„Marně svou ženu tlučeš, copak to nevidíš? Je mrtvá, pochop to konečně," křičela na něho porodní bába, zatímco ovinovala novorozeně, „nech ji být, zbytečně ji políčkuješ."
„A jak ty to víš, jakým právem tvrdíš, že je mrtvá, copak jsi kněz?" odpověděl muž. Ani se na ni nepodíval a nepřestával svou ženu políčkovat, doufal, že ji probere.
„Jsi snad kněz? Jen kněz rozhoduje o tom, kdo je mrtvý. A toho i pohřbí. Obleč jí noční košili a otři krev."
Porodní bába mezitím vytahovala z truhly svatební šaty mrtvé šestinedělky, aby ji vystrojila do rakve. Děcko se dalo do pláče. Napadlo ji přiložit je k prsu nebožky, kdoví, možná se jí prsy stačily nalít mlékem, než vypustila duši. Kdopak teď asi bude novorozeně krmit? „Ani jsem se nestihla podívat, jestli je to chlapec, nebo děvče." Udělala dítěti křížek na čelo a zabalené do plenek ho položila vedle mrtvé matky.
„Kněz přijde, jen co se rozední, nechala jsem pro něj poslat. Požehná dítěti a zůstane u nebožky předčítat žalmy."
„Nenadávej jí, neříkej jí tak!" křičel muž a nepřestával políčkovat svou mlčící ženu na tváře a na čelo. Hněval se, protože šestinedělka se nehýbala a nic ji už nebolelo. Z hromádky na truhle vytáhl vlněnou pokrývku a začal do ní svou ženu balit. Porodní bába zůstala stát se svatebními šaty v ruce.
„Co ji zavinuješ neomytou? Copak nechceš, abych ti ji vystrojila do rakve? Zadarmo, nic za to nechci, zaplatíš mi jenom za porod."
Ale muž už mrtvou ženu připravil a hodil si ji přes rameno jako pytel. Vzal si i rozsvícenou lampu. Porodní bába ho pozorovala.
„Odnesu ji za Čarodějem."
„Člověče, nechej svou mrtvou ženu, ať se vydá svou vlastní cestou, co chceš uprostřed noci po panu Eliseosovi? Stejně ti neotevře, ten v noci dveře neotvírá. Nech být, všechno jsem zařídila a přivedu kněze, aby se jí ujal, jen co se rozbřeskne. Proč bych ho sem tahala uprostřed noci, tvoje žena je mrtvá, může počkat, nic se jí nestane."
Avšak muž už otevřel dveře, přes rameno nebožku zabalenou do přikrývky, v druhé ruce lampu, a vyšel ven.
„Kam jdeš? Kam ji neseš? To je hřích. Chceš, aby zhřešila teď, když je mrtvá?" volala za ním porodní bába.
„Vrať se zpátky, můj milý, kouzla platí jen pro živé, vrať se, co si počnu s děckem? A kdo mi zaplatí?"
Ale muž už zabočil za ohradu.
Porodní bába novorozeně přikryla, aby se nenachladilo, nechala vedle něho v koutku rozsvícenou lucernu a odešla - i jinde na ni čekali, aby odrodila nebo vyléčila, ve vesnici doktora neměli a porodní bábu volali všude tam, kde se báli smrti. „Ani jsem se nestihla podívat, co to bylo," napadlo ji, ale teď už neměla čas, aby se tím zabývala. A odešla.
„Pane Eliseosi, řekl jsem si, že ti ji musím přinést, než se to dozví kněz. Jak je možné, že umřela? Bylo jí jen třiadvacet a umřela?" pronesl a práskl za sebou vraty vedoucími do stáje, kde byl Čarodějův příbytek. Ten mu otevřel hned po prvním zaklepání, i lampu už měl rozsvícenou. Ve vesnici se říkalo, že Eliseos nikdy nespí. Na druhé straně stáje stála před žlabem mula a přežvykovala.
„Co se jí stalo?" zeptal se Eliseos.
„Je to moje žena, právě porodila," odpověděl muž. „Porodní bába tvrdí, že umřela. Přinesl jsem ti ji, abys ji vzkřísil. Protože jestli mi ji nevzkřísíš, brzy ráno mi ji sebere kněz a pohřbí ji, a já ji potřebuju. Co si doma počnu bez hospodyně?"
„Polož ji na postel," řekl, „a vyjdi ven."
„Musíš mi ji vzkřísit před rozedněním. Budeš za to chtít moc? Kolik po mně budeš chtít?"
„Nechej mi ji tady. Běž ven, počkej tam a za hodinu na mě zaťukej, aby sis ji zase odnesl domů," pověděl mu Eliseos. „Nic za to nechci. Zavři za sebou dveře. A tajně nenahlížej."
