JEDNA
Nyní máš jednu možnost.
Nyní máš… Vykláním se z okna svého kabinetu, pokradmu kouřím a ve slabém zimním světle se snažím číst v odborném časopisu Margins. Najednou se ozve zvuk, jaký jsem ještě nikdy neslyšela. Tedy ten zvuk — prásk, bum a tak dál — jsem už pravděpodobně někdy slyšela, ale přichází zespod, což není dobře. Jsem v přízemí a pode mnou by už nemělo nic být. Ale země se třese, jako by ji něco zespod tlačilo, a já před sebou vidím obrazy cizích ženských vyklepávajících prachové peřiny a napadá mě, že snad Bůh chrastí pletivem časoprostoru. Najednou mi to dochází: doprdele, zemětřesení. Odhazuji cigaretu a zhruba ve stejnou chvíli, kdy se spouští alarm, vybíhám z kabinetu.
Když začne houkat alarm, většinou neutíkám hned. Ostatně, kdo to dělá? Obvykle to bývá planý poplach: pouhé cvičení, dril. Jsem v půli cesty k bočnímu východu a otřesy ustávají. Nemám se vrátit do kabinetu? Jenomže s kvílejícím alarmem se v budově nedá vydržet. Je příliš nahlas; píská z něho v uších. Procházím kolem nástěnky s informacemi o zdravotních a bezpečnostních předpisech s obrázky zraněných lidí. Když ji míjím, postavičky se prolínají: muž s bolestí v zádech dostal zároveň infarkt a různé holografické postavy se jej snaží oživit. Na jakési školení o první pomoci jsem měla jít loni, ale vykašlala jsem se na to.
Otvírám dveře bočního východu a sleduji, jak lidé opouštějící Russellovu budovu jdou nebo běží kolem našeho bloku a míří dál po šedých betonových schodech směrem k Newtonově budově a knihovně. Zkrátím si cestu napravo kolem budovy a betonové schody beru po dvou. Obloha je šedivá, jemné mrholení visí ve vzduchu jako strnulý televizní obraz. Během lednových odpolední podobných tomuto někdy slunce visící nízko na nebi připomíná Buddhu v oranžovém hábitu z dokumentárního fi lmu o smyslu života. Dnes slunce nesvítí. řibíhám na okraj sroceného davu a zůstávám stát. Všichni pozorují jedno a totéž a vzdychají přitom jako na přehlídce ohňostrojů.
Newtonova budova.
Padá k zemi.
Připomíná mi jednu hračku — neviděla jsem ji nedávno u někoho na pracovním stole? —, malého koníka na dřevěném podstavci. Když vespod stisknete tlačítko, koník si klekne. Přesně takhle momentálně vypadá Newtonova budova. Sune se k zemi, jenže nerovnoměrně; teď zmizel jeden roh, teď další a teď… Teď to přestalo. Vrže to, ale přestalo to. Okno ve třetím patře se prudce otevírá a vypadává z něj monitor, který se dole na zbytcích betonového dvorku tříští na malé kousky. Čtyři muži v ochranných přilbách a reflexních vestách se pomalu blíží k rozbitému dvorku; pak přichází další, něco jim řekne a všichni společně odcházejí.
Vedle mě stojí dva muži v šedých oblecích.
„Déjà vu,“ prohlásí jeden z nich.
Rozhlížím se ve snaze najít někoho známého. Zahlédnu Mary Robinsonovou, vedoucí naší katedry, jak se baví s Lisou Hobbesovou. Mnoho dalších lidí z katedry anglistiky tu nevidím. Ale kousek vedle stojí Max Truman, je sám a kouří balenou cigaretu. On bude určitě vědět, co se děje.
„Ahoj, Ariel,“ zahuhlá směrem ke mně, když k němu dojdu a postavím se vedle něj.
