A třeba to bude k radosti...
Všechno mi na podzim minulého roku říkalo spíš NE, když mně nakladatelství Host nabídlo, abych se stal arbitrem této první z nově otvírané řady antologií nejlepších básní roku... Už to, že se knihy budou jmenovat NEJLEPŠÍ ČESKÉ BÁSNĚ... Už to, že je to spíš americký nápad nežli český (ač si přece pamatujeme z minula i několik ročníků Básnického almanachu)... A že budou ty volby daleko spíš dílem dobré či zlé náhody nežli rok po roce údiv, jaké štědré žně... Ale taky je mi dnes poezie trochu líto. Poesie. Jak tak žije nežije (krom svým životem) v nóbl shonu, v nóbl hlučnu, v čase nepříznivě hluchém k magickému, vytrucovanému slovu. K řeči holé. Přesné. Vnitřní...A všechno, co jí může pomoct - ať jí (snad i takhle) pomůže.
To NE - ač jsem kývnul - pak ještě při mně delší dobu trvalo. Jak mi editor knihy nosil první várky veršů z básnických sbírek a sborníků a časopisů i z internetu, jak jsem nervózně hledal ty, co stvrdí oprávněnost té knihy, co ji „rozsvítí" a „trochu poponesou" - bylo přece jasné, že se v tom časovém kontextu jednoho roku nesejde třicet, čtyřicet básní, které nás ohromí. Poezie, která tu vzniká - jako vždycky vznikala -, má svůj samozřejmý, stálý, přirozený tok - nad nímž může kdekdo spínat ruce či mít radost - a tenhle jeden takto zmapovaný rok může být nanejvýš něco jako zastavení, jako ohlídnutí za tím kouskem cesty. Neboť tu ani nejsou zaznamenáni, veršem zaneseni všichni, co by sem jistě patřili. Jen proto, že jde o výběr věcí tištěných - ti, kdo ten rok netiskli básně v periodikách či nevydávali zrovna knihu, chybějí. A chyběli i mně. Věděl jsem o nich. Protože při vší té pořád velké spoustě autorů poezie je prostor české poezie malý. Básníky si brzy pamatuješ jménem.
Těch várek veršů od editora bylo několikero (nakonec daly dohromady soubor sto deseti básní). A já je chtěl od něj anonymně. Jména autorů básní jsem znát nechtěl. Abych to měl bez doprovodu známějšího, neznámějšího jména. Abych nefandil či se nekabonil předem. Zamlouvalo se nám to. A požádali jsme nakladatele o podobný postup i při tvorbě knihy. I při prezentaci básní v antologii. Bude to třeba pro čtenáře trochu dobrodružství. A možná i zvídavá zkouška... Zda lze už - a u koho - rozpoznat rukopis. Zda lze zavětřit, zaslechnout povědomý básníkův hlas. Ten jen jeho. Zda už má natolik výraznou, osobitou poetiku, že můžeme předem, naslepo, připsat k té jeho básni taky jeho jméno.
Ty „nejlepší české básně" bych dal takhle do uvozovek. Protože nevěřím na žádná Nej v poezii... A vlastně v umění vůbec. Ač jsou trvale doma i ve světě sestavovány - umění žádné žebříčky nemá. Ani žádná pořadí v tabulce. Ano, můžeme mluvit o nejčtenějších, nejoblíbenějších, nejprodávanějších knihách. To má logiku. Ale očíslovat třeba moderní klasiky poezie, utvořit z nich hodnotovou stupnici od jedničky do bůhvíkolikátky... to by bylo snad i proti nebi, kde je jim vedle sebe bez pořadí, věřme, lehko. Mluvme spíš o hledání básní dobrých. Už to není samozřejmost - buďme za ni rádi. Ano, jisté tu je, že ta volba, to nalézání v celém tom ročním hledání těch pravých básní mají už na svědomí editor a arbitr knihy. Jejich výběr. Jejich vkus. Jejich nároky na poezii. To určitě rok co rok poznamená tyto knihy. Každá z nich může být proměnou těch dvou rok co rok jiná. Což asi nemusí být k necti... I já hledal přirozeně básně svého gusta. Básně tajemného zkratu. Básně přesného slova. Básně vnitřního nabití a napětí... V kterých lze spatřit, slyšet, tušit malý div. Ustrnutí. Úlet. Úchvat... Zamítal jsem prvoplánovost. Jen gesto, jen provokaci, jen flanc. Jen krásné psaní... Vybrali jsme třicet šest básní. Když se mi k nim nakonec připsala jména autorů, tu a tam jsem jen kýval, tu a tam jsem se divil. Třeba i vy, otevřete-li si tuhle knihu, budete činit podobně. A třeba to bude k radosti.
A to trochu líto dneska nad poezií? Poesií? To je spíš z toho, že od ní neumím daleko ukročit. Že se o ni bojím... Ale není to strach jako o člověka. Je to asi víc strach o ty krásné věci zdejšího bytí, stvořené jakýmsi geniálním zázrakem... a stvrzující jakýsi smysl. Že by o ně člověk a svět mohl přijít.
Karel Šiktanc
