Henri už asi popáté nebo pošesté přepisoval svou knihu o Ulisesovi.
Sakra práce, říkal si, proč se s tím tak dřu, takových roků kážu na poušti, proč pořád obhajovat něčí pravdu a intimní život? Proč se pořád prokousávat k jádru věci, k čemu ta posedlost, k čemu?
Skokem vyletěl ze židle, hnán šílenou touhou s tím životopisem seknout, seknout s životopisy vůbec, s celou tou upachtěnou introspekcí, už ho to koneckonců stálo hodně sil. Tentokrát začal úplně od začátku, ale z první osoby jednotného čísla svižně přešel do osoby třetí.
Pro spisovatele Henriho založení to byl naprostý zvrat. Svými urputně autobiografickými příběhy si získal pověst nepřítele románu, pověst, ke které nakonec sám přilnul. Přitom dál psal romány, ovšem v první osobě, aby zahladil stopy. Choval sice k představivosti nedůvěru, ale bez rozpaků si jí při vhodné příležitosti posloužil. Vyzkoušel nakonec tak trochu všechno, jenže lidem z jeho díla utkvěla v paměti pouze ta vzpurná stránka, tedy životopisná.
Psát ve třetí osobě, to byla opravdová výzva. Mluvit o sobě jako o nějaké postavě, se kterou nebyl zcela totožný, to tedy nikdy předtím nezkusil. Přesto při psaní velmi záhy pocítil hlubokou úlevu, zmocňovala se ho osvobozující vlna, která jej, k jeho velkému překvapení, unášela a nutila psát a psát. Ke své velké radosti zjistil, že text, původně psaný v první osobě, změnou nic neztratil. Naopak, on nezaujal prostě místo já, dodával mu jakýsi jemný lesk, který dovoloval delší, protřelejší odbočky, a dokonce ještě hlubší a chápavější ponory do nitra jeho osobnosti. Takže tak.
Jediná věc, ke které se Henri nehodlal vracet, byl název, Tak s takovou vy na mě, ten ponechá, příliš se mu líbil.
Tak s takovou vy na něj, to nedává žádný smysl, řekl si. A vůbec, tak daleko ještě nejsem. Důležité je dovést tuto verzi úspěšně do konce, a sedmá bude poslední.
Tak s takovou vy na mě. Opakoval si toto ironické zaklínadlo jako balzám a zároveň jako završení svých pokusů s životopisy seknout, když tu u něj v pracovně zazvonil telefon.
— Tady Simon. Prosím tě, nechtěl bys napsat scénář o Ludvíkovi XVII.?
— Ludvíkovi XVII.?
— Hned ti to vysvětlím: moje dcera chce produkovat film o Ludvíkovi XVII.
— Nevěděl jsem, že tvoje dcera je producentka.
Henri ani nevěděl, kdo je Ludvík XVII.
Na gymnáziu se Henri zajímal pouze o masová hnutí, války, revoluce. Ve čtrnácti gymnázia nechal a šel dělat revoluci. Jenže to nevyšlo, zůstal na ulici sám, a teď měl mezery.
Zatímco Simon Lechinar mluvil, Henri si podal Slovník historických osobností a hledal stránku s heslem Ludvík XVII.
Se Simonem se Henri setkal za svůj život třikrát a starý muž mu pokaždé vykládal o Cocteauovi, s nímž se znal, o Prévertovi, jehož byl přítelem, o komtese de Noaille, u níž kdysi rozbil porcelánový šálek. Poznal Johnnyho Hallidaye, když byl ještě mladinký, získal dva hlasy v Goncourtově literární soutěži, někdy v šedesátých letech. S neblahou knihou, do níž mu Simon vždy vepsal věnování, se Henri také pokaždé poroučel. Pokoušel se ji číst, ze zvědavosti, ze slušnosti, jenže z toho nic nebylo. Ptal se sám sebe, jak může někdo, kdo má takové nadání pro zábavnou konverzaci, stvořit tak vážné věty. Vážnost neměl Henri rád, a v literatuře už vůbec ne.
Před padesáti lety se Simon Lechinar oženil s mladou, závratně bohatou ženou, která o několik měsíců později zahynula při havárii soukromého vrtulníku. Nechala mu na krku malé dítě, Sylvii, která dnes chtěla produkovat filmy. Simon měl na starosti správu majetku. Během několika šťastných let strávených ve vyšší společnosti se mu málem podařilo celou rodinu finančně zruinovat. Ve svých sedmdesáti letech ho již zbavili funkcí ve všech správních radách a byl zcela odkázán na svou dceru.
— Jedna z nejbohatších žen v Evropě, říkal Henrimu.
Tak tak, vzala si jakéhosi pana Delamara, který uvedl rodinné záležitosti do pořádku, a pak, když z různých zdrojů nahromadila akcie v hodnotě několika miliard, s čtyřicítkou na krku a unavená světem vysokých financí, si vzpomněla, že po matce zdědila komplex kinosálů, v Paříži, Londýně, Berlíně, o který se nikdy nestarala a z něhož už dlouhé roky nekápl ani halíř. A tak jednoho krásného dne začátkem června narazila u svého kadeřníka na avenue Iéna na článek v revue Názory a pohledy na svět, kde psali o Ludvíku XVII. Se slzami dojetí v oku a kadeřnickou helmou na hlavě cítila, jak v ní osud toho ubohého děcka probouzí vášnivý zájem. Šílenou chuť natočit o něm film.
