(1)
Jednou za rok si Ivar koupil v Skellefteå láhev kořalky.
Když přišel na řadu a přistoupil k pultu, řekl, že tentokrát nechce čistou pálenku, Korunní vodku ani vodku Absolut, ale něco, co má nějakou barvu, nebo alespoň příchuť.
Bedlivě přitom sledoval prodavačku — cosi na ní zjevně zničehonic upoutalo jeho pozornost. Mohlo jí být asi šedesát let a vlasy měla na temeni stočené do tvrdého uzlu.
V tom případě bych navrhovala nějaký akvavit, řekla. Ten chutná po kopru nebo kmínu. Co třeba Skånský akvavit? OP? Herrgårds? Nebo Ödåkru?
Zdálo se, že Ivarův pohled spočinul na jejím uzlu. Prodavačka si toho zřejmě všimla a pravou rukou se přesvědčila, jestli je tak pevný, jak má být.
Já nejsem žádný odborník, přiznal Ivar. Všechno to zní dobře.
Jestli vám můžu radit, pronesla prodavačka, tak Norrlandský akvavit. Starý norrlandský akvavit se hodí ke všemu, za všech okolností. Sama si ho každý den trošku líznu. Číslo zboží dvě stě šedesát dva. Je v něm poměrně dost fenyklu.
Ivar se už nedokázal ovládnout.
Ten váš účes, poznamenal, mi připomíná něco z prvních let života. Ale nevzpomínám si co.
To je pochopitelné, vysvětlila prodavačka. Zamlada jsem patřila k církvi, kde všechny ženy nosily takovýhle uzel. Všichni tam byli spasení. Se spasením jsem rychle skoncovala, ale účes mi už zůstal.
Ano, přitakal Ivar. Norrlandský akvavit. To bude ono.
Je opravdu velmi oblíbený, ujišťovala ho prodavačka. Kmín a anýz. A jak říkám, taky fenykl. Hodí se jako aperitiv. Nebo k slanečku. O sem tam nějaké tajné štamprličce ani nemluvě.
Já jsem z Dolního Avabäcku, ohradil se Ivar. Tam takový věci neděláme.
Zkrátka a dobře, pokračovala prodavačka a nasadila přitom slavnostní tón, tři rostliny z čeledi Umbelliferae, okoličnatých, tři zdravé byliny, které se šťastným způsobem spojily v živou vodu. A nakonec se zušlechtily pomocí několika kapek sherry. Přejete si tašku?
Když přijel domů, řekl Astě: Můžeme dát koštnout Torvaldovi. Když bude mít někdy cestu kolem.
Asta si přečetla etiketu na láhvi: Starý? podivila se. Copak tím „starým“ můžou myslet?
Nebo Eskilovi ze Svanlidenu, dodala. Zatím ji dám do Eberhardova kredence.
Tam, v hloubi kredence, objevila jinou láhev. Celkem vzato vypadala stejně, jiný byl jen obrázek krajiny na etiketě: vodopád na Ivarově láhvi byl prudší, ale i obyčejnější.
Ta tu musí stát už celý léta, prohodila Asta. A my jsme o ní nevěděli.
Eberhard měl svoje malý tajemství, odpověděl Ivar. Když za jeho časů někdo pil kořalku, nebylo pro něj milosti, čekalo ho peklo a věčný plameny.
Teď už na tom nezáleží, konstatovala Asta. Když už je po smrti.
Postavila obě láhve na nejvyšší poličku kredence.
(2)
V té době se do rodného kraje vracel čtyřiaosmdesátiletý Olof Helmersson. Nikdo by už nedokázal s jistotou říct, jak dlouho byl pryč.
V Lycksele se dozvěděl, že se již neprodávají zpáteční jízdenky, zrušili je. Kromě jednoduchých jízdenek existují samozřejmě zlevněné kupony, měsíční a roční legitimace, ale jednoduchá jízdenka je takříkajíc nejběžnější.
Jednoduchou do Avabäcku, řekl tedy. A musím něco zaplatit za kolo?
Ne, odpověděl řidič autobusu, to vaše skládací kolo je příruční zavazadlo, nic jiného.
Byl jediný cestující. Posadil se na sedadlo pro tělesně postižené šikmo za řidičem. Měl bych znát cestu, prohodil, ale neznám ji. Vlastně bych ji měl znát nazpaměť, jako deset Božích přikázání.
