Noc první
Prokleto ať je moje jméno a pochválena budiž krutá lidská paměť, která nemilosrdně jako zuby žraloka rozdrtí všechno na krvavý prášek, i moje myšlenky, i moje hříšné tělo, jako nespavec starý piják vypije moji nečistou krev, uloží pošetilá slova mých úst do tlustého herbáře zapomnění, tam v nejzazším koutě štetlu, tam, kde čmýra žen vsakuje se do země, která snad mohla být posvěcenou, kdyby vše lidské bylo svaté, ale nebylo tak za časů Abrahama a nebylo tak ani za mých, a kdybych svatý byl já, jak hlásala ta nešťastná otevřená hlava, slepý epileptik a kouzelník ze slov, můj přítel i moje neštěstí, pomatený rabi, šťastný snílek, ten ubohý loutkář, pro něhož jsem jako dřevěný panáček na špagátech touhy spletené z lásky a kabaly kráčel, já Adam Jakobi, kterého vítaly davy, já milovník slunce a válečník s tmou, já mesiáš, který nedokázal spasit ani svůj ubohý malíček levé ruky, jak vidíte, chybí mi, a to, co pozvedám proti vám, není ani pahýl, je to jen myšlenka malíčku, směšné tkáně s kostičkami a chrupavkami, která ve skutečnosti hnije v daleké turecké zemi, useknuta křivou šavlí, tak křivou, jako jsou moje přísahy a věrnost, a kdybych měl odvahu a sebeúctu, šel bych až tam, kde hodují červi na mém kousíčku masa, položil bych se jako starý unavený muž, zavřel oči a pravil: „Vy, kteří jste snesli ten malý nicotný předkrm a neprotestovali k Hospodinovi s hněvivou červí tváří: Pošli nám, všemohoucí, jiný pokrm, neboť tento nám obrací žaludky a hýbe žlučí, zaryjte své pilovité zoubky, sosáčky a kladélka s larvami do mě jako hlavního chodu. Neboť já jsem ten, který přišel na svět, aby se nenáviděl, a přece jsem tím, kterého proroci zvěstovali ve jménu lásky.“
Ale jsem unaven a smrt z nenávisti sebe sama může přijít plíživě, ale i překotně rychle, a proto napíšu poctivě vše, co jsem zde na prachbídném světě bolesti, přetvářky a lži, na cestě k výšinám přes kloaky červů prožil. Čtěte, anebo zamkněte oči tak pevně jako můj učitel.
Táhněte se mnou tam, kam míří můj neexistující malíček velikosti rozkoše mé ženy Sáry.
Amen, pravím.
Který boží den se stalo, že jsem se stal tím, kým jsem pořád ještě dnes, v mé noci bez radosti spánku, kdy mi dělají těkavou společnost jen smrtihlavové a netopýři? Bylo to v neblahý den, kdy mé matce vystoupilo břicho a vdané ženy v parukách páchnoucích po česneku hystericky ječely, že do čtrnáctileté panny Ráchel vnikl zlý dybuk? Stalo se to tehdy, když dědeček Izák, tehdy sotva čtyřicetiletý pruďas, zlomil své dceři nos, pak ji proklel a vyhnal z domu, načež na sobě roztrhal kazajku, posypal si hlavu popelem z vystydlých kamen a vyl z nízkého okna do křivolaké uličky pro škodolibou radost sousedům jak Rusíny do želez chycený vlkodlak se žlutými panenkami?!
Ráchel v pláči své matce a rabínovi svěřila, že neví o žádném živém muži nic, dočista nic, zapřísahala se na Tóru spočívající na čtecím pultíku a rabínovi mocně cukalo znavené oko a pot mu skýtal kyselou koupel, když celým tělem odvraceje se od té panenské nevěstky musel poslouchat, že tahle dívenka s vlasy jako ovčí rouno, černými jako havraní peří, nezná jako poučená nevěsta, jak se lehá s mužem, a nemá jiné vysvětlení kromě zlých kouzel, jak se do ní mohl dostat plod života, který způsobil, že se všichni kolem ní chovají hůř než smrtí vyhladovělí umrlci.
V slzách, jichž byly potoky a obměkčily by i finskou žulu, se doznala jen k holčičím hrám se stejně starými křesťankami, při nichž si hrály na klášterní jeptišky — rabiho oko se zavřelo, aby zastavilo svůj věčný pohyb, babička Dora se hryzla do zápěstí, až tekla nachová krev, ta dívka si snad myslela, že upřímnost dospělé obměkčí a vyžene i cizí plod z jejího těla, líčila do podrobností, jak rozpustilé gójské holčičky nasedaly na předměty podobné jesodovi, i ona tak činila, smály se a vzájemně si pomáhaly, když sem tam nějaká slzička ukápla od bolesti, utíraly si ji voňavými kapesníčky a přinesly i různá zvlhčovadla, aby okurky, svíčky, sošky gójských smutnookých pánů a paní dobře klouzaly.