Eliseos ještě nikdy nevzkřísil člověka, tentokrát to mělo být poprvé. Ani ve své rodné vesnici Astras nikoho nevzkřísil, proto ho odtamtud vyhnali. Slíbil jim, že vzkřísí jednoho nebožtíka, ale nedokázal to. „Ne že bys nemohl, ty nechceš," řekli mu vesničané a zbořili mu dům, zabili koně a jeho manželku dali jinému muži. Slíbil jim, že ho probudí. Byl to stařec a jeho příbuzní ani ostatní obyvatelé Astrasu si vlastně nepřáli, aby se vrátil mezi živé. Ale místní kraj byl vyprahlý, všude jen kamení, nikdy tam nepršelo a oni neměli nic, na co by byli pyšní, měli jen Eliseose, který dělal zázraky. A právě k němu vzhlíželi s nadějí na lepší život a doufali, že jim pomůže vyniknout nad vesnicemi v údolí. Kdysi, před dvěma desetiletími, když mu bylo necelých dvacet let, míchal Eliseos bahno a seno na vepřovice. Pozoroval muže, co nedaleko v poli okopával. Upřel na něho ohnivý pohled, dlouze se na něj zadíval a muž vzplál jako svíce, rozhořel se, shořel a kousek od něho ječela jeho omámená žena: „Zázrak, zázrak!" A její muž shořel, rozpustil se a nezůstalo po něm ani památky, jako by nikdy nežil, ani stopa po jeho těle nezůstala. Eliseos se díval a řekl: „Já jsem na něj pohlédl a on shořel jako svíce."
A všichni vesničané si ho začali vážit, žádostivě k němu vzhlíželi a říkali si: „Teď už konečně začne pršet a z naší malé vesničky se stane vesnice." A jali se čekat. A dali mu jméno Čaroděj.
Eliseos chodil do kostela už od dětství, vedla ho tam závist. Už jako žák základní školy navštěvoval starý klášter blízko Astrasu. Mniši už v klášteře nebydleli, vrata zůstávala otevřená a procházely jimi jen Eliseosovy kozy. Jednou dokonce našel na nádvoří dvě srnky. Prošel si klášter, našel kostnici a posléze i knihovnu, kde byly velké knihy a on si v nich hodně četl - stála v nich stejná slova jako na starých antických mincích, jaké občas nacházel na polích. Nevěděl, co znamenají, ale když je četl, cinkala stejně jako křišťálový lustr v kostele, když si s ním pohrával vítr. Učil se knihy nazpaměť. Naučil se texty o vyobcování z církve, recepty, přísloví. V kostnici našel kněžský šat a v něm vycházel ven na nádvoří pást kozy nebo tančit před ikonostasem. A jednoho dne pověsil obřadní kněžské roucho a kříže na strom na nádvoří, odešel a už se nevrátil. Všechny knihy už znal nazpaměť.
Do kostela chodil ze závisti. A jednou si položil otázku: „Proč byl vlastně On vzkříšen? Je snad lepší než já? Proč je lepší? A co ten Druhý? Jak jej mohl vzkřísit? Kde vzal tu moc? Je snad mocnější než já? A proč bych já neměl mít moc někoho vzkřísit?" Posměšně se podíval na svaté ikony a rozhodl se, že se stane vyvoleným a bude dělat zázraky. Falešné zázraky dělat nechtěl. Jen ty opravdové. A později, když konal podivuhodné činy a mnoho lidí jej uctívalo, nikdy si nepřiznal, že je ve skutečnosti šarlatán. I když podváděl a klamal, byl přesvědčen, že se stane bohem. A ty, kteří o něm tvrdili, že je šarlatán, litoval, protože ti se za svoje rouhání dostanou do pekla.
Žena toho muže, co vzplál a rozpustil se, se mu klaněla, kdykoliv ho potkala, a ptala se ho, jestli má právo nazývat se vdovou po svém muži. Jednou se Eliseos procházel se psem v lomech, pes dostal žízeň, on se tedy podíval do skal a ze skály vytryskl pramen - pes se napil a osvěžil a od té doby pramen nepřestal prýštit. Kněz dostal strach a řekl: „Eliseos dělá divy, mějte se na pozoru!" Později Eliseos udeřil do další skály a taky tam našel vodu, ta voda pramenila téměř dalších deset let, ale nikdo se k ní ani nepřiblížil, aby jí využil - říkalo se, že ta voda je Božím darem.
Vesnice Astras byla usazena vysoko v horách a se žárlivostí pozorovala rojení vesnic dole v údolí. To obklopovaly další hory, které se na straně, kde zapadalo slunce, rozestupovaly, propouštěly řeku, a umožňovaly tak pohled na úplně jiný svět rýsující se v pozadí. Ani údolí nemělo dost hlíny, pod povrchem číhaly kameny. Na hřbitov musela každá rodina vláčet hlínu na oslu, aby bylo na rodinný hrob, a mnozí ji dokonce kradli ze sousedních hrobů. Voda tu nebyla, měli jen tu, kterou přinášel déšť. V létě sázeli rajčata do hlíny hluboké pár palců, pod ní byl už jen vápenec, a sazenice pak rostly jen ze slunce. Když dech údolí vystoupal vysoko do hor, změnil se nad Astrasem v jinovatku, vrátil se a pokryl rostliny, které jako by věděly, že nemají času nazbyt, a tak své plody rodily předčasně a ve spěchu. Rodily spoustu malých plodů a pak se, smířené se svým osudem, skláněly k zemi a usychaly. Bez váhání padaly k zemi, aby ji obohatily. A hlína se tak stávala výživnější. Obilí v Astrasu nerostlo výš než na dvě dlaně - to byla výška, kterou umožnil zimní déšť, a později zase vítr nedovolil klasům více povyrůst.
A kvůli tomu všemu měla tato krajina právo na zázrak a na útěchu. Proto očekávali od Eliseose ono vzkříšení. Mrtvý stařec je vůbec nezajímal a neměli by ho rádi, ani kdyby vstal z mrtvých, ani kdyby se rozpadl v prach. Ale Eliseos ho nedokázal vzkřísit, a tak o něm prohlásili, že je podvodník, vyhnali ho z vesnice a jeho žena připadla losem jinému muži, dokonce se říkalo, že ona si to vyžádala jako první. A taky mu zabili koně.
