Návrat domů
V den, kdy jsem se plná studu vrátila do Templetonu, se na hladině jezera Glimmerglass objevila šestnáct metrů dlouhá mršina vodní příšery. Bylo to jedno z těch zvláštních svítání, která barví do nachova zdejší červencová rána a na údolí lemované horami se snese hustá mlha, takže i ptáci zpívají polekaně, protože si nejsou jisti, jestli je den, nebo noc.
Mlha byla ještě hustá, když doktor Cluny při ranní vyjížďce na loďce příšeru objevil. Představuji si to takto: příď veslice se zakrojovala do hladiny jezera, údery vesel vytvářely na vodě kruhy, do tmy pulsovalo červené světlo na přídi. Pak se za doktorovými zády náhle vztyčil ostrov v místech, kde nikdy žádný nebyl, obrovitánské břicho mrtvého zvířete. Starý doktor jej neviděl, protože pádloval zády po směru. Připlul blíž; koule na špici člunu narazila na pružnou kůži, jako když se dloubne prstem do balónku; tlak člunu na pokožku dosáhl maxima, ale ta se neprotrhla; pohyb člunu vpřed ustal, záď se otřásla. Doktor se otočil, ale očekával pouze možné a v první chvíli nevěděl, co má před sebou. Při pohledu na veliké, strašidelné oko, ze kterého stále čišela smrt, starý doktor zamrkal. Potom omdlel.
Přišel k sobě, když úsvit pokročil a vodou v pruzích pronikalo světlo. Po chvíli si uvědomil, že vesluje dokola kolem zvířete ležícího břichem vzhůru a pláče. V ústech cítil sladkou, pálivou chuť lékořicových bonbónů, vzpomínku na dávné dětství. Doktor Cluny se sebral až ve chvíli, kdy se na leviatanovu plochou bradu posadil racek a naklonil se, aby ochutnal; teprve v tuto chvíli doktor začal veslovat zpátky k probouzejícímu se městu a vykřikoval svou novinu.
„Zázrak,“ volal. „Zázrak. Rychle, pojďte se podívat.“
Přesně v tu chvíli jsem bezcílně bloumala parkem přes ulici od Averell Cottage, domu, ve kterém jsem vyrostla. Stála jsem uprostřed prohlubně, kterou v zimě město napouštělo vodou, aby se zde vytvořilo kluziště, a pokoušela jsem se sebrat odvahu. Mlha halila můj velkolepý, ale nesourodý dům, původně postavený v roce 1793 jako letní sídlo. V roce 1890 k němu bylo přistavěno viktoriánské křídlo a ještě jedno pak v nevkusných sedmdesátých letech, takže vznikl koherentnější, až krásný celek. Ve svém delirickém stavu jsem si myslela, že v domě vidím matku i s rodinnými starožitnostmi nashromážděnými za několik životů, stejně jako vlídného ducha, který se mnou bydlel v dětském pokoji, to vše vykreslené jako kosti na rentgenovém snímku a křehké jako křída.
Cítila jsem, jak svět kolem mě skřípe a vrže, rozplétá se vlákno po vláknu jako příliš napnuté lano.
V umývárně na odpočívadle v Buffalu jsem se zahlédla v zrcadle a vyděsila se, protože jsem se proměnila v cizince ve zmuchlaných, špinavých hadrech, kdysi hezkou tvář jsem měla opuchlou a zarudlou ze záchvatů pláče. Byla jsem ztrhaná a pohublá, na těle tisíce štípanců od aljašských muchniček. V dubnu oholené vlasy teď rostly v podivných hnědých trsech. Vypadala jsem jako vyhladovělé a vypelichané kuře, které vyhodili z hnízda, protože se zpožděním zjistili, že je divné.
Noc kolem slábla, překlonila jsem se a vyzvracela se. A nepohnula jsem se, ani když se ke mně směrem od Lake Street donesl tlumený dusot. Ještě než jsem je uviděla, věděla jsem, že ten zvuk vydávají Rychlí chlapi, malá a milá skupinka pánů ve středních letech, kteří chodí každé ráno běhat v templetonských ulicích, a to za každého počasí, v mrazu, v dešti i v chuchvalcích mlhy jako dnes. Když se Chlapi přiblížili, uslyšela jsem zároveň s jejich kroky také vlídný hovor a sem tam plivanec či heknutí. Z šera se přesunuli do světla jediné pouliční lampy na Lake Street, a když mě spatřili, jak stojím v parku uprostřed prohlubně, a povšimli si na mně něčeho povědomého, ačkoli z té dálky nemohli poznat, kdo jsem, všech šest jich mým směrem zvedlo ruku. Zamávala jsem jim taky a sledovala jsem jejich oplácaná těla, jak mizí ulicí.
