu budou zabaveny a opsány, a slavnostně se zavázal, že poté bude originál vrácen (podobně jako u mnoha jiných slavnostních královských slibů nebylo ani tomuto vždy dostáto a majiteli byla mnohdy vrácena kopie). Podle tohoto despotického opatření se knihám shromážděným v knihovně začalo říkat „lodní sbírka".
První zmínka o knihovně pochází od Héródáse, básníka z Kósu či Mílétu, který žil v druhé polovině třetího století př. Kr., v textu zmiňujícím se o budově známé jako Museion neboli Dům Múz, který téměř s jistotou sídlil ve slavné knihovně. Héródás po vzoru do sebe zapadajících krabiček propůjčuje Egyptské říši podobu všezahrnující univerzální knihovny: Egypt obsahuje Museum, které následně obsahuje knihovnu, která následně obsahuje všechno:
A [Egypt] se podobá domu Afroditinu:vše, co existuje, a vše, co je možné, se nachází v Egyptě: peníze, hry, moc, modré nebe nahoře, sláva, představení, filozofové, zlato, mladíci a panny, chrám zasvěcený bohům, shovívavý král, Museum, víno a cokoliv dalšího si lze představit.
Navzdory takovýmto letmým zmínkám je bohužel fakt, že nevíme, jak Alexandrijská knihovna vlastně vypadala. Máme představu Babylonské věže, zřejmě inspirovanou spirálovým minaretem mešity Abú-Dulaf v Samaře z devátého století, zobrazené na spoustě obrazů, především od holandských malířů šestnáctého století, jako byl Breughel: hadovitá nedokončená stavba hemžící se dělníky. U Alexandrijské knihovny však takovou povědomou představu, jakkoli neskutečnou, postrádáme.
Italský badatel Luciano Canfora, který prozkoumal všechny dostupné prameny, dovozuje, že samotná knihovna musela mít podobu velmi dlouhé, vysoké haly nebo spojovací chodby v Museionu. Podél jejích zdí byly nekonečné bibliothekai, což je pojem, který původně neoznačoval místnosti, nýbrž police nebo výklenky pro svitky. Nad policemi byl nápis: „Místo pro léčení duše". Na druhé straně zdí s bibliothekai bylo množství místností, které patrně využívali učenci k ubytování nebo vzájemnému setkávání. Byla tam rovněž místnost sloužící jako společná jídelna.
Museion stálo v sousedství královského paláce u nábřeží a poskytovalo byt a stravu učencům pozvaným na ptolemaiovský dvůr. Podle historika Diodóra Sicilského, píšícího v prvním století př. Kr., se Alexandrie chlubila ještě druhou knihovnou, takzvanou dceřinou knihovnou, kterou měli využívat učenci nepřičlenění k Museionu. Nacházela se na jihozápadním okraji Alexandrie, poblíž chrámu boha Serapida, a obsahovala kopie fondů knihovny Museionu.
Je to hrozný pocit, že nejsem s to říct, jak Alexandrijská knihovna vypadala. Každý z jejích kronikářů (těch, jejichž svědectví se k nám dostalo) zřejmě s pochopitelnou přezíravostí považoval její popis za zbytečný. Řecký geograf Strabón, Diodórův současník, popsal město Alexandrii podrobně, ale záhadně opomenul zmínit knihovnu. „Museion také tvoří část královských staveb a zahrnuje peripatos (atrium), exedru se sedadly a velkou budovu se společnou místností, kde se učenci, kteří jsou členy Museionu, stravují," to je vše, co nám říká. „Proč bych o ní vůbec měl mluvit, když je nesmazatelně zapsána v paměti všech lidí?" napsal Athénaios z Naukritidy sotva jedno a půl století po jejím zničení. Knihovna, jež chtěla být úložištěm paměti světa, pro nás nedokázala uchovat vzpomínku na sebe samu. Vše, co o ní víme, vše, co zůstalo z její obsáhlosti, z jejího mramoru a jejích svitků, jsou různé důvody její existence.