Ale ještě předtím, než ho vyhnali, chodil Eliseos tajně do kostela a tam vyhrožoval Všemohoucímu: „Kdo si myslíš, že jsi? Že máš právo na vzkříšení a já nemám? A kdo ti to právo dal?" A rozhořčeně dodal: „Tímto odvracím pohled od vesnice Astras, proklínám ji a už ji nepovažuji za svůj domov."
A začal připravovat svůj odchod.
Nejprve se rozloučil se psem, se svým milovaným psem. Příliš se o něj nestaral, ale pes k němu vzhlížel - vždycky se na něho smutně díval, i když tajně, aby si pán jeho smutku nevšiml. Psi vědí, že jejich pán jednou zemře, a proto jsou smutní. O sobě si naopak myslí, že jsou nesmrtelní. A když Eliseos spal, byl jeho pes vzhůru, aby ho ochránil před smrtí. Eliseos si ovšem smutku svého psa povšiml. A tak ho naposledy zavedl k jejich prameni, aby se napil; pes se naposledy napil a Eliseos ho zabil, aby ho zbavil smutku z budoucí smrti svého pána. Zavraždil psa proto, aby mu dokázal, jak moc ho miluje. A pramen okamžitě vyschl.
Eliseos zbořil dům, který mu zničili vesničané, a z kamenů toho domu pak postavil na křižovatce mohylu[i] jako hrob domu a tam pohřbil i psa. A řekl mu: „Já sestoupím z hor a přinesu chaos. Je tu snad nějaká spravedlnost? Sazenice tu rodí předčasně, zalévány jen dechem údolí, a moc vzkřísit mrtvé náleží jen některým, proto přinesu chaos." A rozhlédl se, aby si vybral, kterým směrem půjde. Toužebně se podíval směrem k vesnicím v údolí. A na té straně, kam se díval, se začala rozprostírat noc.
„Tak jest!" řekl.
Přehodil si přes rameno mošnu a odešel.
Nad vesnicemi v údolí bylo stále zataženo. Den byl jen ráno, nikdy nedorostl k poledni. Po ránu se okamžitě stmívalo. Vzduch byl těžký, jakoby těhotný blesky. Blesky ale byly přitahovány okolními horami a do údolí nikdy žádný nespadl. Hory stály vzpřímeně, obklopovaly údolí a ponechávaly jediné otevřené místo směrem na západ. Tímto otvorem noc za svítání neslyšně odcházela, odplížila se, ale číhala za horami, až přijde poledne a ona se opět navrátí.
Všechny vesnice byly tváří obrácené k místu, kde se na západě hory rozestupovaly, všechna jejich okna i dveře směřovaly na západ. Bylo to, jako by se tu usadily, aby sledovaly divadelní představení, které se mezi horami mělo odehrát, nebo jako by čekaly na nějakého spasitele, co se zatím za horami krášlí a připravuje, aby k nim přišel jako slunce vycházející na západní straně.
Domy měly dveře a okna zasazená stejným směrem a všechna okna byla otevřená dokořán, takže všechny domy byly k sobě otočené zády, a večer, když lidé rozsvěcovali lucerny a lampy, žádná vesnice nevěděla, jestli se v ostatních svítí.
Toho večera však požár zaplál až do nebes a spatřili ho všichni obyvatelé údolí. Ve vesnici Pylea vzplanul a neslyšně shořel na prach velký kamenný dům, ke kterému patřila kamenná stáj. Kameny ve zdech se rozpálily do ruda, stavbu zachvátil žár a lidé uvnitř mlčky shořeli. Nedotčená zůstala jen ta stáj. Zachránil se pouze nejstarší syn, který byl napojit jejich dva koně. Jmenoval se Zagros.
A ten požár byl tak velkolepý, že každá vesnice mohla poprvé jasně spatřit ty ostatní. Lidé si říkali, že dům nejspíš zasáhl Boží hněv. A hned se zase uložili k spánku.
Venku před nedotčenou stájí ležela Eliseosova mošna. Zagros si jí všiml, když se vrátil z pohřbu svých rodičů a bratrů, zalíbila se mu a přivlastnil si ji. A zabydlel se ve stáji. Prozatím.
Ve vesnici Pylea měli jeden hřbitov navíc. Nebyl to hlavní hřbitov a už dlouhá léta se tu nepohřbívalo, po celé generace sem nezavítal pohřební průvod, nikdo sem nenosil koláče a sladkosti ze zádušních hostin. Dokonce i místní duchové hřbitov dávno opustili. Byly tam hroby, které vypadaly jako domky s pokoji, všechny z bílého opracovaného kamene, a v hlíně se léta letoucí válely mramorové sloupy. Myši a jiná havěť už do krypt nelezly - co by tam dělaly, už dávno tam nebylo nic k snědku. Do trámů nade dveřmi byly vytesané ozdoby v iónském slohu. Ti, kdo kdysi spatřili moře, tvrdili, že ozdoby vypadají jako mořské vlny. A byla tam vytesaná i cizokrajná jména, avšak písmeny řecké abecedy. A zpod popadaných bílých pilířů vyrůstaly granátovníky, fíkovníky, ale i stromky, které nenesly plody. Hřbitov ležel nedaleko cesty, která vedla do sousedních vesnic.