Max vždycky huhlá; ne že by se styděl. Spíš jako by vám sděloval, na kolik vás to přijde, když necháte oddělat svého nejhoršího nepřítele, případně kolik budete muset pustit, abyste podmázli koňský dostih. Má mě rád? Myslím, že mi nedůvěřuje. A proč by měl? Jsem relativně mladá, na katedře celkem nová a pravděpodobně působím ambiciózně, i když taková nejsem. Taky mám dlouhé rezavé vlasy a lidi říkají, že vypadám nebezpečně (kvůli těm vlasům? něčemu jinému?). A ti, podle kterých nevypadám nebezpečně, zase někdy tvrdí, že vypadám „nevyzpytatelně“ nebo „divně“. Jeden můj bývalý spolubydlící říkal, že by se mnou nechtěl zůstat sám na opuštěném ostrově, ale nevysvětlil mi proč.
„Ahoj, Maxi,“ zdravím ho. Pak dodám: „Ty jo!“
„Ty o tom tunelu asi nevíš, že?“ ptá se. Zavrtím hlavou. „Tady vespod vede železniční tunel,“ říká a ukazuje očima směrem k zemi. Dál kouří, a když nijak nereaguji, vytáhne cigaretu z pusy a ukazuje s ní směrem ke kampusu. „Vede tam pod Russellovou budovou a tudy pod Newtonovou. Vede — nebo spíš vedl — od města k moři. Nepoužívá se takových sto let. Je to už podruhé, co se propadl a zboural Newtonovu budovu. Když se to stalo naposledy, měli do něj nalít beton,“ dodal.
Dívám se na místo, kam Max zrovna ukázal, a v duchu si začínám kreslit rovné čáry spojující Newtonovu a Russellovu budovu a pod nimi si představuji tunel. Ať už to uděláte jakkoli, čára bude vždycky procházet i pod budovou, v níž sídlí katedra anglistiky a amerikanistiky.
„Aspoň že se nikomu nic nestalo,“ pokračuje. „Údržbáři ráno zahlídli prasklinu ve zdi, a tak všechny evakuovali.“
Lisa se rozechvěje. „Nemůžu tomu uvěřit,“ povzdechne si a dál si prohlíží Newtonovu budovu. Šedivá obloha potemněla a déšť zhoustl. Bez rozsvícených oken vypadá Newtonova budova divně; jako by ji někdo típnul.
„Já taky ne,“ souhlasím s ní.
Následující tři nebo čtyři minuty všichni tiše stojíme a zíráme na budovu; pak přichází muž s megafonem a sděluje nám, že máme ihned odejít domů a nemáme se vracet do kanceláří. Chce se mi plakat. Rozlámaný beton působí tak smutně.
Nevím, jak všichni ostatní, ale já se nemůžu jednoduše sebrat a jít domů. Mám jenom jedny klíče od bytu a ty jsou v kabinetu, stejně jako můj kabát, šál, rukavice, čepice a batoh.
U hlavního vchodu ochranka zastavuje lidi a nepouští je dovnitř. Scházím tedy po schodišti dolů a dál jdu po bočním chodníku. Na dveřích kabinetu nemám své jméno. Je tam pouze jméno ofi ciálního obyvatele místnosti: mého školitele, profesora Saula Bur le ma. Před mým příchodem sem jsme se setkali dvakrát: jednou na konferenci v Greenwichi a jednou při přijímacím pohovoru. Zhruba týden po mém příjezdu zmizel. Pamatuji si, jak jsem jednoho čtvrtečního rána přišla do své pracovny a všimla si, že něco je jinak. Jak závěsy, tak záclony byly zatažené: Burlem vždy na konci pracovního dne zatahoval závěsy, ale ani jeden z nás se nikdy nedotkl těch příšerných tenkých šedých záclon. A v místnosti byl cítit cigaretový kouř. Čekala jsem, že dorazí někdy kolem desáté dopoledne, ale neukázal se. Následující pondělí jsem se začala vyptávat lidí, kde je, ale nikdo nevěděl. Pak zařídili, že po něm někdo převzal výuku. Nevím, jestli se na tohle téma šíří po katedře nějaké drby — se mnou nikdo nedrbe —, ale všichni jako by předpokládali, že budu dál pokračovat se svým výzkumem a že jeho nepřítomnost mi nezpůsobí žádné nepříjemnosti. Samozřejmě že na katedru jsem přišla v první řadě kvůli němu: jako jediný člověk na světě se vážně zabýval jedním z mých hlavních témat, jímž je spisovatel z devatenáctého století Thomas E. Lumas. Burlem zmizel a já nevím, co tady dělám. A taky v souvislosti s jeho zmizením něco pociťuji; ne přímo ztrátu, ale něco.
