alcântara
Náměstí s pranýřem
„Pááničky mýýýýdlišššš óóóbě! Haaark! Pááničky mýýýýdlišššš óóóbě!" ozval se Heideggerův pronikavý, huhňavý a jakoby přiopilý hlas.
Eléazard von Wogau zvedl oči od čtení, v záchvatu nenadálého vzteku se pootočil na židli, vzal první knihu, která mu padla pod ruku, a vší silou jí po zvířeti mrštil. Na druhém konci pokoje to divoce zavířilo všemi barvami, to když papoušek povyskočil na bidýlku, aby se jen taktak vyhnul letícímu projektilu. Studia Kircheriana otce Reillyho prolétla kolem a s plesknutím přistála opodál na stole, kde převrhla poloprázdnou láhev cachaçy, která tam stála. Ta se na místě rozbila a rozlomenou knihu okamžitě zaplavila pálenka.
„Do hajzlu!" zavrčel Eléazard.
Chvilku váhal, jestli nemá vstát a pokusit se zachránit knihu od pohromy, zadíval se do sartrovských očí svého velkého papouška, který s hlavou absurdně zkroucenou a pohledem blázna předstíral, že něco hledá v peří, a pak se rozhodl, že se vrátí k textu Caspara Schotta.
Když se to tak vezme, není zrovna obvyklé, aby ještě v dnešní době narazil člověk na něco takového: totiž na naprosto neznámý rukopis, který byl nalezen v Palermu během nedávné inventury fondů tamější Národní knihovny. Současný kustod nepovažoval obsah tohoto díla za natolik zajímavý, aby si zasloužil víc než strohý článeček v knihovním čtvrtletníku s poznámkou pro ředitele místního Goethova institutu. Bylo proto třeba přímo zázračné shody okolností, aby se fotokopie tohoto rukopisu - napsaného francouzsky obskurním německým jezuitou, který v něm vypráví o životě jiného, neméně zapomenutého jezuity - dostala do Brazílie, na Eléazardův stůl. V náhlém záchvatu nadšení si ředitel Goethova institutu vzal do hlavy, že záležitost sdělí Werneru Küntzelovi, Berlíňanovi, který už několik let pracoval na teorii informatiky a snažil se dokázat, že počítačový binární jazyk má kořeny v lullovské scholastice a jejích pozdějších variantách, především té Kircherově. Werner Küntzel jako správný nadšenec okamžitě navrhl, že rukopis vydá v nakladatelství Thomas Sessler. Když se nakladatel dověděl cenu za překlad, udělal kyselý obličej a přistoupil na návrh, že originál vydá v malém nákladu pro několik zasvěcenců. Na radu samotného Wernera se pak obrátil na Eléazarda a svěřil mu sestavení původního textu a komentář.
Zatracený Werner! pomyslel si Eléazard a proti své vůli se usmál, ten opravdu nemá ani potuchy...
Neviděli se od dávných a již poněkud zamlžených dob, kdy se potkali v Heidelbergu, ale Eléazard si přesně pamatoval na jeho kuní tvář a na nervový tik, kdy mu vždy na líci pod kůží poněkud obscénně zaškubal sval. Pod tímto jevem se skrývalo jakési potlačované napětí, které užuž jako by se násilím dralo na povrch, takže Eléazard někdy zapomínal, o čem zrovna mluví. Což bylo ve výsledku možná to, oč jeho společníkovi více či méně vědomě šlo. Vedli spolu nepravidelnou a z Eléazardovy strany dost formální korespondenci. Jako odpověď na své sáhodlouhé dopisy, ve kterých dopodrobna líčil svůj život a úspěchy, nedostal Werner nikdy víc než pohlednici, někdy i dvě. Ne, opravdu, ten nemá sebemenší potuchy, jak moc se jeho život změnil, ani kolik síly a důvtipu musel vynaložit, aby nalezl své staré lásky. Nejspíš znal Kircherovo dílo jako nikdo jiný - patnáct let strávených v družném styku s neznámým velikánem bývá obyčejně zárukou takové zbytečné výsady -, ale Werner netuší, jak vzdálené jsou nyní, po tolika letech, jeho někdejší ambice mládí. Doktorskou práci, na které v Heidelbergu pracoval, už dávno hodil za hlavu, i když neustále vyvolával její přízrak jako jedinou hybnou sílu obsese, nad níž nakonec vždy trochu v údivu zakroutil hlavou. Jedno popřít nemohl: stejně jako někdo sbírá láhve od whisky nebo krabičky od cigaret, a přitom už nepije nebo nekouří, tak on se teď spokojil s tím, že se stejnou mánií kolem sebe hromadí všechno, co se nějak týká toho jezuitského podivína. Původní vydání, rytiny, studie a články, roztroušené citace, všechno mu přišlo vhod, aby zaplnilo prázdnotu, kterou si přivodil, když se kdysi vzdal univerzity. Tímto způsobem tak zůstal věrný a stále ctil, byť jen opovržlivě, chuť po vědění, které tehdy nedokázal být hoden.
„Soledade!" zavolal, ani se neohlédl.
Netrvalo dlouho a ve dveřích se ukázal zvědavý obličej mladé mulatky připomínající rozzářeného klauna.
„Ano, senhor?" řekla cukrovým hlasem, jako by se ptala sebe sama, copak že po ní někdo může tak náhle chtít.
„Můžeš mi prosím tě udělat caipirinhu?"
„Pode preparar me uma caipirinha, por favor?" opakovala Soledade s jeho přízvukem a syntaktickými chybami.
Eléazard se na ni tázavě podíval a svraštil obočí, ona mu však pohrozila prstem, což znamenalo: Ty jsi nenapravitelný!
„Ano, senhor..." odpověděla, a ještě než odešla, udělala na něj grimasu a vyplázla růžový jazyk.
Soledade byla mulatka, napůl černoška a napůl indiánka, cabocla, jak se tady říká. Narodila se v jedné vesnici v Sertãu, bylo jí teprve osmnáct. Už jako dospívající dívka ale musela odjet do města a vydělávat na obživu svých příliš početných sourozenců. Po celém vnitrozemí totiž už pět let řádilo sucho. Obyvatelům venkova nakonec nezbylo nic jiného než jíst kaktusy a hady. Než se však rozhodli opustit svůj pozemeček, posílali raději své děti do velkoměst na pobřeží, kde mohly přinejmenším něco malého vyžebrat. Soledade měla víc štěstí než ostatní: díky podpoře jednoho otcova bratrance našla zaměstnání jako služka v jakési brazilské rodině. Tam ji nestoudně využívali a surově bili, pokud nesplnila doposledka příkazy svých pánů, a tak s radostí přijala nabídku jednoho Francouze, který si jí všiml během jedné feijoady u svých kolegů z práce. Spíše než jejím dovednostem coby služebné podlehl Denis Raffenel jejímu úsměvu, temné, hedvábné pokožce a dokonalému dívčímu tělu. Jednal s ní jemně, dokonce ji snad respektoval, takže se Soledade s dvojnásobným platem a minimem práce, kterou po ní přece jen požadovali, považovala za neskonale šťastnou. Před třemi týdny tomu šťastná náhoda chtěla, že onen shůry seslaný Francouz odjel v téže době, kdy se Eléazard rozváděl. Trochu proto, aby udělal Raffenelovi radost, především však proto, aby nebyl sám, požádal Soledade, jestli by nepracovala pro něj. Protože už ho znala z dřívějška, kdy ho několikrát viděla u Raffenela, protože také on byl Francouz a protože by raději zemřela, než by se vrátila k Brazilcům, přijala Soledade nabídku okamžitě. Žádala přitom tentýž plat - nebyla to, popravdě řečeno, žádná sláva - a barevnou televizi. Eléazard jejím přáním vyhověl a ona se k němu jednoho krásného rána nastěhovala.