Dva dny poté, co shořel dům, si Zagros na znamení smutku navlékl na rukáv černou hedvábnou pásku a vydal se do blízké vesnice na zásnuby. Teď, když mu zemřeli rodiče a sourozenci, potřeboval ženu do hospodářství a taky proto, aby mu dala děti, doposud byl zvyklý jen na společnost svých sourozenců. Bylo mu dvacet jedna let a byl to krásný muž. Sešel z cesty a vešel na opuštěný hřbitov, aby natrhal granátová jablka pro svoji snoubenku.
A jak tak trhal granátová jablka, zdálo se mu, že u opěrného sloupu jednoho z hrobů zahlédl stín muže. Potom onoho muže spatřil. Muž odstoupil od hřbitovních vrat a zeptal se ho: „Jak se jmenuješ?"
„Zagros."
„U vrat tvého domu jsem nechal svou mošnu."
Zagros odešel, zasnoubil se, a když se vrátil do vesnice, vyprávěl lidem, co se mu přihodilo a že na opuštěném hřbitově bydlí cizinec. Potom se odjel oženit a rozhodl se, že než si znovu postaví dům, bude bydlet v rodném domě své nevěsty.
Ale kněz a ostatní dobří lidé z vesnice Pylea se podivili, kdo že je ten člověk, který dobrovolně žije mezi hroby, když to není přízrak, vlkodlak nebo zlý duch? Mezitím ho zpozorovaly i ženy ze sousední vesnice, které na opuštěný hřbitov jezdily na oslech a sbíraly tam velké kameny na stavbu domů. Nepolekaly se, nebylo proč, na přízraky a bludičky byly zvyklé. Když potkávaly víly, říkaly si: „I je stvořila matka příroda, jsou to přece naši předkové." A pokračovaly v cestě.
Nakonec kněz s několika ženami naplnili košík jídlem a šli si s ním promluvit. „Jestli je to člověk, potřebuje se najíst," řekli si. Když přišli, viděli, že na ně už čeká. „Vítejte v mém příbytku," řekl jim Eliseos.
A oni dostali strach. Jak je možné, že mluví o opuštěném hřbitově jako o svém domově?
„Přišli jste za mnou, nebo jste šli kolem?"
„Za tebou," odpověděla jedna žena. „Abychom tě poznali a zeptali se tě, jestli něco nepotřebuješ."
„Abyste mě poznali? Proč? Cožpak mě vidíte poprvé? Já tady bydlím."
„Jak dlouho?"
„Jak dlouho? Nevím, neumím měřit čas, co tady u vás platí. Bydlím tady. Od doby Konstantina Velikého a jeho matky svaté Heleny. Potom jsem usnul spánkem mrtvých. A před dvěma nocemi jsem se probudil, slunce mě probudilo. A teď bydlím tady."
Kněz hned přikázal zapálit kadidlo a pak četl zaříkávací formule: „Boj se, odejdi, duchu nečistý a prokletý, duchu pekelný, žádostivý a čarodějný." A když viděl, že se muž nerozplynul, uvěřil, že je to člověk. Jedna žena se ho zeptala, jestli Bůh cizinci nezatemnil mysl. Kněz mu podal jídlo, aby ho vyzkoušel, on se najedl, a tak všichni uvěřili, že se jedná o lidskou bytost.
„Čím ses doposud živil?" zeptala se ho jiná žena.
„Ráno jsem si tady utrhl granátové jablko a taky fíky. Dřív však, tehdy, jsem se neživil ničím. Nevím, nevzpomínám si. Možná jsem byl vzkříšen." Ženy se tomu moc nepodivily. Zázrak se už v jejich kraji před dvěma stoletími stal. Ve vesnicích ověnčených horami se v minulosti objevovali různí proroci. Některé z nich četníci zavřeli, říkalo se o nich, že jsou to nástupci Papulakose,[ii] jednoho násilím oženili, tomu se to nakonec zalíbilo a už nikdy neprorokoval, jiné zas církev zavřela do klášterních vězení: spoutali je řetězy, a když jim pak nohy uhnily a odpadly, vyhnali je na svobodu do údolí, aby žebrali. Ale to už z nich byli ukáznění a poslušní křesťané.
Jedna zvědavá, velmi stará žena se ho zeptala: „Když jsi tedy vstal z mrtvých, tak jak vlastně vypadá smrt?"
„Je krásná a nejkrásnější. Obdivuhodná a nejobdivuhodnější. Divoká a nejdivočejší."
„A ty ses vůbec nebál, když jsi tam byl? Tam dole? Tam daleko?" zeptal se zvědavý kněz.
„Vaše chyba je," kázal jim cizinec, „že nenasloucháte mrtvým. I jim je zaslíbeno království Boží, jako vám. Jako nám. A bojí se nás stejně, jako se my bojíme jich. Naháníme jim strach stejně, jako oni nahánějí strach nám."
„A ty nevíš, čí jsi? Ani odkud jsi?" ptaly se ženy a podávaly mu jídlo a přitom se ho jakoby omylem dotýkaly. A on od nich potravu přijímal.
„Děkuji vám za chutné jídlo. Ne, nevím. Nepamatuji si. Pamatuji si jen jakýsi záblesk. Ani si nepamatuji, jak jsem se naučil mluvit. Rodiče jsem neměl. Tebe, knězi, jsem však už potkal," odpověděl.
„Kdy?"
„Políbil jsi mi ruku," řekl cizinec. „Kdysi ve městě Joppe. V přístavu. Před dobou Konstantina a jeho matky, před dobou Juliána."