Moje auto stojí na parkovišti u Newtonovy budovy. Když se tam dostanu, vůbec mě nepřekvapí, že narazím na několik mužů v pra covních úborech a bezpečnostních přilbách. Říkají lidem, aby zapomněli na svoje auta a šli domů pěšky nebo jeli autobusem. Zkouším se hádat — ujišťuji je, že s radostí podstoupím riziko, že se Newto nova budova zvedne jako ve zpomaleném pozpátku puštěném fi lmu a začne znova padat úplně jiným směrem —, ale ti chlapi mě víceméně pošlou někam a domů prý mám jít pěšky nebo jet autobusem jako všichni ostatní, takže nakonec odcházím směrem k zastávce. Je teprve začátek ledna, ale ze země se už sem tam v řadě podél chodníku klube pár zmoklých narcisů a sněženek. Autobusová zastávka je depresivní: stojí na ní fronta lidí, kteří vypadají stejně promrzle a křehce jako ty květiny, a tak se rozhodnu, že prostě půjdu pěšky.
Tuším, že do města vede zkratka přes les, ale nevím kudy. Jdu tedy po cestě, po níž bych z kampusu odjížděla autem, a v myšlenkách si pořád dokola přehrávám scénu s bortící se budovou, dokud si neuvědomím, že se v mých myšlenkách objevují i věci, které se nikdy nestaly, a tak na to raději přestanu myslet. Dále přemýšlím o železničním tunelu. Chápu, proč tudy vede: kampus koneckonců stojí na vrcholu strmého kopce, který je smysluplnější podjíždět spodem než přejíždět. Podle Maxových slov se už víc než přibližně sto let nepoužívá. Zajímalo by mě, co na tom kopci bylo před sto lety. Určitě ne univerzita, tu postavili až v šedesátých letech. To je ale zima. Asi jsem měla raději počkat na autobus. Jenže za celou dobu, co jsem na cestě, kolem ještě žádný autobus neprojel. Konečně se dostávám k hlavní silnici vedoucí do města. Ruce mám zmrzlé i v rukavicích. Začínám prozkoumávat boční ulice vedoucí napravo, kde se pokouším najít zkratku. U první stojí značka pro slepou ulici z půlky znečištěná od racků; ale druhá vypadá slib něji, stojí na ní domy z červených cihel s terasami a vede doleva, a tak se vydávám po ní.
Myslela jsem si, že to je jen příjezdová cesta pro místní, ale cihlová zástavba po chvilce končí a já míjím malý park se dvěma houpačkami a klouzačkou rezavějící pod tmavou korunou rozložitého dubu s bezlistým větvovím. Následuje hospoda a pak v řadě za sebou několik obchůdků. Dále smutně vypadající prodejna charity, už zavřená, a takové to kadeřnictví, kde dělají modré přelivy a každé pondělí nabízejí vybrané služby za poloviční ceny. Je tady trafi ka a sázková kancelář a taky — vida! — antikvariát. Má otevřeno. Mrznu. Jdu dovnitř.
V obchodě je teplo a slabě to tady voní leštidlem na nábytek. Zvonek nad dveřmi cinká ještě dobré tři vteřiny potom, co zavřu. Za chvilku zpoza velkých polic s knihami přichází mladá žena, v ruce plechovku s leštidlem a žlutou prachovku. Krátce se usměje a sdělí mi, že asi za deset minut bude zavírat, ale že se můžu klidně porozhlédnout. Pak se posadí a začne něco ťukat do klávesnice připojené k počítači na pultu.
