Prolog
Jsou věci, které vynechám, Doro. Ne, že bych na ně zapomněla, ale vytěsnila jsem je a nechci je oživovat. Zažila jsem jednu světovou válku a dva protektoráty.
Co je pro mě pořád ještě živá přítomnost, to je pro tebe zavátou minulostí.
Abys věděla, o čem mluvím.
O řadě mrtvých koní, kteří leželi vyrovnáni na zemi a vyplňovali celou ulici. Bylo to po náletu na Brno. Zvířata obětovaná lidské blbosti.
Taky mluvím o kolegyni, která jako mnoho jiných přistupovala v sobotu odpoledne do našeho „brňáku“.
Mávali jsme jim z oken, ale kolegové z Hradiště, Kyjova, Bučovic už věděli, kde sedíme...
Tak se každý týden slévala naše kantorská komunita.
Mě zábava v kupé nelákala. Většinou jsem prostála celou cestu u okna.
Zírala jsem na ubíhající krajinu — zvolna se měnící v ročních obdobích.
Nastoupila kolegyně a postavila se vedle mě.
Byly jsme na chodbičce samy.
— Ty si myslíš, že jsem hrbatá, — řekla mi.
— Tak moc si tě zase neprohlížím.
— Nejsem hrbatá. Jenom mi kdysi jeden vojáček dával najevo své sympatie a neprojevila jsem dost porozumění. Napálil do mě dávku ze samopalu.
Tak tohle vytěsňuju. Snažím se ponechat v paměti jen krutou komiku některých tragédií. Želarský příběh Lucky a vojáka je pravdivý. Až na to, že se udál v Praze.
Namísto ideologicky, psychologicky či existenciálně rozparcelovaného světa je nám nabídnuta síť: síť vztahů, okolností a možných propojování. Výsledkem pak není panoptikum, ale ani existenciální laboratoř.
/Petr A. Bílek o knize Želary, 1/2002, Souvislosti/
Pár úvodních otázek
Prošla jsi skoro celým obloukem dvacátého století. Co tě ještě po pětaosmdesáti letech překvapuje?
Až na maličkosti vůbec nic. Tytéž prvky — především omyly — se v lidské historii stále opakují, jen obdobným, dočasně novým způsobem. Přes toto přesvědčení mě k současnému pohybu událostí — právě pro ty maličkosti — ze všeho nejvíc poutá zvědavost. Jestli se naznačený posun uskuteční předpokládaným směrem.
Každý z nás je trochu prognostik, rád by věděl, jestli se strefil. Celkově vzato to není nic těžkého. Ovšem jádrem našich dnů nejsou obecné — víceméně zřetelné a bohužel nezvratné — zákonitosti, ale očekávané maličkosti, titěrné krůčky, blízké, aktuální, naše. Tedy i navýsost důležité.
V tvém osobním životě se nedávno dost událo. Vyšly Ti po desítkách let psané „do šuplíku“ čtyři knihy, dostala jsi cenu, kolem tvé osoby se vytvořila spousta mýtů: že jsi dobře utajená autorka, co učila i na zapadlých Kotárech...
Nic z toho mi nevadí. Kdybych byla neprošla vlnou prvorepublikové recese nebo kdyby z toho ve mně nic nezůstalo, všechno bych možná odmítla — sama nevím proč.
Stal se opak a jsem ráda. Hodně jsem získala. Především jasnější pohled na to, čemu se říká umělecká a publicistická sféra.
Seznámila jsem se s lidmi, s nimiž bych se byla jinak nikdy nepotkala. Mezi nimi spousta těch, bez nichž bych byla chudobnější.
Mám na mysli i čtenáře.
Takže na média ses dosud nenaštvala?
Doufám, že ani nenaštvu.
Nenapadlo tě napsat paměti a udělat ve všem jasno?
Když člověk píše cokoli, v jistém smyslu nepíše nic jiného než paměti. Své i cizí, v tom druhém případě aspoň ze svého pohledu. Svou tvář autor před zraky čtenářů neskryje, i kdyby se o to snažil sebevíc. Není tedy důvod se snažit.
A paměti jako osobní vzpomínky?
Jak vidíš, nic proti nim nemám.
Zastáváš názor, že literatura plní ve společnosti zvláštní úkoly?
Jistě je plní, proto existuje. Ale neplní je jako svůj plán — svobodu, jako své zadání, jako PROGRAM.
Plánované plnění ÚKOLU je nejlepší cesta, jak literaturu zlikvidovat. Pokusů je v historii jak naseto. Dokonce i takzvaná tendence někdy čouhá z literárního díla jak sláma ze škorní.
Kdysi jsem slýchala — jako přísedící u maturit — otázky: Jaký úkol měla literatura v letech šedesátých, sedmdesátých?
Dnes je to vtip. Tenkrát nebyl.
Vzpomínám si, jak jsem jednou stála „na tepichu“ kvůli poetismu. Měla jsem pochopit, že literární směr musí být nejdříve nastaven teoreticky, musí být vytvořen plán, pak teprve vznikají díla. Neboť — jak mi bylo řečeno a jak nás učí elementární logika — nelze postavit dům a pak teprve kreslit jeho plán.
Namítla jsem, že v literatuře to lze, že je to dokonce nezbytné, kdo tvoří podle daných plánů, je v lepším případě epigon. Nabídla jsem časové srovnání.
Fakt, že Nezval napsal Podivuhodného kouzelníka před tím, než vyšly teze o poetismu, byl přijat s podivem. Stačilo jen přidat i neortodoxní komentář, protože v soukromí jsem mohla s nadřízenými hovořit otevřeně.
Něco podobného jsem zažila, když Karla Čapka, vyřazovaného z našich knihoven a potlačovaného v učebních osnovách, právě „objevil“ sovětský vědec. Na otázku, zda jsem už „změnila výklad“, jsem mohla hrdě promluvit o „anticipaci“.
Oficiálně jsem samozřejmě zůstala typem intelektuála, který nepochopil dobu, což byl přes možná rizika příjemný pocit, protože po tomtéž chodníčku se mnou cupala naprostá většina kolegů i žáků, žádný z nás se tím nechlubil, takže jsme žili v relativním klidu.
Teď ti řeknu něco, čemu se budeš divit. V učitelském sboru byla jediná až do dna věřící komunistka — markantním znakem každé opravdové víry je, že ve svých zásadách jde příkladem, a když mete, tak přednostně před vlastním prahem — byla to komunistka přesvědčená, že přes všechny omyly, chyby a maléry je STRANA jedinou cestou k spravedlivému uspořádání světa. Chápala lidskou nedokonalost, takže tolerovala jinověrce, zato militantní dogmatici jí šli na nervy víc než nám, nestraníkům.
I když jsem nenavštěvovala stranické schůze, byla jsem si jistá, že averze jsou oboustranné. A teď to přijde: s ní jsem se ve všem shodla.
Poznala jsem i její rodinu, seděla jsem v pokoji, kde visel obrovský obraz Lenina, pila jsem gruzínské víno — a nebála jsem se mluvit bez zábran. Když jsme byly spolu na školní exkurzi v Bratislavě, vedla jsem večer dítka do divadla Satinského s Lasicou, žáci byli nadšeni, ona přijala představení s výhradami, ale ani slovem proti naší účasti neprotestovala.
Řekla mi: S tebou jezdím ráda, u tebe vím, na čem jsem. Já jsem komunistka, ty český bratr. Cíl máme stejný, cesty různé. Marně jsem se zapřísahala, že český bratr nejsem, nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu.
Jak pravila má moudrá — o osmnáct let starší — kolegyně, na světě je všechno pomíchané.