„Jsi blázen Boží a já to uznávám. Pro naši vesnici jsi užitečný," řekl kněz, i když se dost polekal. Bude si muset znovu přečíst Písmo svaté, někde tam to slovo Joppe bylo. „A proto tě budu uznávat. Pojď, budeš bydlet v naší vesnici. Neudělej nám nic zlého. Jak se jmenuješ?"
„Nepamatuji si to," řekl cizinec. „Pamatuji si jen, že jsi mě jednou oslovil Lazare, tehdy ve městě Joppe anebo trochu později. Teď si ale dávám jméno Eliseos. Oslovujte mne Eliseosi."
A hospodyně se domluvily s knězem, že ho nechají bydlet ve stáji spáleného domu, Zagros tam stejně nebyl, pracoval v sousední vesnici, kde bydlela jeho snoubenka. Zanesly mu do stáje šaty a povlečení. A všude o něm vyprávěly.
Zagros se o tom dozvěděl. Ale neuvěřil.
Čtvrtého dne jedna žena zanesla Eliseosovi do stáje chleba a povídá mu: „Můj muž je chromý, letos už to bude pět let, co je z něj mrzák." „Zaveď mě k sobě domů," řekl Eliseos. Pak šel a postavil chromého na nohy. Řekl mu: „Vstaň z postele, máš pole a ženu, kterou jsi už pět let neobtěžkal." Ale chromý nemohl. Tak Eliseos řekl ženě: „Vysvleč se do naha." Žena se obnažila, ale stála daleko od nich, aby na ni chromý nedosáhl, aby se na ni mohl jen díval. A tak ho Eliseos odkryl a začal ho bít. Zlomil mu levou ruku a tahal za ni, aby ji přitáhl k pravé noze. Nemilosrdně, mlčky ho tloukl. A chromý se polekal, vstal, aby se zachránil, a dal se do běhu. Aby se zachránil, ale také aby chytil svou nahou ženu. A od té chvíle už chodil. S obtížemi, ale na pole došel.
V jedné nedaleké vesnici žila stará panna, byla bláznivá a posedlá zlým duchem. A nikdo už ji nechtěl za ženu. Ani kněz jí nedovolil chodit do kostela na bohoslužby. A vesničané ji Eliseosovi přivezli přivázanou na žebřiňáku - její příbuzní nepřišli, styděli se, že mají dospělou dceru, která nechodí na mši a žádný muž ji nechce.
„Odvažte ji a nechte ji u mě ve stáji," rozkázal Eliseos. „A vy ostatní odejděte, vraťte se domů. A přijďte zase odpoledne."
Všichni ho poslechli a odešli. Eliseos se zavřel s bláznivou ženou ve stáji a nechal ji, aby ho hladila po těle, nejdřív oblečeného, potom se obnažil. Posléze ji prohlédl a zjistil, že je ještě panna. A tak k ní dobré dvě hodiny uléhal a v poledne už byla ženou a pěšky se vrátila ke své rodině do vesnice. Už nikdy nebylo třeba, aby ji přivázali, zůstala klidná až do smrti. Rozum se jí nevrátil, ale stala se z ní pokojná ovečka a církev ji přijala do svých řad a nechala ji přijímat svátost oltářní.
A ve vesnicích začali Eliseosovi říkat prorok a svatý člověk. A on putoval a léčil nemocná domácí zvířata a taky našel vodu, a lidé tak mohli vykopat tři studny. Chodil ovšem každý den kolem kostela a házel po něm kamení a vyhrožoval, že ho jednou zapálí. „Copak budu jenom pomatené ženské zbavovat panenství, copak budu jenom léčit kozy?" A hrozil směrem ke kostelu: „Nenechám tu stát kámen na kameni."
Odtamtud scházel k řece a koupal se nahý. Každé ráno se svlékal a koupal se v řece a říkal si: „Já nepotřebuji žádného Jana Křtitele, sám se pomazávám myrhou, k čemu by mi byl křest?" A omýval si tělo, aby je uspokojil.
Jednoho rána jel kolem mulař s párem mul naložených zbožím. Nikdy neviděl nahého muže, ani ve svých představách. I svoji ženu vídával jen oblečenou, jen svoje děti viděl nahé, když se narodily. Ve chvíli, kdy zahledl Eliseose, pocítil k němu obdiv a začal ho chválit: „Ach, Panenko Maria, kéž bych byl ženou a měl s tímto mužem děti," řekl a pobídl muly, aby vyrazily. Byla to působivá podívaná a člověk se na ni nesměl dívat zpříma, zvlášť když byl bohabojný.
Eliseos se opláchl, skryl své nádherné tělo do šatů a vrátil se domů.
Jak kráčel, mnohé ženy po cestě zapalovaly kadidlo na kousku křidlice před vstupními dveřmi a stály schované, aby je nezahlédl, protože si buď neomyly tvář, nebo vstaly z náruče svého muže a nevykoupaly se, anebo porušily půst. A další ženy zas před vrata jeho stáje pokládaly talíře s jídlem, díže s mlékem nebo sladkosti. Jedna mu tam dokonce nechala koláče ze zádušní hostiny, neboť neměla nic jiného, čím by ho podarovala, držela smutek za otce.
Dva muži na něho čekali s pytlem zrní, aby ho před zasetím promnul mezi prsty. Eliseos se jich zeptal, kde jsou jejich pole, a odmítl zrní posvětit. A z potravin, které mu darovali, si nechal jen to nutné, zbytek vrátil vesničanům, aby to rozdali.
„My nejsme z této vesnice, z tvé Pyley," bránili se ti dva.