— První film o Ludvíkovi XVII., který kdy spatřil světlo světa, řekl Simon do telefonu.
— Ludvík XVII., opakoval Henri, který si právě ve slovníku našel, že jde o syna Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty... Dítě z Templu, je to tak? Neví se o něm, jestli opravdu zemřel ve vězení nebo ne.
— Teď už se to ale ví. No, člověk si vždycky může vymyslet, co chce. Moje dcera na to nemá žádný apriorní názor. Chtěla požádat Rebeccu Brandtovou, jestli by nenapsala scénář. Dokážeš si to představit, Rebecca Brandtová a Ludvík XVII.? Podařilo se mi ji přesvědčit, že scénář o Ludvíkovi XVII. jsi schopný napsat jedině ty. Požádala mě, abych ti zavolal. Tak ti volám. Máš zájem?
* * *
Než Henri vstoupil do budovy produkční společnosti Sylvie Delamarové na avenue Iéna, zhluboka se nadechl.
Kolikrát už mu volali s nabídkou na scénář? Kolikrát už se po hlavě vrhl do takového dobrodružství, dřel jako mourovatý, a za několik týdnů zjistil, že nemá nic, že zase vyšel naprázdno, protože o film už nikdo nestojí nebo už nikdo nestojí o Henriho, zkrátka a dobře, kolikrát už zbytečně ztrácel čas a plýtval silami pro nic za nic?
Když nepočítal filmy, které udělal sám, ze svých peněz a na koleně, všechny projekty, na kterých se kdy přímo či nepřímo podílel, zkrachovaly. Chtělo by se věřit, že se nad ním a jeho filmovými projekty vznáší prokletí. Nebo možná spíš nějaké požehnání: jakýsi anděl strážný ho snad chrání před špatnými snímky, které by mohl spáchat. Buď jak buď, teď už filmy nedělá, přestal tomu věřit. Přesto si po tom Lechinarově telefonátu řekl: Dobrá, tak ještě jeden pokus, tentokrát se ale nedám oblafnout, bez podepsané smlouvy ani ťuk. Ani řádeček, dokud nebudu mít šek. Dal se znovu do práce nad knihou o Ulisesovi: Mexiko, bláznivé noci, zrada... ne, už na to nemá náladu, už není schopen udržet v sobě smutek tak dlouho, aby ještě posedmé převyprávěl tentýž příběh. Vzpomínky se rozpadaly, mohl si je psát ve třetí osobě, jak chtěl. Ve skutečnosti od chvíle, kdy položil sluchátko, nepřestával myslet na Ludvíka XVII. Co se tomu děcku stalo? Zemřelo v Templu, když mu bylo deset let. Jaký film by se o něm dal natočit?
Vstoupil do budovy společnosti, ve tváři naroubované nadšení.
První branka, zahrádka, těžké dveře vedoucí do dlouhé haly, třetí dveře, jiný kód, ještě nádvoříčko, i když rozlehlejší, kolem vysázené stromy, přepych, před kterým se podlamují kolena.
Uvedli ho do jednací síně, žádná švanda, celý prostor v ní zabíral širokánský stůl. Byl tam Simon Lechinar se svou dcerou Sylvií a dva chlápci z produkce. Sylvie Delamarová byla vysoká žena s autoritářským pohledem a gesty velkého šéfa. Na stole mezi kávovými kelímky, které byly plné rozmačkaných nedopalků, ležely účetní papíry. Simon chtěl, aby mu proplatili náklady, dvě stě padesát osm euro, opakoval, a pak ještě měsíční šek, důchod, který mu dcera schválila: tři tisíce dvě stě euro. Henri se cítil poněkud nesvůj, přijít takto uprostřed rodinného účtování. Oba chlápci z produkce hleděli na otce své šéfové, přebírajícího svůj ponižující měsíční obnos, s opovržením.
Když bylo vše urovnáno, obrátila se Sylvie Delamarová k Henrimu:
— Film o Ludvíku XVII. zřejmě ještě nikdy nikdo netočil.
Všichni kouřili jak fabriky. Henrimu to nebylo dvakrát příjemné, právě když začínal s Ulisesem, rozhodl se, že s cigaretami nadobro přestane. Správně měl říct: Promiňte, nesnáším cigaretový kouř. To by se k němu ti lidi od filmu hned jinak chovali; před tou ženou, která nebyla nijak zvlášť hezká, nezdála se ani nijak zvlášť inteligentní, přesto ale dělala na člověka dojem, asi kvůli svým prachům, však Henri neměl tu odvahu či drzost.
Henri přiznal, jak moc ho nápad napsat scénář o Ludvíku XVII. okouzlil.
Producentka, jíž tím zalichotil, se mu svěřila, jaký obdiv chová k jeho knihám, zvláště ke knihám pro děti, které dala svým ratolestem ke čtení. Ludvík XVII. je také dítě, to krásně zapadá, jako by už ten projekt nemohlo nic zastavit.
Simon se díval, jak Sylvie s Henrim probírají Ludvíka XVII., Francouzskou revoluci, a byl hrdý, že dal dohromady dvě bytosti tak rozdílné, které se doplňovaly: ona měla spoustu peněz na rozdávání, on zase spoustu talentu. Všechno běželo opravdu jako na drátkách. Dohodli se na ceně za „trochu podrobnější synopsi“, kterou jim Henri měl nejprve odevzdat, šest tisíc euro ve třech splátkách, a všichni si nadšeně potřásli rukou.