Soledade se starala o prádlo, nákupy a kuchyni, uklízela po domě, kdy se jí zachtělo, to znamená málokdy, a valnou většinu času proseděla u televize, kde na celostátním kanále TV Globo hltala bezduché seriály. Pokud jde o „zvláštní" služby, které poskytovala svému bývalému pánovi, ty po ní Eléazard nikdy nevyžadoval. Dokonce ani jednou nezavítal k ní do pokojíku. Spíše než pozornost to byla lhostejnost, za kterou mu byla Soledade pravděpodobně vděčná.
Když viděl, že se vrací, ještě jednou si vychutnal její lenivě bezstarostnou chůzi, v níž bylo cosi přirozeně afrického, jako by se vznášela nad podlahou za dráždivého klapání sandálů. Postavila sklenici na stůl, počastovala Eléazarda dalším ušklíbnutím a opět odešla.
Eléazard usrkával doušky ze svého nápoje - Soledade míchala cachaçu se zeleným citrónem naprosto dokonale - a zahleděl se přitom do velkého okna naproti. Přímo před očima se mu rozkládala džungle, přesněji řečeno mata, bujná spleť vysokých stromů, pokroucených lián a listí, která se opět zmocnila města, aniž by proti tomu někdo něco namítal. Ze svého pokoje v prvním patře měl Eléazard pocit, jako by se nořil do samého středu organického života, tak trochu jako chirurg, který se zvědavě sklání nad otevřeným břichem. Když se rozhodl odjet ze São Luís a koupit si dům v Alcântaře, měl z čeho vybírat. Toto starobylé barokní město, perla brazilské architektury osmnáctého století, se pomalu rozpadalo. Poté, co na ně po pádu markýze de Pombal dějiny pozapomněly, stalo se potravou lesu, hmyzu a vlhkosti. Žila v něm jen hrstka rybářů, kteří byli příliš chudí, než aby si mohli dovolit víc než boudy z plechu, bláta a bandasek nebo polorozpadlé barabizny. Čas od času se tu z džungle vynořil nějaký pěstitel, zmatený náhlým přívalem světla, aby prodal svou sklizeň manga či papáje obchodníkům, kteří pendlovali mezi Alcântarou a São Luís. Právě zde koupil Eléazard veliký a zchátralý dům, jeden z oněch sobrados, které kdysi přispívaly ke kráse města. Získal ho za obnos, který sice považoval za zanedbatelný, pro většinu Brazilců ale představoval částku, o níž si mohli nechat jenom zdát. Dům stál přímo na náměstí Pelourinho, s opuštěným kostelem svatého Matouše nalevo. Napravo pak byla Casa de Câmara e Cadeia, tedy radnice a věznice zároveň, rovněž ponechaná svému osudu. Uprostřed náměstí mezi těmito dvěma zříceninami, ze kterých zbývaly jen zdi a cosi jako střecha, ještě pořád stál pelourinho, kamenný žlábkovaný sloupek, na kterém kdysi mrskávali vzpurné otroky. Ze všech městských památek zůstal nedotčený právě jen tento sloupek, smutný pozůstatek občanského a náboženského útlaku, oné zaslepenosti, která některé lidi vedla k tomu, že s klidným svědomím pobíjeli tisíce svých bližních. Nikdo nebránil vepřům, aby se dle libosti promenovali v kostele a na radnici, kdyby se ale někdo byť sebemíň dotkl sloupku, který byl svědectvím tisíciletého utrpení, nespravedlnosti a lidské tuposti, to by žádný z caboclos, kteří tu žili, nesnesl. Protože se vůbec nic nezměnilo, protože nikdy nic nezmění ty tři propletené pilíře lidské povahy a protože v tom sloupku, jenž vzdoroval času, rozpoznávali symbol své chudoby a úpadku.
Elaine - takové křestní jméno se může objevit pouze a jen v Brazílii -, jeho žena, tohle místo nesnášela, všechno pokrývala plíseň, jako stigma, všechno se tu rozpadalo, a tento její niterný odpor patrně hrál svou roli v jejich rozchodu. Další chyba navíc v množství omylů, které se na něj s výčitkou jednoho zářijového večera sesypaly. Celou dobu, kdy mluvila, se mu hlavou honila nikterak originální představa onoho domu ohlodaného termity, který se zničehonic zbortí, aniž by kdo byl schopen odhalit sebemenší známku hrozící katastrofy. Ani ho tehdy nenapadlo, že by se omlouval. To patrně nenapadne nikoho, komu jednoho dne neštěstí uštědří překvapivý políček. Lze si vůbec představit, že by se člověk při zemětřesení nebo po výbuchu bomby ospravedlňoval? Když jeho žena, tak náhle odcizená, požádala o rozvod, Eléazard nekladl odpor, podepsal všechno, co po něm žádali, odkýval všechny návrhy advokátů, jako chudák, který se nechává převážet z jednoho uprchlického tábora do druhého. Jejich dcera Moéma byla bez problémů, je už plnoletá a má svůj život. Pokud ovšem lze výrazem „mít svůj život" označovat to, jakým způsobem se den co den vyhýbá všem povinnostem s životem spojeným.
Eléazard se rozhodl, že zůstane v Alcântaře, a teprve před nedávnem, půl roku poté, co Elaine odjela do Brasílie, se začal probírat sutinami své lásky. Nehledal přitom ani tak to, co by se dalo ještě zachránit, jako spíš počátek, příčinu takové šlamastyky.
Když se nad tím tak zamyslel, Wernerův návrh přišel zrovna vhod. Práce na rukopisu Caspara Schotta ho jistým způsobem chránila před pádem, nutila ho k léčebnému soustředění a vytrvalosti. A pokud nemohla a nikdy by ani nedokázala dát zapomenout, pak alespoň umožnila pozdržet vzpomínky deroucí se na povrch.
Eléazard ještě jednou prolistoval první kapitolu Života Athanasia Kirchera, znovu si zběžně pročítal poznámky a některé pasáže. Bože! To nezačíná dobře... Není nic odpornějšího než ten soucitný tón, který je sice vlastní všem hagiografiím, tady však to plané žvatlání dosahuje vrcholu. Všechny ty stránky jsou až příliš cítit svícemi a sutanou. A pak to, jak se už v dětství rozpoznávají znamení jako předzvěst „osudu", hrůza! Zpětně to funguje vždycky, samozřejmě. Vopruz, vopruz, třikrát vopruz, jak říká Moéma o všem, co jí byť jen trošinku brání v tom, čemu ona říká „moje svoboda" a co ve skutečnosti není nic jiného než iracionální a chorobný egoismus. Jedině Friedrich von Spee mu připadal sympatický, navzdory svým neškodným básničkám.