Rabín Hirš vyskočil a rázoval světnicí, kde soudil svůj lid, sem a tam chodil jako cirkusový lev v manéži, potahoval se za dlouhou černou bradu, sípal a slyšel ten hlas Sodomy a Gomory z něžných úst slečny, které prý nepoznaly nikdy mužské rty.
„Pak mne, rabi, zavedly Katarína a Leona Zamoszovy s Julií Nowakovou s prstíky na rtech do sklepa, do tajné komnaty pana Leopolda, jejich otce a strýce. Je pokřtěný Žid a prý čarodějník. Myslela jsem, že se vychloubají,“ spolkla Ráchel vzdorně několik uncí slz. „Tvrdily, že mu rakouský císař platil zlatem za jisté tajné služby.
V místnosti jsem spatřila poklady, které pan Leopold nashromáždil na svých cestách po světě, obrazy vznešených dam, které se po vás otáčejí vševědoucím pohledem a nikdy jim neuniknete, zlaté svícny zářící jako slunce v rybníce, krásně malované porcelánové nádobí s draky s šikmýma očima, sochy alabastrových nahých ženských těl, jimž zvlášť hubené sestry Katarína s Leonou záviděly jejich oblé prsy, a úplně nejvíc mě ohromila socha krásného mladého muže s jesodou trčícím vzhůru jako kárající prst. Toho mi Katarína s Leonou a Julií představily jako svého milence.
Chceš se stát i ty jeho ženou? chichotaly se. Nikomu o tom nikdy nepoví. Nezestárne, nevypelichají mu vlasy a nezplesniví vous, jeho svaly se nikdy nepřemění v rosolovitý tuk a do tváří jako jablka se nezakousnou červi, jeho úd nepovadne a míza nevyschne, jeho láska nikdy nepukne jako srdce zvonu, které zvonilo posté umíráček, nikdy tě neopustí a jeho oči se vždycky směle budou dívat do tvých, protože neznají sliby, a tedy ani zradu.
A nebylo to jenom proto, že moje lůno se před chvílí poprvé otevřelo rozkoši, museli byste ho vidět na vlastní oči, abyste pochopili, že nešlo odolat, a tak jsem za pomoci svých přítelkyň nasedla na jesodu, kterého před tím polibky zvlhčily, a spočinula v jeho náručí, vzhlížela k jeho hrudi a širokým ramenům, jeho dokonalým rysům tváře tam vysoko nade mnou, neboť on byl vytesán v nadživotní velikosti a vše, i láska s ním, bylo něco nebetyčného.“
Dora, nešťastná matka hříšné Ráchel, se svezla na podlahu, už nechtěla slyšet víc, tloukla s úpěním hlavou do studených dlaždic, paruka se jí svezla a její oholená hlava, která jako buchar vytloukala poslední myšlenku a stud za padlou dceru, už získala ten černý sametový nádech nově narostlých vlasů.
Stal jsem se tím, kým jsem, tehdy, když dívky sundávaly svoji rozkoší umdlelou přítelkyni z koňského údu krásné sochy a něžně z něj smývaly krev? Anebo až v tom čase, kdy opilec a blázen Abraham Jakobi, jediný, kterému rabi Hirš s radou starších obce a dohazovačkami dokázali prodat za ženu tu bláznivou lhářku, která si prý uhnala dítě s neživou sochou, šlápl pod svatebním baldachýnem na nohu na znamení, že všechno v domácnosti s tou zavrženou klisnou plnou mléka, jež každým dnem porodí kus bílého mramoru, bude podléhat jen a jen jeho vůli?
Pamětníci, jimž jsem platil královsky za jejich slova, neboť matka od té doby mlčela jako hrob, vyprávěli, že se svatba ničím nelišila od ostatních, vždyť opilec a blázen Jakobi mohl být bez vlastního přičinění šťastný muž, hříšné naivce Ráchel i v pozdním těhotenství polil líbeznou tvář panenský ruměnec, takže její sefardská tvář mezi vyšňořenými Aškenázy, s vášnivým chmýřím nad rtem a na líčkách, vypadala jako zralá broskev, každý muž, který nebyl svatý jako rabi Hirš, by ji chtěl aspoň na jednu hodinu, a na slabocha Jakobiho čekaly roky takových hodin, celý život krasavice, jež se možná stala ženou nedůvěryhodně, ale nyní se na její věno složila celá obec a starý mládenec bude moci z něj žít bez práce několik let.
