... Celé dny bloudil na voru, bez vody. Zmíral žízní, protože voda v oceánu byla slaná. Nenáviděl tu vodu za to, že ji nemůže pít. Když však udeřil do voru blesk a plavidlo začalo hořet, nabíral nenáviděnou vodu rukama, aby se pokusil požár uhasit!
Učitel se rozesmál první, třída se nakonec taky přidala.
Pak zazvonilo. Děti se zvedly z lavic. Henri Osewoudt byl o půl hlavy menší než ostatní chlapci ze třídy. Husím pochodem prošli po chodbě a u školních vrat se dali do běhu.
Osewoudt ještě přemítal o učitelově vyprávění, když ho právě přijíždějící modrá tramvaj oddělila od ostatních. Když projela, nesnažil se je dohonit. Zahlédl tabuli
ZÁKAZ PŘEDJÍŽDĚNÍ,
četl ji cestou ze školy denně. Stála na začátku úzké hlavní ulice ve Voorschotenu. Ta ulice je tak úzká, že se tramvajové koleje přibližují k sobě a prolínají. Ve středu městečka se tramvaje nemohou křižovat.
Trafika Osewoudtova otce byla na druhém konci, nedaleko místa, kde se tramvajové koleje znovu rozcházejí. Když došel k evangelické škole, uviděl u dveří do trafiky shluk lidí. Velkou skupinu sousedů, kteří gestikulovali, překřikovali se a sem tam nahlíželi dovnitř. Stáli tam i dva strážníci.
Drogista Turlings si Osewoudta všiml, oddělil se od skupinky a přišel k němu.
- Dej mi ruku, Henri! Půjdeš se mnou. Domů nemůžeš! Stalo se neštěstí, strašné neštěstí!
Osewoudt neřekl nic, podal mu ruku a nechal se odvést. Lidé zahradili skoro celou ulici. Turlings ho táhl za sebou tak rychle, že Osewoudt nezaslechl, co si povídají, ačkoliv si byl jistý, že mluví o něm.
- Stalo se něco mamince?
- Chlapče, je to tak strašné, že se to vypovědět nedá! Jednou ti to řeknou. Hrozné neštěstí!
- Je tatínek mrtvý?
- Chlapče, jak se můžeš tak ptát. Je to děsné! Děsné!
Turlingsova drogerie byla blízko tramvajové zastávky, šikmo proti trafice Osewoudtova otce. Osewoudt se ohlédl, ale viděl jen lidi, jak tam stojí, a tabuli ZÁKAZ PŘEDJÍŽDĚNÍ, přesně takovou jako na opačném konci městečka.
Vešli dovnitř a drogista ho dovedl do pokoje za krámem. Drogistova žena na sobě měla bílý laboratorní plášť. Vrhla se k němu.
- Ty můj chudáčku! Takové hrozné neštěstí!
Dala mu pusu do vlasů, z obchodu mu přinesla ruličku lékořicových cukrátek a posadila ho na židli u kamen, ve kterých se netopilo.
I v obývacím pokoji to bylo cítit pastilkami proti kašli a jelenicí na čištění oken.
- Je to hrozné! Jak někdo může něco takového udělat! Chudáčku! Ubohý, ubohý chlapče!
Osewoudt odloupl z ruličky, kterou dostal, cukrátko.
- Udělala to maminka?
- Jak je to možné! Jak to ví!... ptala se drogisty. Ani nepláče!
Turlings se naklonil k Osewoudtovi a řekl: - Za chvíli pro tebe přijde strýček. Pojedeš do Amsterodamu.
Šel do obchodu a zatelefonoval.
- Maminko! Viděl jsem na ulici krev!
Jejich Evertovi bylo taky dvanáct, jako Osewoudtovi, ale chodil do evangelické školy.
- Viděls mou maminku?
- Mlč, Henri! Mlč, Everte! Umýt ruce a ke stolu!
Teď byly v pokoji cítit brambory a zelí.
Drogista šel se ženou a synem ke stolu, Osewoudta nechali sedět u kamen. Na nic se už neptal, ale cpal si do pusy jedno cukrátko za druhým.
Drogista s manželkou se před jídlem hlasitě pomodlili, na závěr u kaše přečetl Evert úryvek z bible. Pak hlasitě vzdali dík.
Strýček Bart zazvonil, když už měli zavřeno. Vešel dovnitř s drogistovou manželkou, klobouk v jedné ruce, v druhé bílý kapesník.
- Jak se to stalo, strýčku? Řekněte mi to. Jsem už velký kluk, strýčku!
- Tatínek stůně, řekl strýc Bart, a maminku odvezli do ústavu, stejně jako před pěti lety, však víš.
Venku už byla tma. Nastoupili do tramvaje do Leidenu. Osewoudt se díval oknem, a když projížděli kolem trafiky, všiml si, že se nikde v domě nesvítí.
Zatahal strýce Barta za rukáv.