Moje nohy samy od sebe přešly přes silnici, vydaly se k příjezdové cestě a prošly vjezdem do garáže. Otevřela jsem dveře do vstupní haly, do vůně slámy a prachu a sevillských pomerančů, vůně domova. Málem jsem se otočila, sedla si do auta a počkala ještě den. Matku jsem neviděla už déle než rok: na cestu domů jsem neměla a poprvé od mého odchodu mi nenabídla, že by ji zaplatila. Místo toho jsem vešla nejtišeji, jak to šlo, v naději, že se mi podaří si na pár hodin zdřímnout, než ji vzbudím. Boty jsem položila vedle jejích ošetřovatelských dřeváků a vydala se přes vstupní halu do kuchyně.
Sice jsem čekala, že Vi bude spát, ale seděla u kuchyňského stolu s rozevřeným výtiskem Freeman’s Journalu a její profil se odrážel v širokém francouzském okně s výhledem na dvouakrový trávník a jezero s horami. Musela být po noční směně, protože si máčela nohy ve smaltovaném lavoru s horkou vodou. Se zavřenýma očima skláněla obličej nad šálkem čaje, z něhož se kouřilo, jako by se pokoušela odpařit si rysy z tváře. Mizely ovšem samy: pleť mé šestačtyřicetileté matky byla zestárlá a pod očima měla kruhy jako každá žena, která v raném mládí brala příliš mnoho drog. Měla svěšená ramena a vzadu na sukni rozepnutý zip, který odhaloval vzorek červených bavlněných kalhotek i s bochánkem tuku nad nimi.
Z mého místa v kuchyňských dveřích vypadala stará. Puklo by mi z toho pohledu srdce, kdybych už tak jeho střepy nedržela pohromadě horkotěžko oběma rukama.
Musela jsem polknout nebo jsem se pohnula, protože Vi otočila hlavu a podívala se na mě. Přimhouřila oči, zamrkala, zhluboka se nadechla a rukou si přejela přes obličej. „Zatracené flashbacky,“ zamumlala pro sebe.
Uchichtla jsem se.
Ještě jednou se na mě podívala a svraštila čelo. „Ne, ty nejsi flashback, Willie. Nebo jsi?“
„Tentokrát ne. Zjevně,“ řekla jsem, když jsem šla za ní a dala jí pusu na pěšinku ve vlasech. Byla cítit dezinfekcí z nemocnice, ale vespod se nacházela i její vlastní vůně, jakoby ptačí, jako hřejivá, zaprášená křídla. Rozrušeně mě chytila za ruku.
„Vypadáš hrozně. Co pro všechno na světě děláš doma?“
„Ach jo,“ vzdychla jsem a musela se podívat někam jinam, na řídnoucí chuchvalce mlhy na jezeře. Když jsem se na ni opět podívala, úsměv na její tváři byl ten tam.
„Co — pro všechno — na světě — děláš — doma?“ zopakovala svoji otázku, a jak mě držela, s každým slovem mě tiskla pevněji a pevněji, až mi začala drtit kosti v ruce.
„Ježíši,“ zalapala jsem po dechu.
„Jestli máš nějaký problém, tak by ses měla pomodlit.“ Teprve teď jsem si všimla, že jí mezi prsy těžce visí jednoduchý kříž ze surového železa. Možná že šla do Muzea farmářství na horním konci ulice a tam si pro sebe ze dvou železných hřebů ukula krucifix. Uchopila jsem kříž do volné ruky a zamračila jsem se.
„Vi, prosím tě, neříkej mi, že ses dala k pánbíčkářům?! Proboha, ty jsi přece hippie! Copak jsi zapomněla? Organizované náboženství je zlo.“
Pustila mě a vyškubla mi kříž z ruky. „Do toho ti nic není,“ prohlásila, ale ještě nějakou dobu se na mě nepodívala.
„Mluv vážně, Vi. Děje se něco?“
Vzdychla a pomalu pronesla: „Lidi se mění, Willie.“
„Ty ne.“
„Měla bys být ráda, že já taky,“ řekla a sklopila oči. Ještě si nezvykla, že stojím v jejím domě, když bych měla být v aljašské tundře, kde je dvacet čtyři hodin světlo. Měla bych sfoukávat lišejníky z definitivního důkazu, že zde lidská kultura existovala před více než pětatřiceti tisíci lety, z nějakého řezáku pohřbeného hluboko pod zemí nebo nástroje namazaného tulením sádlem, nepoznamenaného hlubokým stepním mrazem. Měla bych být pod ochranou Primuse Dwyera, Ph.D., profesora na přírodovědecké fakultě Stanford University, kde jsem za pár krátkých měsíců měla dokončit disertaci a promovat, a pak vykročit vzhůru, vstříc životu plnému skvělých světlých zítřků.