Tahle vojenská silnice, prohlásil řidič, je dost jednotvárná. Když jí vidíte jeden kilometr, je to totéž, jako byste viděl celých sedm set kilometrů.
Nebyl jsem tu už čtyřicet let, svěřil se Olof Helmersson. Celých čtyřicet let. Nebo možná teprve padesát. Hodně se tady toho změnilo. Všechno se změnilo. Až na jména vesnic. Annsia, Norräng, Lyckan, Karlsgård, Husbondliden.
Karlsgård, Karlův dvůr, poznamenal řidič, se jmenuje po Karlu Patnáctém.
Skoro všechno je neměnné a trvalé, pokračoval Olof Helmersson. Kromě lidí.
Přibližně tudy, řekl ten, který se tedy po dlouhé době vracel do rodného kraje, tudy někudy sem přijeli první osadníci a během cesty po Laponsku i Linné se svým žákem Zetterstedtem. A taky král Karel Patnáctý, když se chtěl podívat na kopání odvodňovacích příkopů ve västerbottenském vnitrozemí. A dvorní malíř Osslund.
I já sám, dodal.
Jo, přitakal řidič. Sem už přijel leckdo.
Občas se napřímil a obrátil hlavu na stranu, pohled upřený na ten či onen bod v krajině — možná přece jenom objeví něco, co mu bude povědomé. Právě tak se napřímil, když projížděli jednou z řídce obydlených dlouhých vesnic na strmém svahu nad řekou, ano, vstal a opřel se dlaněmi a čelem o okýnko, zkoumaje vrbami porostlou louku mezi dvěma usedlostmi.
To je zvláštní, pronesl, když se zase posadil, nikde nevidím modlitebnu.
Ta shořela, odpověděl řidič. A nikdo se nenamáhal ji znovu postavit.
Teď, na začátku června, v odvodňovacích příkopech dosud stála voda z roztálého sněhu, stékající z vrcholku hory Avaberget, a světle zelené březoví vypadalo skoro průsvitně. Olof Helmersson vystoupil na rozcestí nad Lillåbergem. Mám vás na zpáteční cestě vyzvednout? zeptal se řidič autobusu.
Časem, odpověděl Olof Helmersson. Časem.
Potom se rozjel do Dolního Avabäcku, před posledním kopcem slezl z kola a vedl ho. Na nosiči měl malý černý kožený kufřík se spodním prádlem, pyžamem a necesérem. Pod čerstvě rozkvetlým jeřábem před garáží Eberharda Lundgrena se na chvíli zastavil, aby popadl dech. Přece jenom mu bylo čtyřiaosmdesát. Pak kolo opřel o stěnu domu.
Bez zaklepání vstoupil, napřáhl k domácím kostnatou hubenou ruku a představil se:
Já jsem Olof Helmersson.
Obyvatelé statku zamumlali svoje jména: Ivar a Asta.
Vlastně hledám Eberharda, vysvětlil.
Tranzistorové rádio na dřezu hrálo Let’s Kill Ourselves a Son.
Eberhard, odpověděl Ivar, ten je už dávno po smrti. Lidi na něj už zapomněli.
Byl to nevlastní bratr mý babičky, vysvětlila Asta. Takže jsme to tady zdědili.
Olof Helmersson se zeptal, jestli si může na chvíli sednout na kanape. Západním oknem viděl štít modlitebny: neměl už bílý nátěr, byl žlutý. Když Olof Helmersson mluvil, pomačkaná, splasklá kůže na kostnatém krku se mu chvěla a klepala.
Tohle, zvolal, by si nikdy nedokázal představit, přestože se usilovně snažil představit si všechno možné. Byl si jistý, že mu Eberhard tady v kuchyni vykročí vstříc, že vyjde z komory a obejmou se. Čekal jsem na tebe, řekne, celou dobu jsem věděl, že se vrátíš, byla to jen otázka času. Chceme se tě tady v tomdle kraji na leccos zeptat. Neuplynul ani den, kdy bysme na tebe nemysleli a nemluvili o tobě, Olofe Helmerssone. Pravda, trochu jsi zestárl, ale my víme, že jsi pořád stejný, že tvoje podstata je neměnná, že jsi skála, na které se dá stavět!
Jak umřel? Eberhard...
Pokud víme, neumřel nijak zvláštně. V novinách psali, že pokojně skonal.
Nic víc?
Nic víc.