„Tato vesnice není moje," odpověděl Eliseos. „Moje jsou všechny vesnice."
A chodil na jejich pole a cosi tam hledal. A jen tehdy, když pole prověřil, dával jim povolení k setbě. Chodil po vesnicích a ptal se všech, co potřebují. Pozval k sobě do stáje tři vdané ženy, co už léta nemohly mít děti, a za tři měsíce všechny tři zjistily, že jsou těhotné, ale žádná nic neprozradila. A Eliseos po nich ani nechtěl, aby mu zaplatily. A tak ty tři těhotné byly pyšné a jejich manželé museli být pyšní také. „Je to hřích mít podezření," řekl jeden z nich knězi, když ho pozval, aby ženu pomazal svěceným olejem. A zeptal se ho: „Je to Boží dítě?"
„Je to dítě od Boha," odpověděl mu kněz. „Proto říkej, že je tvoje, tys pověřil Boha, aby ti je zasel."
A to řekl i dalším dvěma otcům. Ti se obávali pomyslet si nebo říct o Eliseosovi něco špatného. Eliseos věřil, že není šarlatán a podvodník a že není otcem těch tří dětí. A říkal si: „Přichází čas, abych někoho vzkřísil." A v té chvíli projížděl kolem na mule Zagros, co mu patřila stáj, ve které Eliseos bydlel. Eliseos mlčky doprovodil Zagrose až na kraj vesnice a Zagros se za ním ani neotočil, možná ho nespatřil nebo si nevšiml jeho přítomnosti, kdo ví.
Zagros často přicházel do vesnice už jako ženatý, chystal se znovu postavit svůj spálený rodný dům, jeho žena byla těhotná a on ji sem chtěl po porodu přivést. Stavět uměl, jeho otec byl zedník. Před stájí vykopal hlubokou jámu, naplnil ji vápnem a zakryl pískem. „V noci dávej pozor, nezapomeň na tu jámu," řekl Eliseosovi, „vápno je nehašené, vaří, jestli spadneš dovnitř, už nevylezeš a nikdo tě nenajde." Eliseos mu daroval jednu tykvici s vínem jako poděkování za to, že na něho Zagros promluvil a že ho nechal přespávat ve svém stavení.
Nyní Eliseos chodil i do ostatních vesnic na pole. A jakmile ho spatřili ti, kdo na polích pracovali, z úcty se před ním schovávali za stromy. Eliseos znal bylinky a věděl, které kořínky jsou léčivé, protože když byl malý, jeho kmotra ho brávala s sebou, když je sbírala. Byla to čarodějnice a porodní bába v jeho rodné vesnici Astrasu, brala ho do hor, aby se léčivé bylinky naučil rozlišovat, nechávala ho tam přes noc a on spával vedle hadích děr. Brávala ho s sebou i k těžkým porodům, když se novorozeně rodilo obtížně, ať už ženě nebo kobyle. Později se učil i u své tety, říkali jí teta Malavita a pocházela z vesnice Omvria. Ona jej ale nechtěla. Eliseos uměl rozeznávat kořeny a „srdce" bylin, které byly vhodné k léčbě různých nemocí. Rostly jen na neobdělávané půdě, nenašly by se na polích poznamenaných lidskou prací. Proto Eliseos vždy hledal s motyčkou na okrajích polí a zahrad.
Jednoho dne, jak tak kopal a hledal byliny na kraji pole, které patřilo kostelnímu zpěvákovi z Pyley, najednou vidí, jak na něho káravě hledí otevřené oko. Patou odhrnul hlínu a co nevidí: ženskou tvář otočenou vzhůru, bělostnou, oči stejně bělostné, otevřené a prázdné, bez pohledu. Pokračoval v kopání. Byla to světice s obnaženými ňadry. Žena s postavou dvanáctiletého dítěte. Promluvil k ní: „Vítej, příbuzná moje. Zatím tu zůstaň." Znovu ji opatrně přikryl, označil si to místo, aby je později poznal, a s kořeny bylin uloženými ve váčku se narovnal a zadíval se směrem k vesnici Pylea. Snažil se rozpoznat dům kostelního zpěváka. Nebylo ho však vidět, byl schovaný za vyššími domy. Ale jeho touha spatřit dům byla tak veliká, že se stavení náhle vynořilo, mezi vyššími domy vystoupilo do popředí, aby je mohl rozpoznat. Poté se Eliseos otočil a s léčivými kořeny ve váčku se vydal do nejbližších vesnic.
Když vešel do druhé vesnice, začal se mu posmívat jeden malý chlapec, který se vracel ze školy. Křičel na něho: „Žebráku, žebráku!" a házel po něm plody jedlého kaktusu. „Nechám ho být," říkal si Eliseos, „neodpovím, nechám ho, aby se osmělil a provedl toho ještě víc." A ten chlapec si opravdu dodal odvahy, házel po něm kobylince a volal na něho cosi o třech těhotných. A pořád couval. Eliseos si pomyslel, že zřejmě směřuje domů, a z obličeje si vytahoval trny z jedlého kaktusu. A šel za chlapcem, který ztratil všechny zábrany, urážel ho a chechtal se přitom. Kolem se začaly otevírat dveře. Jakmile ho však ženy spatřily, okamžitě zavíraly, aby je nezasáhl hněv proroka Eliseose - říkali mu prorok, aby se jejich kraj proslavil. A chlapec byl čím dál tím odvážnější. „Asi se blížíme k jeho domu," napadlo Eliseose. A chlapec opravdu došel domů a z pavlače střílel na Eliseose prakem, až ho zasáhl do spánku. Eliseose to sice moc nezabolelo, ale padl na zem a nehýbal se. Dveře se otevřely a vyšel muž, uviděl chlapce, chytil ho a vedl k prorokovi, natáhl k němu ruku: „Vstaň, pane Eliseosi. Jsem jeho otec, urči, jaký trest chceš, a já svého syna potrestám."