„Pááničky mýýýýdlišššš óóóbě! Haaark, haaaaark!" zařval opět papoušek, jako kdyby čekal na vhodnou chvilku, kdy budou mít jeho slova největší účinek.
Jak seš pestrobarevnej, tak seš blbej, pomyslel si Eléazard a vrhl na zvíře opovržlivý pohled. Dost všední paradox, bohužel, a netýká se jenom amazonských papoušků.
Caipirinha došla. Druhou - nebo třetí? - by s radostí přivítal, ale při pomyšlení, že zase vyruší Soledade, zaváhal. Koneckonců, soledade v portugalštině znamená „samota". Žiju sám se Samotou... řekl si v duchu. Jsou pleonasmy, které jako by v sobě skrývaly jakousi pravdu navíc. Člověk by řekl, že čte Román o růži: „Odešla tedy Rozumnost, poznavši, že ty její řeči mnou nepohnou, mne nepřesvědčí. Já v bolu zůstal tam a štkal, hned plakal jsem, hned naříkal."
kapitola i.
V níž jest pojednání o narození & jinošských letech Athanasia Kirchera, hrdiny tohoto vyprávění.
V tento den, jenž jest zasvěcen svaté Jenovéfě, třetí to den léta Páně 1690, já, Caspar Schott, sedě kterak jakýs školák za jedním ze stolů v naší knihovně, jejímž jsem správcem, počínám úkol vypravování po všech stránkách příkladného života ctihodného otce Athanasia Kirchera. Tento muž, jehož poučné dílo vtisklo našim dějinám pečeť rozumu, ve vší pokoře skryl se za své knihy: snad tehdy dojdu uznání, a o to ve své duši usiluji, když jemně poodhalím onu roušku & skrovně osvětlím osud, jejž sláva již nyní & navěky nesmrtelným učinila.
Na počátku úkolu tak trudného, kdy chápu se brku, abych opět vdechl život muži, jenž mi byl po dobu padesáti let učitelem & jenž mne poctil, s pýchou troufám si říci, skutečným přátelstvím, svěřuji svůj osud do rukou Marie Panny Matky Boží, naší matky, té, kteréž se Athanasius nikdy nadarmo nedovolával.
Athanasius Kircher narodil se ke třetí hodině ranní druhého dne měsíce května, ve svátek svatého Athanasia roku 1602. Rodičové jeho, Jan Kircher & Anna Gansekinová, byli horlivými & štědrými katolíky. V době, kdy se narodil, žili v Geise, městečku ležícím tři hodiny cesty od Fuldy.
Athanasius Kircher spatřil světlo světa v poměrně klidném období svornosti, v srdci zbožné & jednotné rodiny & v prostředí studia & rozjímání, což se v budoucnu bezpochyby projevilo, když byl povolán ke kněžství. Jan Kircher vlastnil navíc bohatou knihovnu & Athanasius už jako dítě neustále obklopen byl knihami. S pohnutím & uznáním Athanasius později mi citoval některé názvy knih, jež v Geise čítal, & obzvláště De laudibus sanctae crucis Rabana Maura, z níž se vlastně naučil čísti.
Díky svému přirozenému nadání coby žák nejtěžším předmětům hravě se učil, nicméně i přesto při studiích takovou vyvíjel píli, že všude své vrstevníky předčil. Nebylo dne, kdy by s nějakým novým vyznamenáním ze školy domů se nevrátil, & jeho otec byl vždy s takovou odměnou po právu převelice spokojen. Ve své třídě natolik vynikal, že spolu s učiteli začátečníkům Canisiův katechismus vysvětloval & nižší oficianty z látky zkoušel. V jedenácti letech již v jazyce původním Evangelium & Plutarcha čítal. Ve dvanácti letech s přehledem ve všech veřejných latinských disputacích vítězil, řečnil jako nikdo jiný, psal s neskutečnou lehkostí & skládal podivuhodné verše.
Athanasius si velice cenil tragédie & ve svých třinácti letech za vynikající překlad z hebrejštiny otcovo svolení k cestě do Aschaffenburgu obdržel, aby zde se svými spolužáky zhlédl divadelní hru. Jakási skupina potulných herců uváděla tam Flavia Mauricia, císaře Východní říše. Jan Kircher svěřil skupinku jednomu venkovanovi, který do onoho města, vzdáleného dva dny pěší chůze od Geisy, jel vozem & měl chlapce po skončení představení nazpět přivézti.
Athanasius byl unesen nadáním herců & jejich vskutku kouzelnou schopností znovu oživiti osobnost, k níž choval odjakživa obdiv. Před jeho oslněnými zraky chrabrý Tiberiův nástupce na jevišti opětovně Peršany porážel, v zuřivém boji & za ohlušujícího břinkotu zbraní. Ke svým vojákům promlouval, Slovany & Avary za Dunaj vyháněl & konečně velikost Říše obnovoval. V posledním jednání, kdy zrádný Focas tohoto příkladného křesťana hrůzostrašně zavražditi nechá & neušetří ani jeho ženu & děti, nechybělo málo & rozlícený dav ubohého herce v roli mrzkého centuriona z jeviště strhl a rozsápal.
Athanasius v mladickém nadšení obhajoval Mauricia & bránil, & když bylo třeba vyrazit na cestu do Geisy, náš ztřeštěnec odmítl nasednouti s ostatními na vůz. Marně se sedlák, jenž děti měl na starost, chlapce polapiti snažil. Athanasius vzplanul touhou vyrovnati se v ctnosti svému vzoru & krásnou smrtí sejíti, & tak pojal rozhodnutí sám se vydati, an antický hrdina, naskrze spessartský les, jenž nejen loupežníky, kteří v něm přepadávali pocestné, ale i divou zvěří, kterou tam bylo lze střetnouti, neblaze proslul.
Kráčel lesem ledva dvě hodiny & již ztratil směr. Bloudil celý den, snaže se rozpoznat, kudy do lesa vstoupil, avšak hvozd vůkol houstl čím dál více & Athanasius s hrůzou si uvědomil, že brzy nadejde noc. K smrti vyděšen chimérami, jež ve své představivosti viděl z temnoty vystupovati, proklínaje hloupou pýchu, jež do takových nesnází jej uvrhla, vyšplhal Athanasius na strom, aby byl alespoň z dosahu divé zvěře. Tak přečkal noc, drže se větve a modle se z celé duše k Bohu, roztřesen strachy & výčitkami. Ráno, hladový, polomrtev únavou & úzkostí na cestu do hloubi lesa opět se vydal. Bloudil takto již po devět hodin, vleka se od stromu ke stromu, když tu se les počal rozjasňovati & za chvíli objevila se širá louka. Naplněn radostí šel Kircher za ženci, kteří tu pracovali, aby se zeptal, kde se nachází. Místo, jež hledal, bylo stále dva dny chůze daleko! Navedli ho na správnou cestu, poskytnuvše mu něco jídla do zásoby, & teprve pět dní po svém odchodu z Aschaffenburgu do Geisy dorazil, k velké úlevě rodičů svých, kteříž považovali jej za navždy ztraceného.
Athanasiův otec byl však s trpělivostí u konce, & tak pojal rozhodnutí poslati syna na jezuitskou kolej ve Fuldě, aby tuto ve studiích pokračoval.
