Místo úvodu
Chtěl bych říci, proč byla tato kniha napsána.
Třetího července 2007 uplynulo sto let od narození Aloise Melkuse — mlynáře z Lukova, mého tchána, který byl jako jeden z prvních zatčen a krátce nato odsouzen. Mé vzpomínky inicioval sen. V něm ke mně přišel tchán a důvěrně až prosebně mi sdělil: „Mirku, napiš to.“
Měl bezpochyby na mysli bezpráví, které bylo vykonáno na rodu Melkusů.
Tehdy jsem pocítil osobní povinnost pokusit se přiblížit tuto dobu. Ale také hledat další skutečnosti: z archivů, v rozhovorech s pamětníky, účastníky tehdejších procesů, rodinnými příslušníky a přáteli.
Svěřil jsem se rodině, ale také Luďku Navarovi, který mi ke splnění tohoto nesnadného úkolu nabídl pomoc.
Pokusili jsme se zrekonstruovat v této knize dávné události také proto, že naši předkové neměli možnost popsat své osudy a strádání. Současně s tím je nutné připomenout devastaci majetků, které generace po několik staletí s láskou a pečlivostí ošetřovaly. Je nutné připomenout i devastaci morálních hodnot, kdy čestnost, pracovitost, důslednost, svědomitost, pořádek, spravedlnost, ale také pokora jako by zmizely ze světa. Dnešní svobodný život byl vykoupen tragédiemi a utrpením.
Věříme, že tato kniha bude připomínkou oběti, již pro zachování dobrého jména rodu byli někteří lidé ochotni přinést.
Snad posílí i naši paměť a naše sebevědomí.
Miroslav Kasáček
Díl první / MLÝN I
Třicet minut doma
Tiskla obě ruce na řídítka.
Silně.
Ujížděla po cestě, která nebyla úplně vhodná pro jízdu na kole.
Po té cestě vezli jejího otce do vězení. A matku k výslechu. Po té cestě odváželi i ji, sestru, bratra a jejich majetek. Vzpomněla si, jak otce před dvěma lety zatýkali. Ale vzpomínka se rychle vytratila. Musela dávat pozor na cestu.
Marii Melkusové bylo třináct.
Právě navštíví svůj domov.
Bývalý domov.
Mlýn, ve kterém vyrůstala a který zabavili poté, co byl její otec odsouzen za sabotáž. Otec byl v té době ještě ve vězení. Matka, která se s ní, sestrou a bratrem musela z mlýna vystěhovat, o její tajné návštěvě netušila.
Marie Melkusová toho netušila mnohem víc.
Chtěla jen navštívit mlýn.
„Velmi jsem toužila podívat se do míst, kde jsem vyrůstala,“ řekne později.
Návštěva domova trvala asi půl hodiny.
Nebo ještě méně?
Dvacet minut?
Ale i ta krátká návštěva byla promyšlená. Ve škole se Marie Melkusová seznámila se spolužačkou Jiřinou. Její otec Josef Špaček, správce státních statků, se totiž do mlýna nastěhoval s celou svou rodinou. Měl důvěru těch, kteří tehdy rozhodovali. Teď to byl jeho domov. A domov jeho dcery Jiřiny.
„Jiřina Špačková se mnou chodila do měšťanky v Moravských Budějovicích. Když jsem zjistila, že bydlí v našem domě, tak jsem se s ní skamarádila. Jen naoko, abych se tam mohla podívat,“ vypráví Marie.
Mariina spolužačka Jiřina samozřejmě v tom smutném roce 1953 netušila nic o minulosti, kterou sdílí se svou novou kamarádkou. O minulosti, která obě spojuje a současně rozděluje.
A tak se domluvily a jednou po škole jela Marie s Jiřinou na kolech k mlýnu.
K ní domů.
Nebo vlastně: k sobě domů?
Marie Melkusová se vydala na cestu ze zvědavosti. Ale možná už tehdy toužila zjistit, proč musela přijít o domov. Později se k té otázce bude mnohokrát vracet. A i další lidé z toho kraje budou podnikat podobné cesty. Pokusí se vypátrat, kdo poslal do vězení jejich otce, bratry a matky. Budou zkoumat, kdo jim ukradl majetek. Zničil životy. A proč.
Proč...
Marie Melkusová tušila, že na tuto návštěvu svého domova nikdy nezapomene.
Tušila správně.