„Ne jaký chci. Jaký musím určit," řekl Eliseos. A vstal. „Je potřeba, aby se z něho stalo hodné dítě, dej mi ho. A běž domů."
A tak odešel i s chlapcem. Držel ho za ruku a po cestě nepromluvil ani slovo, a když procházeli vesnicemi, všechna okna byla zavřená. Když dorazili do Pyley, Eliseos nezavedl chlapce k sobě domů, ale do příbytku jednoho vesničana, co choval dvacet vepřů. Ti vepři celý den pobíhali po cestách a pod dřevěnými venkovními záchody vesničanů a tam žrali, a tak čistili celou vesnici a přitom se živili. Večer je jejich majitel svolával a zavíral do vepřína, který měl ve sklepě, byly tam jen dveře a žádné větrání.
„Otevři mi ten vepřín," přikázal tomu člověku Eliseos.
Chlapce tam zavřel a řekl mu téměř prosebně: „Dávej si pozor, nesmíš utéct." A jak se zešeřilo, přišli ti nažraní vepři a Eliseos je taky zavřel do vepřína. A ráno jim zase otevřel, aby vyběhli ven čistit cesty od výkalů. Vytáhl ven i chlapce a povídá mu: „Běž do školy a po vyučování rychle zpátky, abych tě zase zavřel." A po vyučování se chlapec vrátil a zase zalezl do vepřína a sám za sebou zavřel dveře na zástrčku. Na noc dorazili i vepři.
Na druhý den ráno vzal Eliseos chlapce za ruku a zavedl ho jeho otci. „Vezmi si svoje dítě, teď už se z něho stal hodný chlapec," řekl, „a ani nezmeškal včerejší vyučování, jen si teď pospěš, aby nezmeškal to dnešní." A odešel.
Chlapcův otec mu poděkoval a Eliseos si šel po svém. Chlapce umyli a poslali ho do školy a on už byl poslušný. A od té doby poslouchal svého otce, a když vyrostl a oženil se, tak poslouchal svoje děti a pak poslušně zemřel ve vysokém věku. A kdykoliv jeho otec potkal Eliseose, hluboce se mu klaněl.
Ve vesnici Pylea Eliseose neuznával jen kostelní zpěvák, jen ten mu nechtěl vyjádřit úctu. Kněz mu totiž řekl, že Eliseos je potulný šarlatán a modlář. Jednou Eliseos vešel do kostela s nemocným liščátkem. Kostelní zpěvák přerušil zpěv troparia, kněz vyšel před ikonostas a oznámil věřícím: „Mše skončila, přistupte a přijměte hostie." Eliseos neodešel. S liščetem v rukou se zeptal zpěváka: „Je tady někdo z tvé rodiny?" On ukázal na svou dceru. Byla to devatenáctiletá hubená dívka, se sklopenou hlavou právě od kněze přijímala hostii. Eliseos se na ni upřeně zahleděl. A za osm dní dívka sešla, zhubla, nechtěla jíst, nechtěla se vdávat, usínala u tkalcovského stavu a stačilo pár kroků a hned ztrácela na váze. Kněz a porodní bába dělali, co mohli, ale nebylo to nic platné. Dívka stále chřadla. Eliseos je nešel navštívit, vyčkával. Ale kostelní zpěvák ho pořád nevolal, bránil mu i kněz, který mu říkal: „Copak modlář může tvoji dceru vyléčit? Raději mrtvá s Bohem, nežli živá vyléčená démonem."
Jednou si Eliseos šel cosi koupit do obchůdku onoho zpěváka a tam mu řekl: „Je to tvoje vina, že je tvoje dcera nemocná. Stalo se to proto, žes zaházel hlínou tvář světice." A protože mu zpěvák nevěřil, tak mu řekl: „Rozkaž, aby začali kopat na kraji tvého pole u divokého olivovníku, pak mi uvěříš, a peníze nechci."
Zaplatil za nákup a odešel.
Zpěvákova žena zanesla Eliseosovi sladký chléb. Chtěla mu zanést mešní chléb, jaký se dává svatým, když mají svátek, ale obávala se, aby nezhřešila, nebyla si jistá, jestli už byl Eliseos povýšen mezi svaté. Mlčky mu položila chléb přede dveře. A jen se mu poklonila.
„Ať kopou na horním okraji tvého pole, vedle koryta na praní prádla, směrem k svatému Christoforovi," řekl jí. „Na úhoru, vedle divokého olivovníku."
Kopáči rozkopali pole kostelního zpěváka píď po pídi. „Pospěšte!" volala na ně jeho žena, „dcerka se mi ztrácí před očima." Patnáctý den narazili na bílou dívku a polekali se: ležela na zádech a dívala se do nebe. „Už mi věříš?" zeptal se Eliseos kostelního zpěváka. A on mu uvěřil. Eliseos vzal z ňader dívky pár kořínků: „Tyhle kořeny tvoji dceru vyléčí," řekl mu. „A teď pozdvihněte bílou dívku a postavte ji do kostela vedle biskupského trůnu."
„Kdo je ta žena?" zeptal se jeden kopáč.