Také si představoval, že mu Eberhard hned nabídne něco k jídlu, přece jenom přijel až z Umeå a v Lycksele hodinu čekal, pro člověka, který s sebou nemá svačinu, je to dlouhá cesta. Maloval si v duchu kus nasoleného vepřového z Holmlundova řeznictví v Bastuträsku, kousek smetanového sýra z mlékárny v Norsjö a chléb se sirupem Herty Lyxellové. A možná dokonce i domácí máslo z Gransjö. Teď si však s hrůzou uvědomil, že Eberharda už nikdy neuvidí.
Holmlundovo řeznictví skončilo, mlékárna je zavřená a Herta Lyxellová po smrti, informovala ho Asta. A Gransjö je pusté.
Přesto se v našem kraji leccos děje, podotkl Ivar.
Na tohle, přiznal Olof Helmersson, nestačí jeho rozum ani fantazie! Že budou na věčnosti někteří Lindgrenové a Burvallové, to předvídal, v těchhle rodinách se totiž odedávna neprojevuje jenom muzikálnost a umělecké sklony, ale i dřímající plicní tuberkulóza, o jiných slabostech ani nemluvě. Ale Eberhard! Eberhard?
Ivar s Astou se posadili ke stolu. A Asta se zeptala: Nedal byste si něco k jídlu?
Nechci se vnucovat, odpověděl. Jsem velmi nenáročný člověk.
Horlivě žvýkaje uzené sobí maso a chléb pokračoval:
On sám si neumí Eberharda představit sešlého, zestárlého, natož mrtvého, kdepak, pro něho je to stále ještě pokladník mládežnického spolku, který svolává věřící ke zpěvu, a pozdější správce sboru.
Navíc člověk, který dokáže zvednout a odnést uražený žulový sloup brány.
A kde bude Olof Helmersson spát?
Předtím než se dozvěděl, jak se věci mají, v tom měl jasno: Vyspím se u Eberharda.
Tranzistorové rádio teď hrálo In the Future When All Is Well. Bylo už skoro devět večer, ale slunce dosud stálo vysoko nad modlitebnou.
Zůstala tu postel, nadhodila Asta. Je ustlaná jako vždycky, jako když jsme ji zdědili, nechtěli jsme se jí dotknout.
Bůhví kdy v ní někdo naposled spal, dodal Ivar.
Potom stáli v pokoji a dívali se na postel.
Toto tedy byla kazatelská postel.
Měla vysokou zadní pelest ze žilkovaného dřeva, jejíž korunu tvořil vlys s vyřezávanými květinovými šlahouny a třemi vysoustruženými věžičkami, i postranice byly vepředu zakončené useknutými rozetkami a podobnými, i když poněkud nižšími a prostšími věžičkami. Nohy byly natřené bronzovou barvou. Vysoké vyklenuté lůžko zakrýval bílý háčkovaný přehoz. V hlavách ležel vyšívaný polštář ozdobený vasovským snopem, orlicí a dvěma korunkami, tedy erb královského rodu Bernadottů.
První, kdo v ní spal, poznamenal Ivar, byl prý Karel Patnáctý.
Nebo biskup, co ho doprovázel, doplnila Asta.
Nikdy se nedalo s jistotou říct, upřesnil Ivar, kde Karel Patnáctý zrovna tráví noc.
Pak, pokračovala Asta, v ní spal nespočet kazatelů. Ti, co projížděli kolem. O evangelizátorech ani nemluvě. Sám pastor asi bydlel v modlitebně na půdě.
Ano, přitakal Olof Helmersson. To je pravda.
Byla dokonce i v novinách, pochlubil se Ivar. Ta postel.
Ano, pronesl Olof Helmersson, v takových impozantních postelích se musí spát se zbožnou úctou. Ne každému je dopřáno odpočívat na takovémhle loži.
Myslíte, že vám bude stačit? otázala se Asta.
Bude, ujistil ji Olof Helmersson.
U ranní kávy se Olof Helmersson zeptal na přispěvatele regionálních novin Manfreda Marklunda. Začnu u něj, řekl. Záležitost, kvůli které jsem přijel, se nedá vyřídit bez pomoci médií.
Manfred Marklund, oznámila mu Asta, už dávno není mezi živýma. Měl na plicích souchotě. Praskly mu.
A co jeho syn? zajímal se. Manfred mladší? Měl to po něm přece převzít?