Když jsem matce ve druhém ročníku oznámila, že svou nezkrotnou ctižádost hodlám věnovat archeologii, chvíli se zdálo, že jsem ji hořce zklamala: „Willie,“ řekla mi tehdy, „na světě už nezbylo nic, co bys mohla objevit, zlato. Proč by ses měla ohlížet zpátky, když se můžeš dívat kupředu?“ Mluvila jsem tehdy několik hodin — o síle údivu, když sfouknete prach z prastaré lebky, kterou držíte v rukou, když svíráte mezi prsty pazourek a pozorujete stopy po opracování, které na něm zanechaly dávno mrtvé ruce. Moje matka stejně jako mnoho dalších lidí, kteří svou vášeň již dávno spálili, rozpoznala tu mou a zatoužila po ní. S archeologií bych se dostala do velkého světa, do pouští a stepí, tak daleko od Templetonu, jak jsem si vždycky myslela, že by si přála. Celé své já a také notnou část zbylého dědictví až do dneška obětovala tomuto snu: já coby neohrožená hledačka kostí a hliněného nádobí prokopávající se nesmírností prehistorie. Teď, v rozjasňujícím se rozbřesku, se na mě podívala. Po jezeře uháněl plnou rychlostí motorový člun a jeho jekot dorazil přes dva akry přerostlého trávníku až k nám.
„Ach, Willie,“ vylekala se moje matka. „Ty jsi v průšvihu.“ Bylo to konstatování, nikoli otázka.
„Strašně jsem to podělala, Vi.“
„To je mi jasné,“ řekla. „Proč by ses jinak ukazovala v Templetonu? Div že se vůbec přemůžeš a přijedeš jednou za rok na Vánoce.“
„Ach bože, Vi!“ zavrčela jsem nesouhlasně, posadila jsem se na jednu z židlí v kuchyni a hlavu jsem položila na stůl.
Matka se na mě podívala a potom si povzdechla: „Promiň, Willie. Jsem strašně unavená. Řekni mi, co se stalo, ať se můžu jít trochu prospat. Probereme to pak.“
Podívala jsem se na ni, ale pak jsem se zase musela podívat na stůl. Pozorovala jsem kresby, které na jeho povrchu zanechal vosk. A potom jsem jí ve velmi zkrácené podobě převyprávěla jednu verzi příběhu.
„Takže, Vi,“ spustila jsem. „Vypadá to, že jsem těhotná. A asi s doktorem Primusem Dwyerem.“
Matka si zakryla rukou ústa. „Nebesa nám pomáhej.“
„Promiň, Vi,“ pokračovala jsem, „ale je toho víc.“ Odříkala jsem to na jedno nadechnutí. Prozradila jsem jí i to, jak jsem se pokusila přejet malým letadlem jeho ženu, která je proděkankou pro studium, a že je pravděpodobné, že kvůli obvinění z pokusu o vraždu se nebudu moct vrátit na Stanford. Zadržela jsem dech a čekala na úder její pěsti. Navzdory Viiným hipísáckým zvyklostem nebylo v mém dětství neobvyklé, když naše souboje zašly tak daleko, že jsme zadýchané a s přivřenýma očima stály v nerozhodné pozici každá z jedné strany stolu. A jednou nebo dvakrát, když jsem spáchala své nejtěžší hříchy, poslala ruku přes stůl a všechno vyřešila fackou.
Ale tentokrát mě nepraštila a bylo takové ticho, že jsem z jídelny slyšela tikot dvě stě let starých pendlovek: tik tak, tik tak, tik tak. Když jsem zvedla oči, Vi vrtěla hlavou. „To snad není pravda,“ hořekovala a prstem odsunula šálek s čajem. „Vychovávala jsem tě, abys byla výjimečná, a ty to takhle poděláš. Jsi stejně k ničemu jako tvoje blbá, nanicovatá matka.“ Tvář se jí zachvěla a zrudla.
Pokusila jsem se pohladit ji po ruce, ale odtáhla se, jako by ji pouhý můj dotyk mohl spálit. „Vezmu si nějaké prášky,“ prohlásila, když vstávala. „Budu spát tak dlouho, jak to půjde. A až se probudím, začneme to řešit.“ Ztěžka se šinula směrem ke dveřím. Zastavila se, zády stále ke mně. „A Willie, tvoje vlasy. Mívala jsi tak krásné vlasy,“ dodala, než odešla. Poslouchala jsem její kroky vzdalující se starým domem po rozvrzané palubové podlaze, nahoru po širokém předním schodišti, v dálce přes halu a do hlavní ložnice.