„Máte v počítači katalog všech vašich knih?“ ptám se.
Přestane psát a vzhlédne. „Jo. Ale nevím, jak se s ním dělá. Jenom ho doplňuju pro kamarádku. Pardon.“
„Aha, dobře.“
„O co byste měla zájem?“
„To je jedno.“
„Ne, řekněte. Mohla jsem z toho utírat prach, tak si třeba vzpomenu.“
„Tak dobře. Autor se jmenuje Th omas E. Lumas… Nemáte od něho něco?“ V antikvariátech se na to ptám vždycky. Něco mají jenom výjimečně a já už většinu jeho knih mám, ale i tak se zeptám. Pořád doufám, že třeba najdu lepší nebo starší výtisk některého titulu. S nějakou lepší předmluvou nebo s čistším přebalem.
„Hm…“ Svraští čelo. „To jméno mi něco říká.“
„Nemohla jste třeba narazit na knížku s názvem Jablko v zahradě? Ta je poměrně známá. Ale žádná jiná se nedá sehnat. Psal v polovině devatenáctého století, ale nikdy nebyl slavný tak, jak by si zasloužil…“
„Jablko v zahradě. Ne, tak tu jsem neviděla,“ vrtí hlavou. „Moment.“ Jde směrem k velké polici v zadní části obchodu. „L, Lu, Lumas… Ne, tady nic není,“ říká mi. „Počkejte, nevím, do které ho mohli dát sekce. Je to beletrie?“
„Něco je beletrie,“ odpovídám. „Ale taky napsal knihu o myšlenkových experimentech, nějakou poezii, pojednání o vládnutí, několik vědeckých knih a pak jednu, která se jmenuje Konec pana Y. To je jeden z nejhůře dostupných románů…“
„Konec pana Y. To je ono!“ vyhrkne nadšeně. „Chviličku.“
Dřív než ji stačím zastavit s tím, že se určitě mýlí, vyšplhá nahoru po schůdkách v zadní části obchodu. Neumím si představit, že by tam nějaký exemplář mohla skutečně najít. Byla bych pravděpodobně obětovala cokoli, abych mohla získat Konec pana Y, Lumasovo poslední a nejzáhadnější dílo. Nevím, s čím si ho spletla,
ale bylo by zkrátka směšné doufat, že by tady mohlo být. Tu knihu nemá nikdo. O jednom výtisku se ví, že je v trezoru nějaké německé banky, ale v katalogu ji nemá ani jedna knihovna. Mám pocit, že Saul Burlem jednou jeden exemplář viděl, ale nejsem si jistá. Konec pana Y je prý prokletý. Já sama tomu samozřejmě nevěřím, ale
najdou se i takoví, kteří si myslí, že ten, kdo si knihu přečte, zemře.
„Jé, tady je,“ houkne na mě slečna a nese ze schodů kartonovou krabici. „Je to ona?“
Pokládá krabici na pult.
Dívám se dovnitř. A — z ničeho nic nemůžu popadnout dech — je tu: malá knížka v pevné látkové vazbě krémové barvy s hnědým písmem na přední straně a na hřbetu, bez přebalu, ale jinak téměř v perfektním stavu. To přece nemůže být pravda. Otvírám ji a čtu si titulní stranu a tiráž. Doprčic. Je to výtisk Konce pana Y. Co mám teď sakra dělat?
„Kolik stojí?“ ptám se opatrně hlasem tenkým jak vlásek.
„Jo, tak to bude problém,“ odpovídá slečna a otáčí krabicí. „Majitelka, myslím, tyhle bedny kupuje na aukci ve městě, a pokud jsou tam nahoře, tak to znamená, že ještě nebyly oceněné.“ Usměje se. „Asi jsem vám ji vůbec neměla ukazovat. Mohla byste přijít zítra, až tady bude majitelka?“
„Bohužel ne…“ začínám se vykrucovat.