Jedním z přesvědčivých důvodů bylo egyptské usilování o nesmrtelnost. Jestliže je možné shromáždit a uchovat pod jednou střechou obraz celého vesmíru (jak o tom jistě uvažoval král Ptolemaios), pak každý detail tohoto obrazu - zrnko písku, kapka vody, sám král - zde bude mít své místo, zaznamenané slovy básníka, vypravěče příběhů, historika, navždycky, nebo přinejmenším dokud budou existovat čtenáři, kteří mohou jednoho dne otevřít určenou stránku. Zde se nachází verš básně, věta v bajce, slovo v eseji, jímž je ospravedlněna moje existence; najděte tento verš a máte zajištěnu nesmrtelnost. Hrdinové z Vergilia, Hermana Melvilla, Josepha Conrada a většiny epické literatury tuto alexandrijskou víru sdílejí. Podle nich je svět (jako knihovna) utvořen z nesčetných příběhů, které prostřednictvím spletitých bludišť vedou k okamžiku odhalení, připravenému právě pro ně - dokonce i když je odhalení v poslední chvíli popřeno, jak si uvědomuje Kafkův poutník, když stojí před bránou k zákonu (tak podivně připomínající brány knihoven) a v okamžiku smrti zjišťuje, že „tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro tebe". Ani čtenářům, podobně jako epickým hrdinům, není zaručena epifanie.
V naší době, zbavené epických snů - které jsme nahradili sny o drancování - se iluze nesmrtelnosti vytváří pomocí technologie. Web a jeho slib nabízející každému hlas i místo je naším ekvivalentem mare incognitum, neznámého moře, jež vábilo pradávné cestovatele pokušením objevů. Web je nehmotný jako voda, příliš rozlehlý na to, aby jej mohl kterýkoliv smrtelník poznat, a tyto pozoruhodné vlastnosti nám dovolují zaměnit neuchopitelné s věčným. Web je stejně jako moře nestálý: 70 procent komunikačních spojení netrvá déle než čtyři měsíce. Jeho síla (a virtuálnost) spočívá v neustálé přítomnosti - což byla pro středověké učence jedna z definic pekla. Alexandrie a její učenci naopak nikdy skutečnou povahu minulosti s ničím nezaměňovali; věděli, že je pramenem neustále se pohybující přítomnosti, v níž se noví čtenáři zabývají starými knihami, jež se při čtení stávají novými. Každý čtenář existuje proto, aby určité knize zajistil skromnou nesmrtelnost. V tomto smyslu je čtení rituálem znovuzrození.
Avšak Alexandrijská knihovna byla zřízena z jiných důvodů než proto, aby ustavila nesmrtelnost. Měla zaznamenat všechno, co bylo a mělo být zaznamenáno, a tyhle záznamy se měly zpracovat do dalších záznamů, v nekonečný řetěz čtení a komentářů, které by dále plodily nové komentáře a nová čtení. Měla to být i čtenářská dílna, nejen místo, kde se knihy donekonečna uchovávají. Aby Ptolemaios toto využití zajistil, pozval nejproslulejší učence z mnoha zemí - jako například Euklida nebo Archiméda -, aby se v Alexandrii usadili, platil jim slušný honorář a požadoval po nich pouze to, aby využívali poklady nalézající se v knihovně.21 Tímto způsobem se měl každý z těchto odborných čtenářů seznámit s velkým množstvím textů, číst je a shrnout, co přečetl, a vytvořit tak kritické výtahy pro budoucí generace, které pak tato čtení nadále zestruční v další výtahy. Satira ze třetího století př. Kr. od Timóna Flia popisuje tyto učence jako charakitai, „škrabálky", a říká, že „v lidnaté zemi egyptské mnozí dobře živení charakitai škrábou na papyrus a přitom se neustále hašteří v kleci Múz".
Ve druhém století se v důsledku alexandrijského shromažďování a sumarizování napevno zavedlo epistemologické pravidlo pro čtení, které prohlašovalo, že „nejnovější texty nahrazují všechny předchozí, neboť se předpokládá, že je obsáhnou". Na základě této exegeze a blíže naší době říká Stéphane Mallarmé, že „svět byl stvořen proto, aby skončil v pěkné knize", tedy že jediná kniha, jakákoliv kniha, výtah nebo souhrn světa, musí obsáhnout všechny ostatní knihy. Tato metoda se rozvíjí předvídáním jistých knih, tak jako Odysseia předvídá příhody Holdena Caulfielda či Didonin příběh věští příběh paní Bovaryové, nebo jejich opakováním, tak jako Faulknerovy ságy zahrnují osudy Átreovy rodiny a putování Jana Morrise vzdává hold cestám Ibn Chaldúna.