Toho ušlapali v Skellefteå, odpověděla Asta. Hráli tam Roxette. Nebo tam možná zpívala Carola.
Přinesla z komory nevelké desky stažené gumičkami. Todle, řekla, jsme našli po Eberhardovi.
Desky otevřela.
Na všech listech byla nalepená úmrtní oznámení z novin, většinou dvě a dvě, někdy tři a tři. Úmrtní oznámení, nic jiného.
Na poslední straně bylo pouze oznámení o Eberhardově smrti — jen jeden nevyumělkovaně napsaný sloupec.
Todle jsem tam nalepila já, vysvětlila Asta.
Chtěla sbírku, Eberhardovo úmrtní album, uzavřít důstojným způsobem. Byla přesvědčená, že je to v souladu s jeho poslední vůlí.
Olof Helmersson pomalu prolistovával desky, zamyšleně si prohlížeje každou stránku, a tu a tam si povzdechl a zamumlal několik slov, která vyjadřovala údiv a smutek, hořké zklamání či rychle přecházející bolest. Asta s Ivarem viděli, jak ho zasahuje veškerý žal stlačený do nažloutlých zkroucených listů.
To nechápu, slyšeli ho říkat, on, takový nezmar a lamželezo, a je už po smrti!
Nebo:
A ona, která byla tak silná, vitální, laskavá a celá jenom kvetla!
Nebo:
Oba přece byli mladší než já, měli toho ještě tolik před sebou!
Nebo:
Ten si zrovna postavil nový dům a koupil zánovní motocykl! A všichni se nevinně radovali ze života.
Kdepak, takovou zkázu, takové šílené řádění smrti, takovou lidskou paseku si nikdy nedokázal představit, dokonce ani v nejchmurnějších chvílích života.
Takže pokud šlo o všechny tyto lidi, nepodařilo se mu přijet včas! Příliš dlouho otálel, váhal a celá léta se nechával rozptylovat tou či onou věcí. Proklíná svou lenost a nerozhodnost!
Ale ti, kdo nejsou v těchhle deskách, otázal se, ti jsou ještě naživu?
Ano, to se dá předpokládat.
Kéž by kromě těchhle desek, vyslovil nahlas své přání, existovala i kniha života, ve které by byla zapsaná jména všech ostatních!
Když o tom tak přemýšlím, prohodil Ivar, je skoro nepochopitelný, že se v týdle končině ještě pořád vyskytujou živí lidi.
A nikdo není nenahraditelný. Ani Manfred Marklund. Po něm začal psát do novin jeden přistěhovalec z Jörnu, jmenuje se Vikström. Ten má na starost i Úmrtní oznámení, Osobní oznámení, Ztráty a nálezy a Nemovitosti. Jeho hlas se občas dokonce ozývá z Västerbottenského rozhlasu. Tak dobrý jako Manfred Marklund sice není, ale stejně. Nic jiného neumí. Proto píše.
Zajedu za ním, rozhodl se Olof Helmersson.
Bydlí v Klintenu, sdělila mu Asta. V Holmgrenově domě.
Ano. Zrovna si toho všiml a přemýšlel o tom. Že Holmgrenovi už oba umřeli.
Pak Asta musela odejít — pracovala jako pečovatelka a měla svoje povinnosti a pevnou pracovní dobu. Sedět se šálkem kávy v ruce a povídat si s Olofem Helmerssonem, kterého jako by už pomalu znala, ji bavilo, ale musela se zvednout a vyrazit: šéfové a šéfky na sociálním odboru ji a vůbec všechny podřízené pořád sledovali.
A o koho pečujete?
O Gideona z Avabergu. A o Gerdu z Inrelidenu. O Jakobovu Gerdu. Na částečný úvazek.
O Gideona? podivil se. A o Gerdu? To už je to s nimi tak zlé? Že potřebujou pečovatelku?
Gerda, odpověděla Asta, je už několik let upoutaná na lůžko. A Gideon přišel o zrak.
Když už stála ve dveřích, obrátila se a vysvětlila:
Je moc ráda, že může pečovat o staré a nemocné. Až už nikdo nebude potřebovat pečovatelku, bude s celým krajem konec. Ano, nemocní a umírající jsou pro kraj požehnáním, tvoří jeho hospodářskou základnu. Jedině oni se opravdu potřebují rozmnožovat.
