VRCHOL MÁ DVĚ STRANY.
Sešli na tu druhou,
odkud nefoukalo.
— a ještě za jediný keř.
Nechtělo se jim rozhlížet se, i když proto na vrchol šli.
Vítr byl příliš nevlídný,
navíc neochlazoval prudké slunce.
Seděli a tušili nalevo v trávě dva lidi.
Muž držel dalekohled, žena vystavena horskému slunci.
Byli trochu výš než oni.
Vlasy stále dorážely na ten dalekohled.
Otočila jsem se jinam.
Temný hlas větru.
Z té chvíle si pamatuju jen jeho.
Jako z jiných chvil jen jeho...
A zrovna umřeli Antonioni a Bergman.
ZAVŘENÉ DVEŘE ZA PLNÝM LÉTEM.
Stmívej se klidně velmi brzy!
Opravdu
jsme
nasyceni.
Pak si přikryla oči dlaněmi;
tou největší škvírou sledovala
přicházející říjen.
TAK UŽ NÁM V DOMĚ VYMĚNILI OKNA, MILÁČKU.
Ale stromy se hýbou pořád stejně — jak se mi alespoň daří spatřit přes ta skla.
Psala jsem ti to už, když jsem sundavala prádlo.
Jsi dlouho pryč.
Také že nikde nenechali rámy. Rozhlížím se po nich pořád, víš?
Nejsou tu.
V některých zůstaly záclonky… Toho je mi líto nejvíc.
Tak už jsme vám vyměnili okna, paninko!
Chvíli jsem byla ráda.
Nevím ani, jestli jsem směla…
Jsi už, totiž, tak dlouho pryč, miláčku.
