Pták štěstí zítřejšího dne
přiletěl, křídly zvonil mámivě:
vyber si mne, vyber si mne,
ptáku štěstí zítřejšího dne…
A když si tě nevybere, proletí kolem? Nebo si vybere někoho jiného a ty zůstaneš stát s otevřenou pusou?
Musíš projevit iniciativu: pořádně vyskočit a chytit ptáka za ocas — a musíš to udělat dřív než ostatní.
Naďka někde četla, že manželka slavného ruského sochaře byla milenkou Alberta Einsteina a zároveň pracovala pro sovětskou rozvědku. Einstein sám by si ale Rusky nejspíš nevšiml. Zajímala ho jenom teorie relativity, nehleděl nalevo napravo. A tak žena sochaře projevila iniciativu a ke slavnému Einsteinovi se protlačila. A ten souhlasil. Proč by ne, když mu sama lezla do postele? To je ten tvůj pták štěstí: pitomý — protože je to pták. Lítá si bez jakéhokoliv plánu a zvoní křídly. Spoléhat se na náhodu? K smíchu. Náhodu musíš zařídit.
Naďka se narodila ještě za Brežněva, v Rostově na Donu. Její rodiče se po maturitním plese pevně objali… a počali dítě. Dítě, které rozhodně neplánovali a které se narodilo naprosto nevhod, před obhajobou diplomu. Holčičku Naďu. Nebo spíš bezedný pytel, a ne holčičku. Do toho pytle se sypal celý život.
Tatíček se brzo zdekoval. Objímat se po tancovačce a zmírat vášní je jedna věc. Ale běhat každé ráno do kuchyně pro kojenecké lahve je něco úplně jiného.
Nejdřív pláchl zpátky na kolej, potom do Moskvy, a nakonec zmizel úplně.
Naďčina máma, Xenie, poctivě odchovala dítě do sedmi měsíců. Potom předala drahocenný poklad své mámě — Naďčině babičce — a vydala se do Moskvy. Ne za manželem, to v žádném případě. Xenie dost brzo pochopila, že její rodné, rušné, zelené město je provinční zapadákov. A že všechno důležité se děje v Moskvě.
Xenie přijela do Moskvy a nastoupila na uměleckoprůmyslové učiliště. Vždycky se jí líbilo pracovat rukama. Přemýšlela prsty. Hlavou samozřejmě taky, ale prsty byly chytřejší.
Xenie se učila vyrábět rámy obrazů, pracovala s hlínou i s keramikou, učila se vypalovat. Nejvíc se jí dařily kulaté talíře s modrou glazurou.
Nebyla líná a naučila se arabské písmo. Krajka arabských písmen lemovala talíř: ne jen tak nějaká písmena, ale něco od Nezámího.
Všichni byli nadšeni, kromě mistra, který vedl ročník.
„Je to moc plynulé, jako ražba. Kdyby tam bylo aspoň jedno zaškobrtnutí…“
Xenie nechápala: k čemu je nějaké zaškobrtnutí? Copak plynulé není lepší?
Xenie byla blondýnka s čokoládovýma očima. Vzácná kombinace. Za takovou kombinaci vám hodně odpustí, a ne jenom hlouposti se zaškobrtnutím. Ale mistr měl ve zvyku vybrat si nějakého oblíbence a někoho jiného odkopnout jako starou trepku.
Oblíbencem se stal Herman Glěbov — talent a opilec, a mimochodem i pěkný chlap. Xenie od něj nedokázala odtrhnout oči. Pohled ulpěl na jeho obličeji a čas se v tu chvíli zastavil. Herman měl velké oči a klenuté obočí — byl zkrátka „plný očí“. Chlapecký týl a úchvatná šíje. Říkalo se, že je šlechtic. Degenerující aristokrat. A Herman degeneroval opravdu rychle. Člověku se chtělo podepřít ho, nějak ho zastavit. Xenie ho samozřejmě podepřela.
Herman měsíc nechodil na hodiny. Pak přišel a přitáhl skicu: kocoura s lidským obličejem. Co je na tom tak zvláštního? Všechna zvířata se podobají lidem a lidé zvířatům. Tak třeba mistr se podobá medvědovi, a taky herci Papanovovi. Ale mistr kocourem mával jako praporem na Reichstagu, cpal ho všem pod nos: mezi námi je živý Pirosmani! Jenže živý Pirosmani se stále častěji zpíjel, jako by se rozhodl sám sebe zničit. Hořel jako pochodeň. Až shořel.
„V Rusku je to normální,“ zachmuřeně vzdychal mistr. „V Rusku každý významný člověk chlastá jako prase.“
Vypadalo to, že člověk musí mít pořádné nedostatky, aby se stal významným. Jenže Xenie nedostatky neměla. Jenom přednosti. Byla krásná, skromná, pracovitá, spořádaná. Když si půjčovala na dluh, splácela včas.
Když se zamilovávala, tak naprosto nesobecky, dokonce naopak, ke své škodě. Tak třeba Herman. Živila ho, starala se o něj, a dokonce ho vláčela na zádech jako pytel brambor, když nebyl schopen chůze.
A když byl, prostě ho pevně držela za ruku.
Herman se smál a říkával: „Co se mě tak držíš? Já jsem to jediné, co nikdy neztratíš.“
Měl pravdu. Umřel, a Xenie ho stejně neztratila. Zůstal v ní. Dal jí mnohem víc než mistr. Mistr jenom kritizoval, a kritika Xenii ubíjela. Když jí někdo něco vyčítal, hned mu uvěřila, vnitřně souhlasila. Nic nedokážu. Jsem nikdo a nic.
