Předmluva
V této knize se zabývám filmovou tvorbou režiséra Miloše Formana, jehož význam je neodmyslitelně spjatý s českou kulturou v umělecky plodném období šedesátých let minulého století. I když zde natočil během necelého desetiletí pouze čtyři filmy, oproti nepoměrně většímu počtu děl vzniklých za téměř čtyřicet let v USA. Jméno Forman, ačkoli je už dlouho americkým režisérem i občanem, je v Čechách - alespoň v určitém generačním okruhu - pojmem, který znamená něco jiného a něco víc než pro amerického diváka.
V souvislosti s tímto tvůrcem mě vždy zajímalo, v čem spočívá jeho mimořádnost - to, co není vidět navenek. Proč právě on se stal tím vyvoleným a poštěstilo se mu dosáhnout tak vysoké mety. Bylo to „jen" díky nespornému talentu a jeho odvaze či příslovečné beraní houževnatosti? Ale takových je přece mnoho. Co determinovalo jeho osudovou cestu a co znamená v hlubším smyslu Formanova výchozí pozice outsidera, s níž se od dětství vyrovnával a již překonával svou ctižádostí?
Umělec, který se kdysi skrze své filmy přiblížil svým rodákům v důvěrné blízkosti, opustil zemi a nenávratně zrušil osobní a profesní vazby. Obstál na prestižním mezinárodním fóru a dlouho už je někdo jiný. Jeho české filmy se však vepsaly do českého povědomí jako neměnné umělecké hodnoty. Možná však daleko silněji než jeho tvorba, česká a posléze americká, zasahuje krajany jeho osobnost a jeho životní dráha. V jistém smyslu se Forman stal přivlastněným kulturním statkem, do něhož si může kdokoli promítat své vize a vlastní interpretace o úspěchu.
Exil jako osudové stigma je nepochybně klíčovým tématem v jeho životopise jako jednoho z nejúspěšnějších českých emigrantů dvacátého století. Poté, co se vymanil z totalitního bloku a odešel za svobodou na západ, podařilo se mu jako jedinému z českých filmařů prosadit se ve filmové velmoci - v Hollywoodu. Podřídil tomu vše: odloučil se od rodiny, od vlasti i od české kinematografie a podstoupil v USA náročnou transformaci osobnostní i tvůrčí. Na otázku, proč zrovna on náleží do elitní skupiny Čechů - kosmopolitních umělců v cizině (například vedle Bohuslava Martinů, Alfonse Muchy, Milana Kundery aj.) -, není jednoznačná odpověď. Forman sám úspěch své „druhé kariéry" nevidí ani tak ve vlastní výlučnosti jako spíš v odvaze riskovat a v trpělivosti čekat i hodně dlouho. Jakkoli mu jeho ctižádost a hráčská povaha sloužily k dobru právě v zemi, kde vládne konkurence a soutěživost, teprve celkový souhrn jeho osobních předpokladů (talent, vůle, adaptabilita a šťastná konstelace náhod) mu umožnil prorazit.V našich kinematografických podmínkách nebyl jediným filmařem, který emigroval a usadil se v cizině, ale jeho případ je speciální a nemá precedens. V předchozím režimu nebylo možné Formanovu kariéru sledovat jinak než na dálku, s nedostatečnými či zkreslenými informacemi, bez možnosti vidět jeho filmy běžně v kině. Všechny tyto a další okolnosti přispěly k jisté legendarizaci a časem k ní přibývaly další vrstvy.
Můj vztah k režisérovi se utvářel v mnohem delším čase, než byla doba psaní této knihy. Formanovou tvorbou jsem se začala zabývat nejprve v kontextu nové vlny a české kinematografie šedesátých let ve své pedagogické a publicistické činnosti. Postupně jsem dospěla k užšímu soustředění, zejména na jeho režijní metodu s neherci, a později k němu přibylo jeho americké tvůrčí období a hledání souvislostí s českou etapou. Záměr napsat knihu o Formanovi jsem chápala jako velkou příležitost a v tom nejlepším slova smyslu službu jeho dílu - bezesporu hodnotnému, byť leckdy i rozporuplnému. Při všem respektu a uznání však tato monografie nechce být adorací. Předkládá na jedné straně nezpochybnitelná tvrzení a zároveň usiluje o rozevření prostoru k novému nahlédnutí na filmy a k jejich posouzení. Poukazuje také na problematičnost a složitější otázky, jež do úvahy o díle významného umělce patří - k poznání díla i k hlubšímu proniknutí do jeho osobnosti.
V odborných i diváckých kruzích se často setkáme s názory preferujícími „českého Formana", kdežto jako americkému filmaři se mu upírá originalita. Pokusím se sledovat jeho české a americké období v určitém propojení, s vědomím tvůrčí metamorfózy, kterou musel režisér v USA podstoupit. Formanovo dílo samo se nevyznačuje nadprodukcí, nicméně co do kvantity tvoří hutnou matérii v tematické a žánrové šíři, s četnými přesahy do různých sfér v dějinách americké kultury. Pro nezbytnou orientaci v kinematograficky členitém formanovském teritoriu jsem si určila hlavní směr a u každého rozcestníku či odbočení jsem neztrácela ze zřetele cíl, který je i interpretačním klíčem: Formanův osobitý, humoristicky vyhraněný pohled na člověka a na svět.
Dílo tohoto filmaře, jež není dosud vzhledem k jeho tvůrčí aktivitě uzavřeno, provází rozsáhlá česká i cizojazyčná bibliografie a publicita. Mohlo by se zdát, že už o něm bylo napsáno téměř vše. Navíc zevrubné svědectví podal sám režisér ve svých knižních memoárech, aktualizovaných v nedávné reedici. O něm i o jeho filmech vznikla celá řada studií a dokumentárních portrétů, souhrnná formanovská monografie však česky dosud nevyšla. Prvotní skepse, zda lze ještě v interpretaci přijít na něco nového, i značný rozsah díla mne vedly k rozhodnutí neklást si ambici obsáhnout maximum, nýbrž vybrat a soustředit se na to podstatné, co může otevřít nové pohledy z dnešního odstupu a v jiných souvislostech.
Moje výzkumné rešerše probíhaly nezávisle na režisérovi. S Milošem Formanem jsem se osobně setkala při své návštěvě New Yorku v roce 2006. Po neúspěšných pokusech o komunikaci v Čechách, kde v posledních letech realizoval několik projektů, jsem přijala tuto situaci jako daný fakt a z autorského hlediska jako výzvu: k objektivnímu přístupu, bez zatížení osobním kontaktem, tudíž s větší možností nezávislého, svobodného uvažování. A svoboda, jak mnohokrát Forman potvrdil, značí pro něj hodnotu nejvyšší. Snažila jsem se ji ve své práci využít nanejvýš zodpovědně.