„Matka Boží, nepoznals ji?" odpověděl Eliseos.
„Panna Maria? Takhle odhalená?"
„A jak tebe kojila tvá matka?"
Kopáči se jí báli, protože měla prázdné oči, nedívala se, a přesto viděla. Eliseos jí dal jméno Matka Boží Nevidomá. „A jestli chceš, aby tvoje dcera zůstala naživu, tak ji uložte tady v kostele." Ale kněz se rozzuřil: „Já uctívám jen ty dobré Bohorodičky, na svatých ikonách, a ne takové ubohé vytesané do mramoru!"
„To je starodávná Panna Maria, Panna Maria tvých starověkých předků," řekl mu Eliseos a zakryl jí ňadra svým šatem. Jestli chceš, aby tvoje dcera zůstala naživu, tak ji rychle položte na trůn tady v kostele," řekl kostelnímu zpěvákovi. Ale kněz to nedovolil.
„Já z kostela pohanskou svatyni neudělám," řekl, „ať si to děvče třeba umře."
Za týden děvče opravdu umřelo. Eliseos šel probdít noc nad mrtvou a řekl jejím rodičům a sourozencům v černých šatech: „Já jsem vás varoval, ale váš kněz mě nevyslyšel." A kostelní zpěvák řekl: „Odmítám zpívat na jejím pohřbu, když tady tento muž bude pobývat." A kněz se rozzlobil a řekl: „Já ji nepohřbím." Ale žena kostelního zpěváka si naložila rakev na záda a odnesla ji do kostela. „Mojí holčičce budou zpívat žalmy ve stejném kostele, kde byla pokřtěná," řekla svému muži. A on ustoupil.
A na druhý den se celá vesnice vydala ke kostelu, na bohoslužbu za mrtvou dívku. Vpředu příbuzní. A na nádvoří kostela stál Eliseos jako hospodář, aby je přivítal. Držel uzdravené liščátko, a když pozůstalí přišli blíž, lišče pustil. Vrhlo se mezi hroby a uteklo do lesa.
„Nevstupujte do kostela," varoval je Eliseos, když k němu došli.
A vítr z nebes, barevný a měkký, začal foukat a zpívat žalmy, byl slabounký a jakoby neochotný. V té chvíli z kostelních zdí začala opadávat omítka, střecha se začala drolit jako mouka a stěny se odlupovaly z těla chrámu jako šupiny a vše, co tu dříve pevně stálo, odnesl vítr. Na místě zůstal jen ikonostas s ikonami svatých a oltář. A uprostřed, na dlažbě, mrtvá dcera v rakvi, mezi dvěma stojany pro žaltář. A stěna a střecha se rozpadly v jemný prach. Vítr ho zpočátku zanášel, kam se mu zamanulo, potom jej zdvihl do výše, zanesl k vesnici Astras a pokryl jím její pole. Zvonice venku mezi hroby zůstala stát nedotčená. A lidé na nádvoří vyděšeni stáli, nedívali se na kněze, ale na Eliseose. „Ať nám to prorok vysvětlí," žádali. Poprvé Eliseose nazvali prorokem před knězem a před kostelem. On jim však nic nevysvětlil, jen se díval na kostel, jak byl bez krunýře nahý, svatí vydaní napospas a oltář a rakev se dvěma svícny jako ministranti. Potom se otočil ke kostelnímu zpěvákovi a povídá mu: „Tak silné bylo tvoje roztrpčení ze smrti tvé dcery." Nikdo neodcházel. A tak kněz a kostelní zpěvák odsloužili mši. Dívku pohřbili na poli, do jámy, ve které našli mramorovou Matku Boží. Dívčina matka si vyžádala, aby bohoslužbu vykonal prorok, kněz s tím souhlasil, ale Eliseos odmítl.
A po okolních vesnicích se rozšířila zpráva o chrámu, který odnesl vítr. Strach, který vesničany zachvátil, byl současně úlevou, poskytoval útočiště.
„Pane, tys měl pravdu," řekla Eliseosovi žena kostelního zpěváka, když mu přinesla další chléb. „Vezmi si sladký chléb, zádušní mši pro ni dělat nebudu."
A Eliseos rozhodl, že mají do domu kostelního zpěváka zanést onu starodávnou Matku Boží, aby ji položil do postele nebožky, a rodičům řekl: „Teď se ta nevidomá stává vaší dcerou." A zástěrou jí zakryl obličej a ňadra, aby se nebožce podobala ještě více.
Po měsíci však dostal kostelní zpěvák strach a začal zase zpívat v kostelích po sousedních vesnicích. A kněz se uvolil a vykonal na tom stejném poli zádušní mši za nebožku s hymnem svaté Trojice.
Eliseos po tři noci chodil na hrob dívky, ale z pomníku nevycházelo ani světlo, ani záblesk. Potom chodil do kostela a házel kameny po ikonostasu a říkal mu: „Ani jednou mě nenecháš, abych zvítězil nad smrtí, a přitom tomu Druhému jsi moc křísit dal. Tuhle nespravedlnost musíš napravit, jinak zde zavedu chaos!"
[i] Tzv. anathema, mohyla nebo hromada kamenů, které odhazovali kolemjdoucí na znamení prokletí určité osoby nebo místa - pozn. překl.
[ii] Christoforos Panajotopulos Papulakos (1785-1861) byl mnich, vůdce lidového náboženského hnutí na Peloponésu. Byla mu přisuzována schopnost konat zázraky - pozn. překl.