Myšlenky mi prolétávají myslí jako kosmické záření. Mám jí říct, že nejsem odsud, a poprosit ji, aby rovnou zavolala majitelce? Ne. Majitelka evidentně o knížce neví. Nerada bych riskovala, že o ní už slyšela a odmítne mi ji prodat — nebo stanoví cenu na několik tisíc liber. Co mám říct, abych ji přiměla prodat tu knihu? Vteřiny ubíhají. Vypadá to, že se slečna chystá zvednout sluchátko telefonu na pultu.
„Tak já zavolám jedný svý kámošce,“ oznamuje mi. „Zeptám se co a jak.“
Zatímco čeká, až se hovor spojí, prohlížím si obsah krabice. Je to neuvěřitelné, ale jsou v ní další Lumasovy knihy a několik překladů Derridy, které nemám, a taky něco, co vypadá jako první vydání Heuréky od Edgara Allana Poea. Jak se právě tyto texty mohly octnout společně v jedné bedně? Nedovedu si představit, že by je někdo mohl spojit, pokud to ovšem nebyl někdo, jehož disertační projekt je podobný tomu mému. Mohl by někdo pracovat na stejném tématu? To je málo pravděpodobné, zvlášť pokud se těchhle knih zbavil. Ale kdo by se jich zbavoval? Jímají mě pocity jako při pohledu na Paleyho božský hodinový stroj. Jako by někdo naskládal tyhle věci společně do krabice jenom proto, aby jimi oslovil mě.
„Jo,“ odpovídá slečna své kamarádce. „Je to taková malá krabice. Nahoře. Jo, v takový tý hromadě na záchodě. Hm… Vypadá to jako mix starých s novýma. Pár těch starých je trochu zatuchlých a plesnivých. Paperbacky, myslím…“ Podívá se do krabice a vytáhne z ní pár Derridových knih. Kývám na ni. „Jo, fakt dost mišmaš.
Opravdu? Supr. Jo. Pade? Fakt? Je to dost. Tak jo, já se jí zeptám. Jo. Promiň. Jasně. Tak zatím čau.“
Položí telefon a usměje se na mě. „No, mám dobrou a špatnou zprávu. Dobrá zpráva je, že jestli chcete, tak si můžete koupit celou tu bednu. Ale ta špatná je, že vám z tý bedny nemůžu prodat jednotlivý knížky, takže buď všecko, nebo nic. Sam říkala, že tu krabici koupila na aukci ona a že majitelka ji ještě ani neviděla. Ale stejně se prej vztekala, že se sem už víc věcí nevejde… A ještě další špatná zpráva je, že celá bedna vás bude stát padesát liber. Takže…“
„Vezmu si ji,“ skáču jí do řeči.
„Vážně? Vy byste zaplatila tak moc za krabici s knížkama?“
Usměje se a pokrčí rameny. „Tak dobře. Tak to teda dělá padesát liber, prosím.“
Vytahuji z tašky peněženku a třesou se mi při tom ruce. Chvějícími se prsty jí podávám tři pomačkané desetilibrovky a jednu dvacku. Ani na chvíli si nepřipouštím, že to jsou moje poslední peníze a že v dalších třech týdnech nebudu mít ani na jídlo. Vlastně je mi jedno úplně všechno kromě toho, že za chvíli vyjdu z obchodu s Koncem pana Y, nikdo si mě nevšimne a nikoho ani nenapadne, že by se mi v tom mohl pokusit zabránit. Moje srdce provádí něco nepředstavitelného. Co když zkolabuju a umřu na infarkt ještě předtím, než vůbec budu mít příležitost přečíst si aspoň pár prvních řádků? Doprdele, doprdele, doprdele.
„Skvělý, díky. A je mi líto, že to bylo tak drahý,“ usmívá se na mě slečna.
„V pohodě,“ podaří se mi ještě odpovědět. „Velkou část z nich budu stejně potřebovat pro svoji disertaci.“
Konec pana Y dávám do bezpečí do batohu, zvedám krabici
a vycházím z obchodu, tisknu ji k sobě po cestě
domů tmou. Zima mě štípe do očí.
Nechápu, co se vlastně právě
stalo.