Na koleji dozajista vládla přísnější kázeň než v malé škole v Geise, ukázalo se však, že tamější učitelé vynikají lepšími schopnostmi & znalostmi & jsou lépe s to uspokojiti neukojitelnou zvědavost mladého Kirchera. Bylo zde také město samo, bohaté svou historií & architekturou, s kostelem svatého Michala o dvou nesouměrných věžích, & především tu byla knihovna, ona knihovna, kterou kdysi Rabanus Maurus ze svých vlastních knih založil & v níž Athanasius trávil největší část svého volného času. Krom vlastních knih Maurových, & obzvláště pak původních exemplářů De universo & Chvály Svatého Kříže, obsahovala všemožné vzácné rukopisy, jako kupříkladu Hildebrandin zpěv, Codex Ragyndrudis, Epifanův Panarion, Summu Viléma z Ockhamu & dokonce jeden exemplář onoho Kladiva na čarodějnice, jejž Athanasius nikdy neotevřel, aniž by mu mráz po zádech přešel.
Častokráte vyprávěl mi o této poslední knize & pokaždé přitom vzpomínal na svého přítele z dětství, Friedricha von Spee Langenfelda. Tento mladý profesor přednášel v semináři ve Fuldě. Rozpoznav v Kircherovi vlastnosti, díky nimž se neustále svým spolužákům vzdaloval, velice brzy si jej oblíbil. Skrze něj objevil Athanasius peklo knihovny: Martiala, Terentia, Petronia... Von Spee seznámil jej se všemi autory, jež si nevinná duše ze slušnosti čísti zapovídala, & jestliže náš žák z této pochybné zkoušky ve svém snažení po dokonalé ctnosti posílen vyvázl, jeho učitel v této záležitosti neméně vinen zůstává, neboť „neřest jest jako smola, sotva dotkneš se jí, už se ti na prsty lepí". Odpouštíme mu však o to snadněji tento nepatrný prohřešek proti dobrým mravům, neboť von Spee měl na Kirchera jen příznivý vliv: což spolu neděli co neděli na Frauenberg - horu Panny Marie - nechodili, aby zde v opuštěném klášteře rozjímali & pohlížejíce na hory & město pod nimi o světě rozprávěli?
Stran Kladiva na čarodějnice měl Athanasius v živé paměti, jak jeho mladý mentor vzteky vřel nad krutostí & libovůlí, s jakou se nakládalo s domněle posedlými lidmi, již v sítích Inkvisice uvízli.
„Jak se nepřiznat, že jste otce & matku zabili či s démonem souložili," říkával, „když vám nohu v ocelové botě rozdrcují či když vám všady do těla dlouhé jehly vrážejí, aby onen bod nalezli, kde vás nic nebolí & jenž podle těch oslů dokazuje, že jste s ďáblem se spřáhli?"
Tu se pak žák nucen cítil svého rozvášněného učitele uklidňovati, prose ho snažně, aby svá slova s větší opatrností volil. Von Spee poté tedy na vrcholu hory šeptem Ponzibinia, Weiera či Cornelia Loose citovati začal, aby svůj výklad podepřel. Není prvním, naléhal, kdo nelidské postupování inkvisitorů odsuzuje, již roku 1584 Johann Ervich zkoušku vodou odsoudil, Jordaneus zkoušku necitlivého bodu & při těch slovech von Spee opět hněvem vzplanul, zvýšil hlas, naháněje hrůzu mladému Athanasiovi, který jej za tuto jeho nerozumnou odvahu o to více obdivoval.
„Rozuměj, příteli," zvolal von Spee s očima planoucíma, „na jednu skutečnou čarodějnici - & já půjdu tak daleko, že zpochybním, vyskytla-li se kdy vůbec nějaká - jsou tři tisíce slaboduchých stvoření, tři tisíce zuřivců, jejichž potížemi by spíše lékaři než inkvisitoři zabývati se měli. Ti břídilové suroví jen pod tou záminkou vítězí, že zájmům Boha & víry slouží. Tím však pouze svou hrůznou nevědomost dokazují & všechny ty události nadpřirozeným příčinám jen proto připisují, že přirozených důvodů neznají, jimiž skutečnost jest řízena!"
Celý svůj život bude mi Kircher připomínati, jak jej okouzlil & jaký vliv onen muž na rozvoj jeho ducha vykonal. Mladý kantor občas předčítal mu některé z překrásných básní, jež v té době skládal, tytéž básně, které po jeho smrti pod názvy Zdoroslavíček & Zlatá kniha ctnosti sebrány byly. Některé z nich Athanasius slovo za slovem znal & někdy za trudných večerů v Římě tichým hlasem si je přeříkával, jako když se člověk modlí. Mimořádné oblibě se u něj Modloslužebník těšil, báseň, jejíž egyptský nádech obzvláště mu učaroval. Ještě nyní jako bych slyšel jeho hlas vážně & zdrženlivě její slova pronášeti:
Tam bělostnou hnáti musíš,
Ó, líbezná ženo, perokřídlá
rodičko, záři démantovou, k níž,
císařsky udatná, dávného zřídla
tichý obraz tovaryšův čistě sestavíš.
Vítězná divo kouzelná, leť, křídla
k nebeským výšinám horečně niť!
Vinu, Ježíši, budeme muset hořce zaplatit!
Zlá touha spolyká nuzné srdce cele tobě,
který po nepojmenovatelném chamtíš!
Když domluvil, oči zavíral & v mlčení prodléval, zcela jat krásou oněch veršů či nevím jakou vzpomínkou k dávné četbě se vížící. Tehdy jsem se vždy pokradmu z místnosti vytratil, jsa si jist, že nazítří naleznu svého učitele v jeho obvyklém dobrém rozpoložení.
Roku 1616 von Spee na jezuitskou kolej v Paderbornu byl přeřazen, aby zde noviciát dokončil & Athanasius, Fuldou náhle omrzelý, rozhodl se k cestě do Mohuče, aby zde filosofii studoval.
Zima roku 1617 byla obzvláště tuhá. Celá Mohuč ležela pod sněhem, všechny řeky v okolí zamrzly. Athanasius vrhl se dychtivě do studia filosofie, především Aristotelovy, již miloval & s podivuhodnou snadností vstřebával. Avšak po zlých zkušenostech z Fuldy, kde jeho spolužáci s nelibostí & někdy i hrubě jemnou vytříbenost Athanasiova ducha nesli, potají studoval & střehl se najevo míru svých znalostí veřejně dávati. Předstíraje pokoru, ba dokonce i hloupost, za žáka upachtěného & omezeného pro svou nechápavost považován byl.
Několik měsíců po svém příchodu do Mohuče projevil Kircher touhu do Tovaryšstva Ježíšova vstoupiti. Ježto neplatil za nadaného, bylo zapotřebí přímluvy jeho otce u Johanna Coppera, superiora Rýnské provincie, aby tento synovu kandidaturu přijal. Den odjezdu do noviciátu v Paderbornu byl odložen na podzim roku 1618, po složení posledních zkoušek z filosofie. Athanasius zprávu s radostí přijal; svou úlohu sehrávala zde patrně i vyhlídka na opětovné setkání s přítelem von Spee.
