Tahle kniha je kratochvilná a neklade si jiný cíl, než svést dohromady na chvíli ty rozprášené a odváté sedmilháře od stolu štamgastů, kteří mi kdysi nahrazovali biják v hospodě U Partyzána neboli U Partíka, vyprávěli nad počárkovanými účtenkami do zavíračky ty nejneuvěřitelnější příběhy a stali se hlavními oběťmi výbuchu té vyhlášené hospody ve městě mého mládí — snad kvůli pojišťovacímu podvodu — kdy mohutná tlaková vlna s nimi krutě mrštila někam hodně, hodně daleko z mého obzoru, a nechala mě tady jako osiřelého milovníka těch jejich příběhů, jejichž jedinou ctižádostí je vylhávat se znovu a znovu z té mizérie dospělosti.
Sepsal jsem příběhy, které mi kdysi vyprávěli v různých fázích podroušenosti, fanfarónství, šílenství, trpitelského lidství nebo černého humoru, ale samozřejmě vždy tak, aby v nich zazněl i můj hlas. Vyprávěná pravda nemá a nemůže mít s absolutní pravdou nic společného, a nadto jsem byl příliš ctižádostivý žák u stolu Lhářů, abych nechal svoji příležitost opájet se vlastní fantazií spadnout pod psací stůl, byť ten stůl z IKEY zůstává jen chabou náhražkou masivního stolu s politým ubrusem a žlutými půllitry s pěnou.
Zdravím Vás, své padlé ve válce se skutečností. Minutu ticha prosím…
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Pražské woodoo
I
Seznámil jsem se s ním při statování ve filmu Děti swingu. Na první pohled byl úplně obyčejný a ničím se nelišil od nás ostatních z komparsu, také měl dvouřadý oblek, široké kalhoty na šle, dvoubarevné šněrovací polobotky „meltonky“, vestičku, žíhanou americkou kravatu, bílé rukavice a švihácky nasazený klobouk do čela. V americkém retru natáčeném na Barrandově jsme ztělesňovali mládež v Hamburku po nástupu Hitlera, která namísto führera vzývá svého boha Djanga Reinhardta a tančí swing, přestože říšské zákony tuto hudbu již kvalifikovaly jako zvrhlé židovsko-negerské umění a mladíci v uniformách SA se vrhají do dancingů na tehdejší „technaře“ a masakrují je obušky. Paradoxní bylo, že komparsem, který hrál ony nacisty, byli příslušníci současných skinheads.
Jak povídám, ani bych si zmíněného mladíka nevšiml, kdyby se neocitl ve víru tance vedle mě. Poznal jsem, že netančí jako my, ostatní statisté. Naše choreografie byla nadčasová, vhodná stejně tak k mučednickému kůlu jako k Yo Yo Bandu, ale on tančil opravdový swing v držení s partnerkou, se všemi skluzy, přehazovačkami a krokovými variacemi, ze kterých mi šla hlava kolem. Však si ho taky Stephen O’Hara, kučeravý asistent režie s nazrzlými vlasy, všiml a posunul ho blíž ke kameře.
Štěstí přeje připraveným a on se v hierarchii na place posouval každý natáčecí den stále výš a výš. Ach, jak jsem mu záviděl jeho cestu do Hollywoodu přes synkopy swingu.
Jednoho dne přinesl na natáčení gramofon na kliku s velkou troubou a sám režisér se přišel podívat na ten zázrak. Poklepal statistovi uznale na rameno, vydechl „wonderful“ a začal s ním domlouvat finančně výhodnou smlouvu na zapůjčení gramofonu po celou dobu natáčení. Hvězda nenápadného maníka z komparsu stoupala a já, který jsem v kapse vestičky nosil namísto cibulových hodinek složený článek o svém idolu Miloši Formanovi a v duchu kritizoval kompozici masových scén, osvětlení, kameru či nerozhodnost režiséra, věci, o nichž jsem neměl tehdy páru o nic větší než dnes, jsem se upozaďoval v hledáčku kamery a stával se — ještě daleko dřív než metry filmu doputují do střižny — Panem Neviditelným.
A pak celá ta legrace s každodenním otravným čekáním na davové scény, v níž se několik minut trsalo a skandovalo „Django, Django!“, až po nás skočili esamani a zrubali nás krátkými obušky, byla u konce a každý si vybral výplatu v papírovém pytlíku u stolku s nekonečnou frontou od duchem nepřítomné účetní.