Toto tušení asociativních čtení umožňovalo alexandrijským knihovníkům, aby sestavili souhrnné literární genealogie, a pozdějším čtenářům, aby v těch nejbanálnějších líčeních hrdinova života (Tristram Shandy nebo Vědomí a svědomí Zena Cosiniho) nebo v těch nejneuvěřitelnějších děsivých vyprávěních (Sadeqa Hedayata nebo Julia Cortázara) rozpoznali obraz světa jako celku a také svých vlastních radostí i starostí. Kterákoliv stránka v kterékoliv mé knize může dokonale popisovat moji důvěrnou zkušenost světa. Jak zřejmě zjistili alexandrijští knihovníci, každý jednotlivý literární okamžik v sobě nutně zahrnuje všechny ostatní.
Avšak více než cokoliv jiného byla Alexandrijská knihovna místem paměti, nevyhnutelně nedokonalé paměti. Josif Brodskij v roce 1985 napsal: Paměť má s uměním společnou
schopnost výběru, smysl pro detail. Tento postřeh může vypadat lichotivě (obzvláště pro prózu), ale paměti může připadat urážlivý. Urážka je nicméně zcela zasloužená. Paměť totiž uchovává jen detaily, nikoli celkový obraz; vrcholné momenty, chcete-li, nikoli celé představení. Přesvědčení, že si nějakým způsobem pamatujeme celek se vším všudy, právě toto přesvědčení, které umožňuje živočišným druhům, aby žily dál, je neopodstatněné. Paměť se nejvíce podobá knihovně, která je abecedně zpřeházená a ve které nejsou ničí sebrané spisy.
Všechny následující knihovny, jakkoliv ctižádostivé, respektujíce dávný alexandrijský úmysl, tuto mnemonickou funkci postupně uznaly. Existence jakékoliv knihovny, dokonce i té mé, dovoluje každému čtenáři zažít, čím jeho dovednost skutečně je, dovednost bojující proti nedostatku času tím, že do čtenářovy přítomnosti vnáší úlomky minulosti. Dovoluje jim nahlédnout, byť skrytě či zpovzdálí, do myslí jiných lidských bytostí a prostřednictvím příběhů zde uchovaných ke čtení jim umožňuje dozvědět se něco o jejich vlastním životě. Především však sděluje čtenářům, že jejich dovednost spočívá v tom, že má moc - aktivně, pomocí nápovědy na stránce - uchovat v paměti vybrané okamžiky lidské zkušenosti. Toto byl onen významný zvyk, který zavedla Alexandrijská knihovna. Když se potom o mnoho set let později vybíral návrh na památník na počest obětem holokaustu v Německu, tím nejpronikavějším nápadem (bohužel nebyl vybrán) bylo postavit knihovnu.
Nicméně coby veřejný prostor představovala Alexandrijská knihovna paradox: byla to budova určená pro činnost ze své podstaty soukromou (čtení), ovšem ta měla nyní probíhat společně. Pod střechou knihovny sdíleli učenci iluzi svobody, přesvědčeni o tom, že stačí říct a celá říše četby je jejich. Ve skutečnosti byl jejich výběr mnoha způsoby cenzurován: regálem (zavřeným nebo otevřeným), na němž byla kniha uložena, oddělením knihovny, v němž byla zařazena, privilegovaným uspořádáním zamluvených místností nebo zvláštních sbírek, generacemi knihovníků, jejichž mravy a názory sbírky utvářely, oficiálními směrnicemi založenými na tom, co ptolemaiovská společnost pokládala za „správné" nebo „hodnotné", byrokratickými pravidly, jejichž důvody se ztratily v žalářích času, úvahami o rozpočtu, dostatku místa a dostupnosti.
Ptolemaiovci a jejich knihovníci si jistě byli vědomi toho, že paměť je mocná. Hekataios z Abdéry ve svém polofiktivním cestopise Egyptiaca tvrdil, že řecká kultura vděčila za svou existenci Egyptu, jehož kultura byla starobylejší a morálně na daleko vyšší úrovni. Pouhé tvrzení nestačilo, a tak alexandrijští knihovníci svědomitě sestavovali rozsáhlou sbírku řeckých děl, aby tento řecký dluh egyptské autoritě stvrdili. Nešlo jen o řecké knihy; prostřednictvím sbírky knih z různých minulých dob knihovníci doufali, že svým čtenářům zajistí znalosti spletitě protkaných kořenů a větví lidské kultury, která může být (jak měla mnohem později prohlásit Simone Weilová) definována jako „utváření pozornosti". Za tímto účelem se cvičili v tom, aby se stali pozornými ke světu za svými hranicemi, sbírali a interpretovali informace, objednávali a katalogizovali knihy všeho druhu, pokoušeli se propojovat různé texty a tímto propojováním změnit myšlení.