Během oné zimy patřilo k dobrým zvykům bruslení, umění, v němž Athanasius takovou dovednost prokazoval, že předváděje své kousky před spolužáky, uspokojení pociťoval, k němuž mísil se pocit provinění. Hnán ješitností, rád nad ostatními hbitostí & délkou svých záběrů vynikal. Jednoho dne, kdy pokoušel se v rychlosti jednoho ze svých přátel pokořiti, zjistil, že není mu lze na ledě zastaviti: i rozjely se mu nohy různým směrem & on velmi tvrdě na zledovatělou zem dopadl. Tímto hrubým pádem, jenž přišel jako spravedlivý trest za jeho domýšlivost, přivodil si Kircher ošklivou kýlu & na nohou rozličné odřeniny, jež z téže pýchy před ostatními zatajil.
V měsíci únoru počaly zmiňované rány hnisati. Byvše zanedbány správnou péčí, začaly se odporně podbírati & v několika dnech nešťastníkovy nohy takovou měrou opuchly, že mu chůze činila ty největší potíže. Mrazy zesílily, & tak Athanasius ve studiích v tom nejkrutějším chladu & nepohodlí pokračoval. V obavě, že bude odmítnut jezuitskou kolejí, do níž byl přijat s takovými obtížemi, své bolesti zamlčoval, takže stav jeho nohou se postupně zhoršoval, až nadešel den odjezdu do Paderbornu.
Cesta pěšmo hessenským krajem byla mu učiněným utrpením. Po celé dny & noci chůze se Athanasius upamatovával na hovory, v nichž Friedrich von Spee mluvil o mučení, jímž inkvisitoři stíhali čarodějnice, neboť tím právě procházel & pouze víra v Ježíše & blízkost setkání s přítelem umožnily mu jakžtakž tělesným útrapám odolávati. Druhého října roku 1618 dorazil konečně Athanasius, kulhaje hrozivě, do jezuitské koleje v Paderbornu. Ihned po radostném setkání von Spee, jenž byl přítomen uvítání, naléhal na svého přítele, aby odkryl své tajemství. Spěšně přivolaný lékař byl zděšen, v jakém stavu se Athanasiovy končetiny nalézají, odhalil sněť & shledal, že Kircherovi není pomoci. Jsa toho názoru, že nevyléčitelná choroba postačuje již sama o sobě, Athanasius pomlčel o kýle. Johann Copper, rektor koleje, jemně dal mu na vědomí, že bude muset domů se navrátiti, nezlepší-li se jeho stav do měsíce. Všichni novicové nicméně na jeho pobídku počali se modliti & Boha prositi, aby ubohému mladíkovi ulevil.
Po několika dnech, kdy se Athanasiovo utrpení jen zvětšovalo, von Spee svému chráněnci poradil, aby se obrátil na tu, jež nad ním od narození držela ochrannou ruku. V paderbornském kostele nacházela se prastará socha Panny Marie, o které zvěst šla, že má zázračnou moc. Mezi prostým lidem z toho kraje těšila se převelikému věhlasu. Kircher se tedy nechal do kostela přenésti & po celou noc Matku Boží horoucně prosil, aby se nad svým nemohoucím, v hoři tonoucím dítětem slitovala. Po dvanácti hodinách pocítil na těle, že jeho prosby byly vyslyšeny, což jej zázračným uspokojením naplnilo. Pozbyv pochyb, že bude vyléčen, v modlitbách až do rána pokračoval.
Procitnuv o několik hodin později z bezesného spánku, shledal, že obě nohy jsou zdravé & že kýla zmizela!
Marně si lékař nasazoval okuláry, nezbylo mu než prohlásiti, že se stal zázrak. Ke svému velkému údivu nalezl jen jizvy, & žádnou stopu po nákaze, jež měla zcela jistě pacienta zahubiti... Tím spíše pak pochopíme onu zcela jedinečnou zbožnost, již po celý svůj život Athanasius choval k naší Matce Boží, jež mu v takové zkoušce ku pomoci přišla ukazujíc, nakolik Kircher ke službě Bohu v lůně Tovaryšstva předurčen jest.
cestou do corumbá
„Vlak smrti"
Elaine seděla v kupé na tvrdé lavici a dívala se oknem na míjející krajinu. Byla to krásná, pětatřicetiletá tmavovláska s dlouhými kudrnatými vlasy, které si volně spínala do umně nedbalého drdolu. Měla na sobě béžové plátěné sako s krátkými rukávy a barevně sladěnou sukni, a když si dala nohu přes nohu, nevšimla si, a možná tomu ani nevěnovala pozornost, že obnažila levé opálené stehno víc, než by snad bylo bývalo zdrávo. Kouřila dlouhou mentolovou cigaretu, bylo v tom však něco drobet afektovaného, takže bylo zřejmé, že s cigaretami mnoho zkušeností nemá. Na protější lavici, téměř naproti ní, se uvelebil Mauro, s nohama nataženýma pod protějším sedadlem, s rukama za hlavou a sluchátky na uších, poslouchal kazetu s hudbou Caetana Velosa a pokyvoval hlavou do rytmu. Využil toho, že se Elaine dívá z okna, a slastně jí pokukoval po nohách. Příležitost obdivovat intimní anatomii paní profesorové von Wogau se člověku jen tak nenaskytne a nejeden student univerzity v Brasílii by si s ním velice rád vyměnil místo! Jenže prásk ho, jako doprovod do Pantanalu si vybrala jeho, protože svou doktorskou práci z geologie obhájil mistrovsky - se známkou ótimo, výborně, no prosím! -, protože má svůdný kukuč přidrzlého rošťáka a možná taky proto, že jeho otec je guvernérem státu Maranhão, ale tomu v duchu přisuzoval skutečně pramalou váhu. „Cavaleiro de Jorge, seu chapéu azul, cruzeiro do sul no peito..." Mauro zesílil zvuk, tak jako vždy, když hrála jeho oblíbená píseň. Nechal se strhnout rytmem, začal si pobrukovat slova a přitom prodlužoval koncová „u", stejně jako to dělal sám Caetano. Elaine se při každém trhnutí vlaku jemně zatřásla stehna. Mauro byl u vytržení.
Nemístný Maurův kvikot vytrhl Elaine ze zamyšlení, otočila náhle hlavu a přistihla svého spolucestujícího ve chvíli, kdy jí prozkoumával nohy.
„Udělal byste lépe, kdybyste se zajímal o krajinu," řekla, narovnala nohy a upravila si sukni.
Mauro okamžitě vypnul walkman a sundal si sluchátka.
„Promiňte, neslyšel jsem. Co jste říkala?"
„Na tom nesejde..." odpověděla s úsměvem, dojata náhle Maurovým ustaraným výrazem. Vypadal roztomile s těmi rozcuchanými vlasy a rozpačitým výrazem provinilého dítěte. „Podívejte," dodala a ukázala směrem k oknu, „kvůli tomuto sem jezdí geologové z celého světa."
Mauro letmo přelétl pohledem měsíční krajinu, která neznatelně ubíhala v okenním rámu. Podivné, rudé pískovcové pahýly, které jako by tam nazdařbůh pohodilo nějaké obří stvoření.
„Prekambrický suťový reliéf, silně erodovaný," přednesl mladík a lehce svraštil obočí.
„To nebylo špatné... Mohl byste dodat: ,Nádherná scenérie, při pohledu na jejíž divokou krásu člověk cítí, jak zranitelný je na této planetě.‘ Bohužel, tohle a ani nic podobného v žádné učebnici geologie nenajdete."