„Doufám, Jakobi, že ho máš z kamene!!!“ pokřikovali na něj uličnicky důstojní patriarchové v kožešinových čepicích. Nevázaně se chechtali a drobili si svatební koláče do pichlavých vousů. „Neudělej ostudu nám mužům z masa a krve!!!“
Rabimu opět mrkalo neposlušné oko. Jak je možné, že tajemství soudní síně vždycky ví celá obec? Neměl by soudit a vyslýchat strany v ocelové neprostupné kobce a vytrhnout jazyk své ctihodné manželce?!
Rabi Hirš vzdychl a snažil se prodrat k Jakobimu, aby s ním sdílel hoře, do kterého ho v zájmu dvou dětí — Ráchel a jejího Nenarozeného — uvrhl, ale zastoupili mu cestu rozjaření svatebčané, a tak mu zmizel Jakobi z očí. Ještě si letmo všiml, jak oknem nakukuje zasmušilá tvář Izáka, surového otce Ráchel, ale jakmile mrkl překvapením, přízrak byl ten tam.
Novomanžel v podkovaných botách na přání mazl tov a nejapné špičkování odpovídal, jak mu bylo vlastní, pil s muzikanty jako vůdčí velbloud z karavany, pil s reby, kteří na chvilku utekli svým manželkám, pil se starými bezzubými ochechulemi, jimž pálenkou na okamžik znovu zazářily v ústech perleťové zoubky a pleť se jim natáhla a vypnula jak Mojžíšův stan.
Jedna z nich, stařena s tváří kropenatou jak křepelčí vejce, která se svým mužem, atentátníkem, jenž toužil sprovodit ze světa cara, pruského kurfiřta i rakouského kajzra, žila v Sibérii mnoho let, vykládala opilým jazykem, že se mladé nevěstě nediví, že podlehla kamenné soše, neboť když se svým nebožtíkem v baráku z fošen lehávali, nejlepší býval za fujavice a mrazivých nocí, kdy dech jim mrznul na rtech a slanečky rtů k sobě přimrzlé kašlavě se líbávaly. Tehdy prý jednou pokryl souvislý led mužova jesodu a trčel nahoru celou noc, v modlitbách k Baalovi na něm rajtovala až do kokrhání kohoutů, i když její miláček dávno spal jako zabitý.
„Chro, chro, chrocht…,“ smály se staré kurvy.
A opilý Jakobi, jenž možná nebyl zlý člověk, jen hrozitánsky slabý na svět, ve kterém zuří stále nějaká prokletá sibérie a bezzubý smích, zaskřípal zuby a uhodil svým čelem o dubovou desku stolu, až poháry nadskočily.
„Vstávej, člověče,“ zdvihl ho za ulepené vlasy rabi Hirš. „Pamatuješ na svůj slib?!“
„Ne, ne, nechte mě, nic nevím,“ blekotal opilý ženich, jenž se jen pomalu a neochotně vracel odtamtud, kde nic nebolí.
„Musíš spát jinde než tvá manželka, tak zněla úmluva. Tvé manželství se naplní, až bude dítě na světě po šesti nedělích,“ připomněl rabi přísně.
„Já hlupák, musel jsem být namol, že jsem něco takového slíbil…,“ zatmělo se Jakobimu před očima. A hned se mu v prozření zdálo, že všichni kolem něj otevírají ústa a řehtají se jako oslové, i jeho vlastní otec, matka, přízrak tchána Izáka za oknem, usoplení kluci i studentíci ješivy, důstojné matróny i rozjaření starší obce, dokonce nestydatá sibiřská markytánka rajtující na rampouchu vyplazovala svůj rozvětvený hadí jazyk z bezzubých úst a posměšně syčela.
„Zmije…,“ zasípal.
A protože se rabi domníval, že tak tituluje svoji ruměnou mladou manželku s naběhlým životem a bolavými prsy, nechal ho odvléct silnými ledaři a řezníky do bryčky, aby ho kočí odvezl do domu rodičů, kde bude spát jako mimino, zatímco nevěstu uvedou starší ženy do domu, který byl doteď jeho vlastnictvím, ale odteďka bude pro ni a pro to, co vyjde z jejího lůna, ať už to bude cokoliv.