Přišly noviny. Severní Korea uskuteční brzy testy nových jaderných zbraní. Možná se celý západní svět změní v jednu velkou poušť.
Do Klintenu jel dobrou hodinku. Na břehu jezera Åmträsket kvetly blatouchy. Z hromad pokácených kmenů stromů se šířila vůně pryskyřice. Kvůli výmolům na cestě se na kole pohyboval nejistě a vrávoravě.
V Klintenu se toho mnoho nezměnilo. Ale Holmgrenova stáj byla stržená. A sáně, které dřív pořád, i v létě, stály na dvoře, zmizely. Nad dveřmi obytné budovy visel znak novin: sobí býk poklusávající pod světle modrou hvězdnou oblohou.
Když vstoupil do domu, ze všeho nejdřív řekl: Vy jste zboural Holmgrenovu stáj.
Leif Vikström seděl skloněný nad klávesnicí počítače. Psal. Zplihlé žlutošedé vlasy mu visely přes obličej. Na temeni měl lysinu. Chvíli trvalo, než odpověděl.
Prodal jsem ji Emilovi z Norrbybergu, pronesl nakonec. Budou v ní jezdit na ponících. Turisti.
Jací turisti?
Těžko říct.
Zdálo se, že konečně dopsal. Otázal se:
Co si přejete?
Já jsem Olof Helmersson, představil se Olof Helmersson. Potřebuju pomoc médií.
Aha, řekl Leif Vikström.
Víte, kdo jsem? zeptal se Olof Helmersson. Co jsem tady v tomhle kraji znamenal?
Ne, odpověděl Leif Vikström. Nevím, kdo jste. Já jsem totiž z Jörnu. Všichni, dodal, všichni si myslí, že potřebujou naši pomoc. Ale kdo pomůže nám?
Oběma rukama si odhrnul vlasy z tváře, pohlédl na Olofa Helmerssona a zároveň pravou rukou ukázal na mapu světa na stěně nad psacím stolem.
My novináři, děl, jsme bez přestání vystavováni různým požadavkům, výzvám a bláznovským útokům a jsme neustále ohrožováni na životě.
Kolik mu mohlo být let? Pětatřicet? Čtyřicet?
I tady v Klintenu? podivil se Olof Helmersson.
Musíme být vždycky připraveni na nejhorší, prohlásil Leif Vikström.
Ale přesto píšete?
Jsem dopisovatelem regionálních novin. Na půl úvazku. Navíc, pokračoval a opatrně klikl na počítač, tu teď píšu velké beletristické a kulturněhistorické dílo.
Olof Helmersson se posadil na židli naproti redaktorovi. Opatrně a chápavě se usmál. Mezi policemi, plnými šanonů a knih, probleskovaly Holmgrenovy staré tapety s růžovými kvítky.
Je zvláštní, podotkl, že na duchovním poli se velké věci můžou dít i v pustině.
Já jsem o těchhle pohádkových krajích nic nevěděl, přiznal se Leif Vikström. Předtím než jsem sem přišel. V Jörnu jsme nic nevěděli.
No jo, řekl Olof Helmersson. V Jörnu.
Několik let jsem shromažďoval materiál, rozhovořil se Leif Vikström. A teď píšu. Zatím v blogu. Později z toho bude kniha.
To mi připadá promyšlené, souhlasil Olof Helmersson. Knihy vydrží déle než skála. Jsou trvalejší než slova, která obsahujou. Hodně štěstí!
Můžete si kousek přečíst, nabídl mu Leif Vikström. Zrovna jsem to vytiskl.
Díky, řekl Olof Helmersson.
Když se objevil, vše se změnilo. Pak už nic nebylo jako dřív. Do vnitrozemí Västerbottenského kraje dorazila na oři budoucnost, civilizace, galantnost, láska k umění a tvorbě, ba k samému bytí. V čele průvodu jel na oldenburském hřebci urostlý snědý muž, jejž následoval biskup s dvěma kaplany, přednostové úřadů, dvorní malíř Boklund, referent Poštovních a domácích novin, pobočníci, profesor specializující se na lišejníky a mechy, učitel zabývající se larvami a mravenci, soumaři naložení akvavitem, šampaňským, červeným vínem a punčem, vozy plné šunky, paštik, salámů a červených řep, jakož i jezdci z královské osobní stráže, kteří přepravovali stany. Na slunci se blyštěly knoflíky a lampasy, koně se při