„Děláte si ze mne legraci, jako obvykle," povzdychl si Mauro. „Dobře víte, že nejsem slepý, jinak bych si vybral dějiny nebo matematiku. Popravdě řečeno, už na mě jde únava."
„Přiznávám, že na mě taky. Tahle cesta nebere konce. Ale řekněte si, že nazpátek do Brasílie poletíme letadlem. Katedra nemá peníze, museli jsme se nějak dohodnout. Jinak ale jsem docela ráda, že jedeme vlakem, už dlouho jsem snila o něčem takovém. Trochu jako kdybych jela po Transsibiřské magistrále, to bych taky jednoho dne chtěla."
„Vlak smrti!" řekl Mauro zlověstným hlasem. „Jediný vlak na světě, u kterého člověk nikdy neví, jestli vůbec dorazí do cíle..."
„Nezačínejte s tím zase, Mauro!" zasmála se Elaine, „ještě nám přinesete smůlu..."
Vlak smrti spojoval bolivijské Campo Grande a Santa Cruz a za své jméno vděčil pravidelným nehodám či ozbrojeným útokům. Těsně před hranicemi zastavoval v Corumbá, městečku, v němž se měli oba cestující připojit ke zbytku výpravy, profesoru Dietlevu H. G. Waldemovi, specialistovi na paleozoologii na univerzitě v Brasílii, a Miltonu Tavaresi juniorovi, vedoucímu katedry geologie. Aby ušetřili v rozpočtu na expedici, přijeli Elaine s Maurem do Campo Grande, posledního města, které bylo přístupné po silnici, dodávkou. Dál už byla jen džungle, Mato Grosso. Vůz svěřili jednomu majiteli garáží - Dietlev a Milton, kteří první část cesty letěli letadlem, si jej na zpáteční cestě vyzvednou - a do rána počkali na nádraží. Ten vlak, to bylo hotové pojízdné muzeum, parní lokomotiva, která pamatovala časy dobývání Divokého západu, a vagóny z dřevěných latí vybledlých barev a okny lomenými do oblouku. Obložením z leštěného mahagonu a místnůstkou, ve které stálo umyvadélko z růžového mramoru, připomínala kupé lodní kajuty. V jednom rohu byl dokonce kardanový větrák z poniklované ocele, což musel být ve své době nepřekonatelný přepych. Teď však měl kohoutek co dělat, aby dokázal přítomnost vodního živlu, nános rzi jej přeměnil k nepoznání. Klika na okně se točila naprázdno, pogumované drátky někdo z větráku vyškubal snad před sto lety, všude bylo tolik špíny a v plstěném čalounění na lavicích tolik děr, že bylo téměř nemožné vůbec si představit, v jaké vzdálené době mohlo celé toto vybavení být symbolem pohodlí a modernosti.
Horko začalo být nepříjemné. Elaine si otřela čelo a otevřela polní láhev. Za Maurova dobráckého přihlížení se snažila napít a zůstat přitom suchá, když tu někdo na chodbičce začal nadávat. Jakýsi ženský hlas přehlušoval ohlušující skřípání náprav a snažil se zřejmě zburcovat celý svět. Několik osob běželo spěšně do zadní části vozu, za nimi se valil průvodčí, obézní a rozhalený, s čepicí nakřivo. Na chvilku se zastavil u otevřených dveří jejich kupé a těžce oddychoval. Křik nepřestával, ba naopak, dokud se neozvaly dvě tupé rány, pod nimiž se zachvěla stěna, otřáslo okno a zacinkal větrák. Křik ustal, jako když utne.
„Jdu se tam podívat," řekl Mauro a vstal.
Prodral se chodbičkou mezi zavazadly a došel až ke skupince lidí stojících okolo průvodčího, jenž, vyzbrojen požární sekerou, rozhodl se zdemolovat vagón, počínaje dveřmi od toalet.
„Co se děje?" zeptal se Mauro jednoho z venkovanů, kteří výjev nezaujatě sledovali.
„Ále nic. Nějakej ubožák, vobral ženskou. Zavřel se uvnitř a nechce ven."
Deset minut se průvodčí ze všech sil snažil přes zavřené dveře prosekat. Pokaždé se zhluboka nadechl, s mocným máchnutím ťal do dveří, až se mu zatřásla sádelnatá brada, chvilku se vydýchával a opět se napřáhl. Hluboký klid této násilné scény a ještě víc uznalé přikyvování, které jej doprovázelo, Maura ohromil.
Když konečně dveře vyrazili, opilý chudák uvnitř seděl na záchodové míse a spal, peněženku na kolenou. Jen co si ověřil předmět doličný a strčil ho do kapsy, jal se průvodčí spáče z úkrytu vysoukávat. Spolu s jedním cestujícím ho přenesli do uličky ke dveřím, chvilku počkali a pak ho vyhodili ven z vlaku. Mauro sledoval se zatajeným dechem tělo, jež padlo jako pytel brambor na písčitý svah pod kolejemi. Muž se otočil na bok, jako by hledal pohodlnější polohu, zakryl si rukou obličej a spal dál.
„Kdyby se mně dostal do ruk ten všivák, co mně ukrad průkazku!" bručel průvodčí, zatímco nasazoval sekeru zpátky na místo. Pak se otočil k Maurovi, jako by si ho bral za svědka: „To byly dobrý dveře, pevný... Takový už se dneska nedělaj."
fortaleza
Avenida Tibúrcio Cavalcante
Milý tatínku,
ujišťuju tě, nic vážnýho se neděje. Naopak. Ale potřebovala bych na tento měsíc malou finanční injekci, dva tisíce dolarů... (Pošli mi šek, vždyť víš, já si to celý načerno rozměním, dík příteli Řekovi z Ria...) Hned vysvětlím: máme s kámoškou takový nápad, chceme si otevřít malý prima bar, na starým městě, kousek od pobřeží. Takový místo pro mladý, s živou muzikou každý večer (Thais se zná se všema muzikantama ve městě!) a prostředím, kde by se mohli scházet studenti a lidi od umění. Dokonce jsme myslely, kdyby to klaplo podle našich představ, na večery poezie a výstavy obrazů. Super, co myslíš?
Už jsem našla i místo, ale potřebujeme právě ty peníze, o které Tě prosím, a pak můžeme začít. Polovina na nájem za první měsíc, zbytek na stoly, židle, pití atd. Všichni, kterým jsme to oznámili, byli fakt nadšený, no a tak si myslím, že bar pojede bez problémů. A navíc jsem si třikrát vyložila tarot a třikrát po sobě mně vyšel Vůz. To už přece něco znamená!
No ale už Tě vidím, jak bručíš, co škola... Buď klidný, jdu do druháku na etnologii a v baru se budeme s Thais střídat, takže budu mít na přednášky dost času.
Máma píše, že odjíždí do Pantanalu, hledat nějaké fosilie nebo co. To jí fakt závidím!
Doufám, že je Ti líp a že to snášíš dobře; no, vždyť víš, co myslím... Pokusím se za Tebou někdy zajet, slibuju.
A jak se má Heidegger?
Líbám tě, beijo, beijo, beijo!