Skladováním co největšího množství knih pod jednou střechou se alexandrijští knihovníci rovněž snažili chránit je před rizikem zničení, k němuž mohlo dojít, kdyby knihy zůstaly v rukou těch, které považovali za méně starostlivé (kterýžto argument dnes přejalo mnoho západních muzeí a knihoven). A tak stejně jako se knihovna stala symbolem moci jednat prostřednictvím myšlení, stala se i pomníkem, jehož účelem je vítězství nad smrtí, která, jak nám říkají básníci, skoncuje s pamětí.
A přesto Alexandrijská knihovna, navzdory všemožné péči svých vládců i knihovníků, zanikla. Podobně jako nevíme téměř nic o tom, jak vypadala, když byla postavena, nevíme nic jistého ani o tom, jak zmizela, ať už se to stalo náhle nebo pozvolna. Podle Plútarcha se během pobytu Julia Caesara v Alexandrii roku 47 př. Kr. rozšířil ze skladu zbraní oheň a „učinil konec velké knihovně", avšak jeho zpráva je mylná. Jiní historikové (Dio Cassius a Orosius, kteří své informace přebírali z Livia a z Caesarova vlastního spisu De bello alexandrino) tvrdí, že Caesarův oheň nezničil samotnou knihovnu, nýbrž asi čtyřicet tisíc svazků uložených poblíž skladu zbraní, kde možná čekaly na nalodění do Říma. O téměř sedm století později se objevila jiná informace o možném konci knihovny. Křesťanská kronika, odvozená z Tárika al-Hakúma neboli Kroniky mudrců od Ibn al Kiftího a nyní zpochybňovaná, vinila ze zkázy knihovny muslimského generála Amr ibn al-Áse, o němž se říkalo, že po vstupu do Alexandrie roku 642 po Kr. dal rozkaz kalifovi Omaru I., aby obsah knihovny spálil. Knihy, jak psal autor křesťanského spisu, sloužily jako palivo do kamen ve veřejných lázních; ušetřena byla pouze díla Aristotelova.
Historicky, ve světle současnosti, zůstává zánik knihovny stejně mlhavý jako její pravdivý aspekt; historicky nebyla Babylonská věž, pokud vůbec existovala, ničím jiným než neúspěšným, byť ctižádostivým stavebním podnikem. Avšak jako mýtus, v představivosti noci, obě budovy pevně a spolehlivě stojí. Můžeme obdivovat mytickou věž, která se viditelně zvedá, aby dokázala, že stojí za to pokoušet se o nemožné, bez ohledu na případné ničivé následky; můžeme se dívat, jak si razí cestu vzhůru coby plod jednomyslné, všepronikající, hemžící se společnosti; můžeme být svědky jejího konce v rozprášení jejích příslušníků, z nichž každý zůstane odloučen od ostatních ve svém vlastním jazykovém okruhu. Můžeme bloudit mezi přecpanými regály Alexandrijské knihovny, kde je shromážděna veškerá představivost a vědění; v jejím zničení můžeme rozpoznat varování, že vše, co sbíráme, bude ztraceno, ale také že mnohé z toho může být shromážděno znovu; můžeme se z této ohromující ctižádosti poučit, že to, co zažil jeden člověk, může se prostřednictvím alchymie slov stát zkušeností všech, a jak tato zkušenost, znovu zasazená do slov, může sloužit každému jednotlivému čtenáři k určitému důvěrnému, jedinečnému účelu.
Alexandrijská knihovna, implicitně přítomná ve vzpomínkách cestovatelů a v historických kronikách a znovu se objevující v prozaických dílech a v legendách, se stala symbolem tajemství lidské identity, kladouc jeden regál za druhým otázku „Kdo jsem?". Hlavní postava románu Eliase Canettiho z roku 1935 Zaslepení,profesor Petr Kien, který na posledních stránkách pocítí, že vnější svět se stal nesnesitelně rušivý, a tak zapálí sebe i své knihy, ztělesňuje každého dědice Alexandrijské knihovny coby čtenáře, jehož nejvlastnější já je polapeno do svých vlastních knih a který se sám, stejně jako některý ze starověkých alexandrijských knihovníků, musí stát prachem, když už knihovna dále neexistuje. Skutečným prachem, jak poznamenal básník Francisco de Quevedo na počátku sedmnáctého století. A pak dodal, se stejnou vírou v to, že duch, jehož Alexandrijská knihovna ztělesňovala, žije dále: „Prach budou, leč milující prach."