Takovýto chlad se mezi mnou a Vi objevil teprve v posledních letech. Když jsem byla malá, hrávaly jsme s matkou dlouho do noci karty a nasmály jsme se u toho tak, že jsem ani jednou nechtěla na těch pár narozeninových oslav s možností přespání, na které mě pozvali. Měly jsme s matkou k městu zvláštní vztah, protože jsme byly poslední žijící příbuzné jeho zakladatele Marmaduka Templa a pravnučky velkého spisovatele Jacoba Franklina Templa, jehož romány jsme každý rok četli ve škole; na vysoké jsem svým doznáním, že jsme příbuzní, doslova rozplakala jistého profesora. Ale byly jsme chudé a matka byla mladá, svobodná a příliš divná, nosila volánky a nahlas vyjadřovala své politické názory, takže když jsme vyšly ven z bezpečí našeho výstředního domu, měla jsem pokaždé pocit, že spolu s Vi stojíme proti celému světu. Živě si vzpomínám, jak jsem zhruba v desíti letech — takže mé matce muselo být tolik jako mně teď, osmadvacet — poslouchala za dveřmi, jak celé hodiny pláče, protože na ni byli hrubí v obchodě, a tato vzpomínka budiž příkladem za mnoho dalších. V noci se mi zdávalo, že jsem hrozně velká, jdu po Main Street a zlostnýma obříma nohama rozšlapávám naše nepřátele.
Svítalo, zůstala jsem o samotě, dopíjela jsem její čaj a pokoušela jsem se roztopit kus ledu, který jsem cítila v žaludku. Vi neměla pravdu: chtěla jsem jezdit domů. Templeton byl pro mě jako méně důležitá končetina, něco, co ke mně neodmyslitelně patřilo a co jsem považovala za samozřejmé. Moje malá, půvabná vesnice se vznosnými starými domy a úchvatným jezerem, moje úžasná víska, kde se všichni znají jménem, ale kde je pár vydařených vychytávek, které z ní dělají výjimečné místo odlišné od ostatních: Muzeum baseballu, opera, nemocnice s pobočkami v celém státě New York, zvláštní směs vesnického hnoje a kosmopolitna. Vracela jsem se sem, když jsem musela — abych se cítila bezpečně, abych nabrala energii; nějakou dobu jsem teď zkrátka nemusela.
Chvíli jsem seděla sama u stolu a pozorovala vrány, jak se slétají v záhonech a ozobávají po generacích zděděnou zeleninu, které se dařilo navzdory Viinu vlídnému nezájmu. Potom kolem profrčel motorový člun, který předtím plul na druhou stranu, a po chvilce se jich na jezero s rachotem vydalo několik ve formaci ve tvaru písmene V, jako hejno hus. Ze zvědavosti jsem otevřela skleněné francouzské okno a vyšla ven na verandu, do teplajícího úsvitu. Z místa, kde jsem stála, vypadaly hory kolem jezera Glimmerglass jako zadnice spícího lva, hladké a chlupaté. Dívala jsem se, dokud se opět neobjevily čluny. Všechny společně vlekly něco světlého, něco velkého, něco, co se lesklo v ranním slunci.
A tak se stalo, že jsem běžela bosa po studené trávě k Lakefront Parku, bez ohledu na to, jak moc unavená jsem v tu chvíli byla. Proběhla jsem kolem našeho bazénu tak plného řas, že se proměnil v rybníček pro žáby. Když jsem se k němu přiblížila, na tisíc bříšek se v něm zachvělo hrůzou. Pokračovala jsem po pásu trávy, po betonovém mostě přes potok zvaný Shadow Brook, přes dvorek paní Harrimanové a zastavila jsem se na silnici u Lakefront Parku, odkud jsem pozorovala, jak čluny připlouvají ke břehu.