Moéma
Do obývacího pokoje pronikala noc a svým tmavomodrým světlem plnila prostor u balkónového okna. Ve vzduchu byl silně cítit jód a jasmín. Moéma seděla nahá na podlaze na velké slaměné podložce a znovu pročítala dopis. Po zádech jí přebíhaly prudké záchvěvy, jektala zuby a pot z ní tekl proudem. S tím bude třeba rychle něco udělat. Vložila dopis do obálky, přilepila známku a nadepsala otcovu adresu. Snažila se přitom co možná nejvíc ovládnout třesoucí se ruku. Zpět v pokoji se na okamžik zastavila u dveří a podívala se na Thais, která ležela na posteli na bílém prostěradle, také nahá. Měla zavřené oči, její dojemně rozměrné tvary se otřásaly týmiž ledovými záchvěvy, jež po chvilkách zmítaly jejím vlastním tělem. Skrze žaluzie pronikalo dovnitř uklidňující měsíční světlo a kladlo se v proužcích na její tělo.
Moéma se posadila na kraj postele. Vnořila ležící dívce prsty do hustých vlasů.
„Už to máš?" zeptala se Thais a otevřela oči.
„Jo, hotovo. Jsem si jistá, že mi ty prachy pošle. Ten mně ještě nikdy nic neodmítnul."
„Já už mám trochu absťák."
„Já taky, počkej, hned to bude."
Moéma se otočila k nočnímu stolku a otevřela ebenovou krabičku s kokainem. Na papírový proužek nabrala špetku prášku a ten vsypala do polévkové lžíce. Lžíce s velkým L, té s ohnutou rukojetí, tak, aby byla stále vodorovně. Zdálo se jí, že dávka je příliš silná, a proto část vrátila do krabičky. Zbytek potom rozpustila v několika kapkách vody.
„Dáváš bacha, jo?" šeptla Thais, která přihlížela.
„Neboj. Ještě se mi nechce umřít, a už vůbec ne tě zabít," odpověděla Moéma a ohřívala obsah lžíce nad zapalovačem. „Nejsem zas takovej blázen, jak vypadám."
Pak Moéma směs nasála do tenké injekční stříkačky, té samé, kterou použily před čtyřmi hodinami, a několikrát na ni poklepala. Zatlačila jemně na píst, ujistila se, že uvnitř není vzduch, a sebrala ze země tenký pásek od županu.
„Vzhůru, krásko moje!"
Thais se nadzvedla a natáhla k Moémě baculatou ruku. Moéma jí dvakrát obtočila pásek kolem bicepsu a utáhla, až jí u lokte naběhla žíla.
„Sevři pěst," řekla a nechala Thais, ať si sama přidrží pásek.
Napustila kousek bavlny parfémem a potřela jí kůži. Zatajila dech, aby zmírnila třas, a opatrně přiblížila jehlu k žíle.
„Ty máš ale štěstí, takový žíly. Mně to pokaždý trvá celou věč-nost..."
Thais zavřela oči. Nesnesla pohled na poslední přípravné chvíle, kdy Moéma jemně povytahovala stříkačku zpět. Dovnitř pokaždé vtryskla tenká žilka černé krve, jako by sám život hledal cestu z těla a rozpínal se v drobných smrtonosných vláknech. Poprvé, před dvěma měsíci, z toho málem omdlela.
„Tak, a teď pomalu povol," řekla Moéma a začala vstřikovat drogu do žíly.
Když vyprázdnila polovinu stříkačky, vytáhla jehlu a přiložila Thais na ruku vatový tampón.
„Ach bože! To je síla, do prdele, to je síla, bože!" opakovala dívka, přiložila si ruku k tělu a svalila se bezvládně na záda.
„Thais, je ti dobře? Odpověz! Thais?!"
„Dobrý, dobrý... Žádný strachy... Pojď rychle za mnou," huhňala sotva srozumitelně Thais.
Moéma si oddychla, omotala si pásek kolem levé ruky a přidržela ho zuby. Ruka se jí třásla tak, že už ji nemohla ovládnout. Stiskla ze všech sil pěst, několikrát vbodla jehlu, ale v plošce, která se jí modrala pod kůží, se jí nedařilo najít žílu. Když už nevěděla, jak dál, vpíchla jehlu do krvavé opuchliny na zápěstí.
Ještě než obsah stříkačky vyprázdnila, ucítila v ústech silnou chuť éteru a parfému. A zatímco se nad ní pozvolna uzavírala blána skutečnosti, cítila se odříznutá od lidí, vržena do temnot vlastní existence. Mysl jí prudce zaplavil jakýsi hukot, jakési kovové ozvuky, jakoby nepřestávající tlumená ozvěna, jako když kyslíkovou bombou zavadíte o rezavějící vrak staré lodi. A současně to skřípání vraku, strach. Děsivý strach ze smrti, z toho, že už není cesta zpět. Ale za touto panickou hrůzou byla naprostá lhostejnost vůči smrti, jakási téměř vědomá a zoufalá výzva.
S pocitem, že se ocitá v bezprostřední blízkosti záhady života, opustilo Moému postupně vše, co nebylo její tělo, její tělo a její vlastní vůle splynout s jiným tělem lačnícím po rozkoši, se všemi těly ve vesmíru.
Moéma ucítila ruku na prsou, Thais ji stahovala za sebou. Položila se na záda a veškerá její pozornost se najednou zaměřila na slastnou radost z tohoto dotyku dvou těl.
Thais ji kousla do rtu, hladila ji v klíně a třela se přitom o její stehno. Život vytryskl v celé své znovunabyté kráse. Voněl po Givenchy.
slum v pirambú
Mrzáček
Zlomyslnou slovní hříčkou mezi aleijado (mrzák) a alijado (mazánek) se mu dostalo přezdívky „Mrzáček Nelson" nebo prostě jen „Mrzáček". Chlapci bylo kolem patnácti, možná i víc, a byl to takový všudybýlek, nebo se aspoň zdálo, že k tomu má vlohy. Ať už se člověk vydal ve Fortaleze kamkoli, nakonec ho vždy zahlédl, jak mezi auty uprostřed silnice žebrá o pár cruzeiros. „Mrzáčka" z něj dělaly pouze dolní končetiny, jinak to byl vcelku pohledný chlapec s polodlouhými vlasy, velkýma černýma očima a rašícím knírkem. Když se narodil, kosti v nohou měl srostlé dohromady a místo kotníků dva pahýly. Plazil se po zemi jako zvíře a pomáhal si přitom rukama. Nosil na sobě pořád stejné potrhané hadry, beztvarý kus látky, který spíše než šortky připomínal cár na těle ukřižovaného, a cosi jako proužkované tričko, které si vykasával až po prsa, tak jak je na severovýchodě Brazílie módou. Po prašných ulicích se pohyboval velmi obratně, a tak měl ve městě prolezlý každý kout. Kvůli svému postižení se musel při pohybu všelijak pitvorně kroutit, takže zdálky připomínal raka nebo, přesněji řečeno, kraba.