Kočí namočil Jakobiho hlavu do lavóru, a když se rozklepaný vynořil z ledové vody a spatřil se v zrcadle, jako by mu ten podmračený pohled ze zrcadla vykládal: „Tenhle ženich bude spát s nevěstou jen ve snu — a škoda pro něj, jestli se jeho opilému mozku už celá léta žádné sny nezdají!!!“
Zatím unavenou Ráchel doprovodily rabínova žena Menuha a matka Dora do nového domova. Na ukazováčku pravé ruky měla svůj mohutný svatební prsten, do skříňky si dala ktubu, která jí zajistí čest a práva vdané ženy, v ložnici si sedla k toaletnímu stolku, podívala se na sebe do zrcadla velikýma temnýma očima a zčistajasna se rozplakala. Rozpačité matróny nevěděly, jak se mají chovat, mají poučit dívku o tělesných záležitostech a odvracet zrak od jejího velikého břicha? Jenom křesťané by mohli věřit báchorce, že nepoznala muže. Ale nakonec se obě ženy rozhovořily a zdálo se, že jim samotným ponaučení, která dávaly nevěstě, jež bude sice oloupena o svatební noc, ale nikoliv o naplněné lůno, dělají náramně dobře. Kdy jindy mohly hovořit o věcech, která s ženami provádějí rabi i prchlivec Izák, tak, aby tím vzdávaly chválu Tóře, prvnímu přikázaní a svému ženství?
Obě ženy zůstaly pak pod jednou střechou s tou, jež byla vděčná, že ji nenechají samotnou s úzkostí, která v ní neurvale kope.
Vnímal jsem tehdy to, za co jsem si v dospělosti zaplatil? Byl jsem s ní tam tehdy, poslouchal kvákavý hlas babičky a vysokou fistuli rabínky? Můj mistr Natan by prohlásil, že samozřejmě, přes pupeční šňůru jsem žil pocity své matky. Ale rabín Hirš by mě přísně okřikl: „Nikoliv. Nebyl jsi tam. Už zase hledáš výmluvy pro své omyly? Nebyl jsi. Ani živý, ani mrtvý! To průtrž mračen a my živí, každý sám za sebe, jsme byli zodpovědní za všechno, co se stalo a nedá se odestát. Otec tvého jména se uprostřed prudké noční bouřky probudil, provazy deště spojily nebe plné blesků s blátivou necestou, po níž vyšel do nečasu, černé bláto mu stříkalo do tváře, blesk naznačil směr a hned jej zatajil a on se brodil v potocích vody, řval a jektal zuby, když šel a vlekl těžké své čvachtající boty za svou velkobřichou nevěstou…“
Nedošel. Nesundal si své těžké napité boty a promáčené kalhoty. Ale neměl na tom zásluhu rabi Hirš. To vody z deště odnesly dřevěný poklop jímky a on se v té špíně utopil.
Ráno vody vynesly močůvku, lejna i tělo napitého ženicha na práh dveří rozespalé Ráchel. Houpal se klidně s tváří dolů a okovanou botkou jemně tloukl do dveří. Nesmělý milenec. Posmívaný ženich.
„O svatební noci ho pokořil jeho syn. Neboť tak bylo ujednáno ve svatební smlouvě, že přijal za své vše, co z jeho jest manželky. Ten Nenarozený v ní pobyl celou noc. Ten mrtvý ani hodinu,“ pravili starší obce.
Pak ho najatí zřízenci z pohřebního bratrstva omyli a opatřili prostým rubášem. Neviděli prý ani, jak z úst zbavených špinavé vody vyletěla lidská duše.
Ještě neskončily smuteční obřady, otec Jakobiho neodříkal svůj kadiš, a já chtěl ven. Viděl odněkud ten, který mi dal jméno, jak matce vzplál oholený klín, když z ní vycházely mé husté vlásky barvy plamene? Pozoroval mé tělo bledé jak mladý pstruh? Nikomu jsem nebyl podobný, ani matce ne, žádnému jsem nevypadl ze zřítelnic. Mé vlastní oči vypadají jako kočičí, mám barevnou skvrnu přes každou duhovku, gójský lékař prohlásil, že je to jen barvivo, pigmentová skvrna, ale u obou zorniček to stejně nachlup vypadá, jako bych měl v nich klíčové dírky. Zámky k tajemství?! Nenarodil se žádný kus necitelného mramoru. Jen bílý pstruh s rudými vlasy a nenasytnou touhou pít z tmavých bradavek své vyděšené osamělé matky. Té panny v šatě, jenž hyzdí vdovy.
Svítá… Kukaččí mládě vystrčí z hnízda své nevlastní bratry a sestry a červánky jako krvavé prostěradlo se rozprostřou na obzoru po svatební noci. Za malou chvíli žhavé slunce v měsíci tamuz vypálí obzor a já přestanu vidět oknem svého příbytku skalnatý horský štít. Mé oči unavené nočním bděním se vykoupají v ostrých paprscích, aby se vlhké na okamžik zavřely.