Xenie získávala energii jenom z lásky a obdivu. Herman jí říkal: Jsi nejlepší… a Xenie mu věřila. Je nejlepší. A všechno se jí podaří…
V posledním roce se často hádali. Xenii vyčerpávala jeho věčná opilost, vmetávala mu do tváře trpká obvinění. A Herman jí jednou řekl:
„Budeš mít všechno, ale nebudeš mít mě. A bude ti mizerně.“
Po smrti Hermana Glěbova uspořádali výstavu. Všichni pochopili, jaká je potkala ztráta. A Xenie si uvědomila, že od téhle chvíle až navěky bude její duše jako výrostek bez domova bloumat po nádražích a sklepech. Cosi navždy skončilo…
Xenie začala žít ze dne na den. Bez mimořádných plánů. Nějak to dopadne.
„Budeš mít všechno, ale nebudeš mít mě. A bude ti mizerně…“
Zatímco se tvořil a hroutil Xeniin osud, Naďka si rostla v Rostově na Donu. V domě s babičkou a dědečkem plynula její dětská léta a měnila se v roky dívčí. Naďka dorostla třinácti let a najednou si všimla, že dědeček a babička jsou staří a nemoderní. Nic jí nedovolí. To se nesmí. Tohle taky ne. Tam nechoď, s tímhle se nekamaraď. A za špatné známky jí, jako ti největší pitomci, schovávali boty. Seď doma.
Naďka utíkala bez bot. Bosky. A několik dní bydlela u kamarádek, aby dědka a babku vytrestala. Jen ať se o ni bojí. A oni se báli. Babičce stoupal tlak a dědeček vřískal, jako by ho na nože brali.
Všechno skončilo tím, že staříci zavolali Xenii a křičeli do telefonu: „Seber si tu svou dceru a vychovávej si ji sama. To se kvůli vnučce máme na starý kolena postavit na hlavu?“
Xenie chápala, že si jednoho dne bude muset Naďku vzít. Ale ne teď.
Teď dostala dobrou zakázku: talíře — suvenýry pro obchod „Uzbekistán“. Byl to obrovský úspěch. Byly to peníze.
Objevila se možnost vdát se. Ne z lásky, naneštěstí. Prostě fiktivní sňatek, kvůli přihlášce k trvalému pobytu. Přihláška, to je začátek začátků. S ní se dá vstoupit do družstva. Nastěhovat se do vlastního bytu a potom si vzít i Naďku.
Xenie přemluvila rodiče, aby počkali ještě rok, dva. Rodiče souhlasili, co naděláš. Koho ještě mají kromě dcery a vnučky? V podstatě byli připraveni se kvůli vnučce třeba i postavit na hlavu, jenže se ukázalo, že velký věkový rozdíl — přes generaci — prostě nefunguje.
Xenie postupně realizovala své plány: pomalu, ale jistě. Vydělala peníze, vstoupila do družstva. Nastěhovala se do dvoupokojového bytu. Byt, pravda, nebyl slunečný. Měl okna na sever. Xenie se ráno dívala, jak slunce osvětluje dům naproti. Sluneční paprsky stoupaly po stěně, pomalu se přesouvaly a nahlížely do cizích oken. Tak ať. Ať mají štěstí druzí. Xenie jim to přála. Neměla buňky na to, aby záviděla. Ani aby byla lakomá. Nesmlouvala se zákazníky. Kolik jí dali, tolik si vzala. Bylo příjemné s ní jednat: úslužná, taktní, hezounká. A kvalita na vysoké úrovni. Ve výsledku nikdy nebyla bez práce. Platilo o ní: tichá voda břehy mele. Národní moudrost prověřená léty.
Jediné, po čem skutečně toužila, byla láska. Spolu uklízet byt, spolu chodit spát, spolu tahat těžký materiál, nezbytný pro její práci. A spolu mlčet. Mlčet sama je tak těžké…
Xenie dceři odvykla a snažila se oddálit její příchod. Ale Naďka se ve svých patnácti letech přece jen objevila ve vší parádě. Varlamovské plemeno. Neměla nic společného s Xenií. Xenie byla Slovanka, Naďka asiatská holka. Říkalo se, že ve varlamovském rodě se kdysi mihl Mongol. V Naďce se projevil naprosto zřetelně. Mírně opuchlá linie horního víčka, pevné vlasy, černé jako antracit, a oči šedozelené, jako avokádo. Naďka byla pěkná i nehezká zároveň, jako alexandrit, měnila barvu v závislosti na osvětlení. Když měla špatnou náladu, jako by se celá stahovala do svého převislého nosu. A když měla dobrou náladu, vypadala jako Japonka z drahého kalendáře. Rozdíl byl jenom ve výrazu očí. Japonka z kalendáře v nich má ženskou pokoru. Naďka napjaté očekávání: odkud přijdou, koho praštit…
Xenie se dívala na svou dceru a zmítaly s ní smíšené pocity. Na jednu stranu — rodná krev. Na druhou stanu — jako strom spadlý přes cestu. Nevyhneš se mu, neobjedeš ho, neodtáhneš. Ani domů si nikoho nepřivedeš, abys nedávala špatný příklad. A zpátky do Rostova ji nepošleš.
Xenie přihlásila Naďku do nejbližší školy, do deváté třídy.
Naďka si našla kamarádky — Nelu a Ninu. Začala komunikovat se sobě podobnými. Ladila svůj život.
