Nespavost
Daniel Nedostál jen málokdy vydrží spát déle než dvě hodiny v jednom kuse. V potrhaných nocích bloudí po bytě, jí sušenky, pije vodu z vodovodu nebo mléko z ledničky, zbytečně usedá na desku záchodu a pak znovu zalézá do postele a vrací se k započatému snu, ve kterém domýšlí a dožívá to, co v životě nestihl.
Vzpomínka ho zastihla u kuchyňského okna při pohledu na bezlistou lípu, osvětlenou studeným světlem pouliční lampy. Umřela loni. Asfalt ulice jí otrávil kořeny. Nebyla stará, asi tak třicet. Taková pacientka, brýle, sponka na spánku, skromný protestantský úsměv. Exitus ji proměnil v cosi neurčitého, v cosi, co už není. Když na oddělení někdo umře, všechno je cítit už jen dezinfekcí. Měl tehdy noční službu. Když bylo po všem, sedl si na kraj postele v inspekčním pokoji, červenou hadičku stetoskopu přehozenou přes krk, bílou blůzu rozepnutou, na těžké hrudi mu zasychal pot a on přemýšlel o tom, jak si zvykne na věci, na které si zvyknout nemůže.
To bylo před třiceti lety, tehdy ještě nespavostí netrpěl. Teď usrkuje vody a cítí, že se všude kolem něj rozprostírá město, ve kterém umírají lidé, a s ním už to mnoho nedělá. Většina mých pacientů už umřela. Tohle vědomí si ponesu s sebou, až naposledy projdu vrátnicí nemocnice. Do penze. Na věčnost si ponesu všechny své chorobopisy jako štít a Bůh bude muset rozhodnout, zda to bylo dobré.
Sedm dnů stvoření. Opakuje se to každý týden. Každých sedm let. Každých sedmdesát let a pak už se já opakovat nebudu. A mohlo to skončit mnohem dřív. Ještě teď slyší dunění svých vlastních kroků na plechové rampě, když prchal z mostu, který vzápětí vojáci odpálili. Zbytečně na konci války. Jako by snad chtěli zabít jenom jeho a těch pár kluků, kteří si tam hráli. Zánět ledvin, na který už umíral v nemocnici v Brně jako student medicíny. Otec mu tehdy řekl vstaň, a manželka ho podepřela a on neumřel a dokončil studia. Vojenská pohotovost za karibské krize, ostré náboje, polní nemocnice, bezmocná opilost — světová válka na krku. Každých sedm let jeden oblouk mostu, a druhý břeh je stále v nedohlednu. Daniel Nedostál by jej také chtěl vyhlížet s radostnou nadějí zbožných starců. Vyprovodil však ze světa příliš mnoho zbožných i bezbožných i těch, kteří svět ani pořádně nezahlédli. Teď jej zaplavuje mlčení. Ticho, které jediné může být modlitbou starého lékaře.
Znovu uléhá do postele, která ani nestačila vychladnout. Naslouchá dechu manželky, z vedlejšího pokoje slyší noční pohyby vnoučat, která jim tu přes sobotu a neděli zanechal rozvedený syn. Potřetí té noci usíná. Syn a sen. Zní to jako vzdálený zvon. Sen a syn. Zvon se ozývá nad krajinou, která je vylámaná v zemi jako veliký lom. Plná měst a vesnic. Rozlehlá plástev suchých sídel, v nichž lidé nemohou žít, ale musí. Jako by jim to poručil nějaký Stalin. Tyran nejhodnější ze všech lidí na světě. A oni pro něj pracují v lomu, jehož hranice jsou v nedohlednu. Daniel nepracuje. Stojí před zaprášeným nemocničním barákem a cítí svíravou chuť přítomné chvíle na jazyku.
Potom se cosi hrozného ozve. Jako by přetrhli ocel. Podívá se vzhůru. Mezi mraky letí černá konstrukce mostu. Oblouky, jaké za války překračovaly řeku Moravu, a za nimi další a další. Sypou se z nebe jako strašlivý kovošrot, a kam dopadnou, vyhazují do vzduchu gejzíry hlíny a zdiva. Mezi mosty blýskají jasně červené mžitky. Ostré jehly se křižují všemi směry. Katetry, sondy, jehlice usmrcují lidi. Daniel Nedostál vidí, jak lidé uléhají do hnízd v kráterech, jak se chumlají v záření, které omotává zemi nespočetnými svazky zlatých nití. Veliká zářící síť zatahuje svět a lidé umírají. Daniel Nedostál nemůže pochopit, proč on sám není zasažen. Vidí, jak se svět svíjí v jediném kotli, a sám zůstává nedotčen. Jako by ani nebyl. Zůstal z něj jen nehmotný pohled, který nemá oči, aby jimi plakal, ani ruce, kterými by si ty oči mohl zakrýt.
Urputný dávivý kašel najednou zrušil apokalypsu. Daniel se probouzí, leže naznak s rukou na očích. Někde na okraji ještě srší červené jehly a zlaté nitě, ale uprostřed už vystupuje okno se záclonou a v ní několik osvětlených oken protějšího domu. Další poryv kašle. To bude Ludvík, starší z obou vnoučat. Kašle už týden. Daniel vstane, obrátí chlapce na záda a upraví mu polštář, aby měl více pod hlavou. Chlapec už zase spí. Dělníci vstávají na ranní šichtu. Daniel usedne na okraj postele a cítí únavu, kterou už žádný spánek nezažene.