Využíval horkého počasí, které řidiče nutilo jezdit s otevřeným okénkem. Vyčkával vždy u hlavních křižovatek, a když auta zastavila na červenou, bral je útokem. Rukama se pokaždé zachytil za okraj dveří a vytáhl se nahoru. Cestujícím naháněl hrůzu svým pohledem, boucháním pokroucených pahýlů o dveře v nich vzbuzoval odpor, nedej bože když hrozilo, že k nim pronikne dovnitř. „Smilujte se, pro lásku boží, smilujte se!" žadonil pak Mrzáček výhrůžným hlasem, při kterém běhal mráz po zádech. Jeho zjevení vyhřezlé zničehonic z hlubin země mělo téměř pokaždé tentýž účinek. Jako když střelí, řidiči se dali do zmateného hledání peněženky nebo nervózně šacovali kapsy a narychlo z nich třesoucíma se rukama vytahovali nejrůznější věci, jen aby se té stvůry co nejrychleji zbavili. A protože se Nelson oběma rukama držel dveří, přikazoval, aby mu zmačkanou a špinavou bankovku, kterou horko těžko vyhrabali z kapsy, strčili do úst. Poté se spustil na silnici, bankovku si letmo prohlédl a zastrčil si ji za trenýrky.
„Pánbu vám požehnej!" procedil ještě mezi zuby, možná až příliš opovržlivě, neboť z rozjíždějícího se vozu se často ozvalo: „Táhni k čertu!"
Pro ženy za volantem to byl postrach. Pokud ho však člověk už trochu znal a podal mu almužnu, ještě než si o ni řekl, ušetřil mu tak šplhání, a to vám potom Nelson poděkoval úsměvem, který vynahradil všechna požehnání.
Když se nedařilo, šel raději krást, než aby se vracel na skládku a hádal se tam se supy o kosti nebo shnilé pomeranče. Obvykle kradl pouze jídlo, bylo to však pro něj utrpení, strašně se totiž bál policie, ta byla nelítostná a krutá. Naposledy, když ho chytili kvůli třem banánům, se na něm ti grázlové do sytosti vyřádili, ponižovali ho, nadávali mu do nýmandů. Přinutili ho, aby se vysvlékl donaha, prý že ho musí prohledat, ve skutečnosti se mu ale posmívali, dělali si krutou legraci z jeho atrofovaných končetin a pořád dokola mu opakovali, že Brazílii je třeba od takového neřádu očistit, vždyť je to proti přírodě. Pak ho na noc zavřeli do cely s jedním z nejjedovatějších hadů oblasti, cascavel se jmenuje, aby mohli ráno konstatovat „politováníhodnou nehodu". Jako zázrakem ho nechal had na pokoji, Nelson ale celé hodiny plakal a zvracel strachy, až z toho omdlel. Ještě dnes ho ten had budil ze sna. Naštěstí ráno pak přišel „Šofér" Zé a zaplatil kauci, takže z nejhoršího byl venku.
K tomuto prazvláštnímu, stále usměvavému chlapíkovi, který si Nelsona oblíbil a čas od času za ním zašel až do slumu, choval Nelson bezmezný obdiv a uznání. Zé měl pokaždé nějakou novou historku a dokonce bral Mrzáčka s sebou do náklaďáku na projížďku k moři. Nejenže byl vysoký a silný a se svým obrovským pestrobarevným náklaďákem sjezdil půlku světa, Zé, strejček Zé, jak mu s oblibou přezdíval, měl navíc něco, co v Nelsonových očích představovalo opravdový poklad: vůz Lampiãova synovce! Byl to bílý Willis, kterého mu jednoho dne Zé se všemi poctami ukázal. Už nebyl pojízdný, on ho však pečlivě udržoval, jako nějakou relikvii. Nelson nikdy nebyl tak šťastný jako toho dne, kdy mu Zé dovolil sednout si dovnitř. Tak to je ta slavná válečná trofej! Virgulino Ferreira da Silva alias Lampião, čestný bandita, jenž zesměšňoval policii až do roku 1938, vůz zabavil Antôniu Gurgelovi, což byl jeden bláhový boháč, který se odvážil do Sertãa. Přepadli ho na koních jako nějaký prachobyčejný dostavník, krk si zachránil jen za cenu vysokého odstupného. Nelson věděl všechno o cangaçovi a jeho mužích, kterým říkali cangaceiros, protože nosili pušky na zádech jako zapřažený dobytek jho, cangalho. Tito muži odmítli jho útlaku, odešli do Sertãa žít svobodný život, a když už na ramenou nosili winchestrovky, pak to bylo alespoň za dobrou věc, za spravedlnost. Stejně jako všichni chlapci ze severovýchodu Brazílie i Nelson se vášnivě zajímal o tohoto banditu a snažil se sbírat předměty týkající se tohoto Robina Hooda z latifundií. Ve slumu v Pirambú měl svůj nuzný příbytek a tam, na stěnách z plechu a překližky, spoustu fotek vystřižených z Manchete nebo Veja. Byl na nich Lampião v různém oblečení a různých obdobích svého života, ale taky Maria Bonita, jeho životní družka, a hlavní velitelé: Chico Pereira, Antônio Porcino, José Saturnino, Jararaca... všechny postavy a jejich odvážné činy znal Nelson nazpaměť a často je vzýval jako svaté mučedníky, aby ho vzali pod ochranu.
Nelson se vrátil do slumu o něco dřív, Zé mu totiž slíbil, že se večer zastaví. V Terra e Mar koupil litr cachaçy a do dvou lampiček, které si vyrobil ze starých plechovek, dolil petrolej. Měl se co ohánět, ale podařilo se mu vysbírat nedopalky a dokonce zarovnat písčitou podlahu dohladka. Teď už jen čekal na strejčka Zé a díval se na otce, jenž svítil v pološeru. Ne, nikdo nemůže říkat, že ho zanedbává. Ocelový prut, jejž Nelson den co den natíral olejem a leštil, odrážel věčný plamen noční lampy a leskl se jako stříbrný svícen.
Stejně jako spousta obyvatel severovýchodní Brazílie i jeho otec kdysi pracoval v jedné ocelárně v Minas Geraís. Každý večer Nelsonovi vyprávěl, jaké peklo u vysokých pecí zažívá, jakému nebezpečí jsou dělníci vystaveni kvůli hamižnosti plukovníka Josého Moreiry da Rocha, majitele továrny. A pak, jednoho dne, se nevrátil domů. Po setmění k nim přišel takový těžkopádný zavalitý chlap a dva mistři, k nim do nuzné chatrče, kterou ředitel ve své štědrosti obdarovával každého ze svých zaměstnanců. Říkali něco o nějaké nehodě a pak podrobně popisovali, jak jeho otec, jeho vlastní otec, spadl do kádě s roztaveným železem. A že z něho zbyl jenom ten symbolický kousek koleje a ten že jim musejí přinést. Říkali, že několik rozptýlených otcových atomů v něm určitě bude. Kus kovu vážil šedesát pět kilo, přesně tolik, co zesnulý, můžou ho prý teda pohřbít, třeba v kostele. A protože už na barák nemá žádný nárok, požádali ho, aby byl té dobroty a vystěhoval se.
Nelsonovi bylo deset. Matka zemřela při porodu, po rodině se už dávno slehla zem, a tak se ze dne na den ocitl na ulici. Během svých životních útrap kus koleje pečlivě uchovával a staral se o něj jako o svůj nejcennější majetek.
Ten plukovník, parchant jeden prohnilý, zkurvysyn to je a syfi-litik.
„Nic si z toho, tatínku, nedělej," zamumlal Nelson k ocelovému prutu, „já ho dostanu, tím si můžeš bejt jistej. Dřív nebo pozdějc ten bastard pozná, jak chutná pomsta vod cangaça."