Stála jsem pod bronzovou sochou Mohykána, nejznámější postavy z románů autora narozeného v naší vesnici, Jacoba Franklina Templa, a kolem mě se pomalu začali srocovat ostatní, lidé z mého dětství, kývali na mě, když mě poznali, vyděšeni velkou změnou v mém vzezření, mlčky uprostřed slavnostní chvíle. Nikdo z nás vlastně nebyl překvapený. Templeton je město obestřené pověstmi: že baseball vznikl tady; že pod starým mlýnem vykopali zkamenělého třímetrového obra poďobaného věkem — kachna; že mezi námi žijí duchové. Na dnešek jsme byli připraveni díky pověstem o jezerní příšeře, dětským povídačkám u táboráků na letních táborech u jezera, šuškandám, které kolovaly. Místní blázen Počůránek Smalley stával na lavičce ve Farkle Parku s kalhotami naopak — a nasáklými močí, proto se mu říká Počůránek — a vykřikoval o deštivém dubnovém dni, kdy stál na mostě přes Susquehannu a díval se dolů na širokou řeku, když kolem proplulo něco obrovského, usmálo se to na něj a ukázalo mu to své černé zuby. Na konci svého vyprávění vřískal Glimmey, Glimmey, Glimmey jako nějaké zaříkávadlo.
Téměř celý Templeton se díval, když čluny vypnuly motory a připluly. Na vlnách vedle doku vrněla výletní loď Náčelník Unkas. Rychlí chlapi s námahou vylezli, klouby jim při tom vrzaly, a upevnili lana s příšerou k železným kůlům na břehu. A za těch pár minut, než se o našem zázraku doslechli baseballoví turisté a začali přibíhat, vytahovat svoje neodbytné foťáky, křičet a pózovat, předtím, než se stočtyřicetikilometrovou rychlostí z Oneonty, Uticy, Albany a dalších měst přiřítily zpravodajské dodávky, tehdy, v trvalém pokojném tichu se nám naskytla chvilka k zamyšlení nad příšerou.
Za tu krátkou dobu jsme ji dokázali spatřit v její celistvosti. Ohromné zvíře tmavě krémové barvy, místy ztmavlé do citrónova, plavalo na hladině břichem vzhůru. Vypadalo jako přerostlý kapr, mělo kapří břicho a kulaté oči, ale také dlouhý, výrazný krk jako baletka a čtyři nohy s plovacími blánami a buclatá stehna podobná, jako mají žáby. Provazy z motorových člunů se mu zařezávaly do kůže. Z ran vystavených dennímu světlu vytékala tmavá, hustá krev. Udělala jsem krok kupředu, abych se zvířete mohla dotknout, a po mně i všichni ostatní. Položila jsem mu ruku na břicho a pohladila ho po pórovité kůži se stejně drobnými a hebkými chloupky, jako mám na ruce, ale tlustšími, jako na slupce od broskve. A ačkoli jsem čekala, že ranní slunce příšeru stačilo zahřát, byla palčivě studená, jako by měla vnitřnosti z ledu, který se podle některých ještě stále nacházel na dně našeho ledovcového jezera.
Z nějakého důvodu bylo už teď jasné, že příšera byla sama. Záhyby nad očima propůjčovaly jejímu obličeji melancholický výraz. Vyzařoval z něj tak silný pocit samoty, že každý, kdo v tu chvíli v parku stál, se cítil na hony vzdálený od ostatních, ačkoli jsme se k sobě tiskli rameny a vzájemně se dotýkali. Později jsme se doslechli, že když se potápěčům nepodařilo ponořit se až na dno jezera, přivolali hlubinné ponorky, aby našly další zvířata jako to, které se vynořilo na hladinu. Doslechli jsme se, že ať hledali sebepečlivěji, další zvíře podobné tomu našemu nenašli, jen odpadky: zrezavělé traktory, umělohmotné bóje a dokonce také starožitný fonograf. Objevili zachovalý, žlutě nalakovaný čtyřkolový kočár s kostrou malého kokršpaněla uvnitř. Také nalezli desítky lidských koster, pozůstatky utopenců nebo obětí vražd, které ležely hezky jedna vedle druhé na mělké skalnaté římse poblíž rozhledny Kingfisher Tower vedle Judith’s Point.
Onoho rána, předtím, než jsem z příšery sundala ruku, se mě zmocnil smutek, vzpomněla jsem si, jak jsme se jednou na střední škole se skupinou kamarádů o půlnoci vkradli na molo country klubu a rozveselení jsme nazí vlezli do tmavé vody poseté hvězdami a plavali jsme doprostřed jezera. Brázdili jsme v temnotě vodu a všichni jsme zmlkli při pocitu, že plaveme v tak dokonalém prostoru. Podívala jsem se nad sebe a začala se točit. Hvězdy nade mnou se rozmazávaly v kruhovité šmouhy, moje tělo obalila teplá čerň, ruce zmizely, žaludek jsem necítila, byla jsem jen hlavou a párem očí. Když jsem sáhla na příšeru, vybavil se mi pocit, který jsem měla tehdy dávno v noci, že v hloubce pode mnou se pohybuje nějaká obrovská věc, něco velikého a bílého, co si zpívá.