- Nevěřím, že tatínek stůně, jak by mohl onemocnět současně s maminkou?
- Dej pokoj, Henri. Já nemám předsudky. Příležitostně ti to všechno vypovím.
- Maminka často říkala, že tatínka umlátí hasákem.
- Hasákem?
- Hasákem, co leží pod pultem, strýčku. Z jedné strany je to hasák a z druhé kladívko.
- Jak to můžeš říct! Maminka je nemocná. Mysli na něco jiného. Zůstaneš na čas u nás. Smíš chodit do školy v Amsterodamu. Už se těšíš, viď?
Dojeli až k leidenskému nádraží a pak vlakem do Amsterodamu.
- Pan učitel nám dnes odpoledne vyprávěl příběh, řekl Osewoudt. Bylo to o trosečníkovi na voru. Neměl nic k pití, nenáviděl oceán, protože voda v něm byla slaná. Pak ale do voru sjel blesk a on nabíral tu nenáviděnou vodu z oceánu rukama, aby požár uhasil.
- A uhasil ten požár?
- Jestli ten požár uhasil, tak stejně zahynul žízní. Strašně jsme se tomu nasmáli.
- Vypráví vám pan učitel takové příběhy často?
- Dobrý den, teto Fietje!
- Nazdar, Henri! Chudinko, ubožáčku.
Dlouze ho hubičkovala, ale moc vábně nevoněla.
- Nazdar Rio!
- Nazdar Henri.
Mazlila se s ním stejně dlouho jako teta, ale voněla mnohem liběji.
Strýc Bart řekl: - Těší se, že bude chodit do školy v Amsterodamu. A teď šup do postele, Henri! Ria ti ukáže, kde to je.
Rie bylo devatenáct. Odvedla Osewoudta, vystoupili po dvojích uzoučkých schůdkách a dostali se do komůrky, kde stála ustlaná postel. Ukázala mu, kam si má pověsit šaty a kde se má umýt. Svlékl se a umyl, ale když si lehl do postele, nemohl usnout. Slyšel strýce a tetu, jak si jdou lehnout, a pak se dveře pootevřely a nakoukla k němu Ria.
- Co to má být? Ty ještě svítíš? Ty nespíš?
- Já se bojím.
Otevřela víc a ukázala na jiné dveře, o schůdky níž.
- To je můj pokoj. Jestli nemůžeš spát, tak smíš za chvíli přijít ke mně.
Když k ní přišel, ležela v posteli.
- Vlez si ke mně pod deku, ať ti není zima.
Když si k ní přilehl, zhasla.
- Maminka mě taky vždycky bere do postele.
Rozvzlykal se.
Podložila mu hlavu paží.
- Vždycky jsem si přála brášku. Smíš dneska v noci zůstat u mě. Nikdo si toho nevšimne. A vůbec, taťka dovolí všechno, říká vždycky.
- Nechtěl mi říct, jak se to stalo. Neřekla bys mi to ty?
- Já to taky nevím přesně, Henri. Nesmíš na ty věci myslet.
- Chtěl bych to vědět.
- Nepřipadá ti, že mi pěkně voní vlasy?
- Voní pěkně, ale já se bojím.
- Musíš spát.
- Já spát nemůžu.
- Jsi ještě malý kluk.
- Nejsem. Jsem velký kluk, ale na svůj věk jsem malý, za to já nemůžu.
- Vážně? Tak ty už jsi velký kluk? Víš to určitě? Když jsi tak velký kluk, tak to mi musíš dát hubičku.
Vyšel s Riou ven a ohlédl se na dům.
- Už je to tak dlouho, co jsem u vás nebyl, poznamenal, zapomněl jsem, jak to tu vypadá.
Byl to úzký vysoký dům. U dveří visela černá mramorová tabulka se zlacenými písmeny
Firma Bellincoff
Galanterie
- Proč tam není napsáno Nauta?
- Bellincoff je jen název firmy.
- A proč je tam napsáno galanterie? Je to totéž co ptačí peří?
- Ne, je tam napsáno galanterie, ale prakticky taťka neprodává nic jiného než ptačí peří.
- Dá se z toho zbohatnout?
- Taťka vydělává slušně. Klobouk s péry ještě stojí spoustu peněz, a klobouky s péry se přitom už skoro nenosí. Proto je taťka jediný v Amsterodamu, kdo ještě prodává peří.
- Proč se tenhle gracht jmenuje Oudezijs Achterburgwal? Žádný val nevidím.
- Asi tady byl dřív.
- Proč sedí ty slečny za okny v růžových spodničkách?
- To jsou slečny, co chodí za peníze.
- Kam chodí za peníze?
- Jsou hodné na mužské.
- Jako ty na mě?
- Zavřeš tu pusu? Jinak ti to už nikdy nedovolím, rozumíš?
Strýc Bart byl toho názoru, že Osewoudt má jít jednou na studie, a tak ho posílal na reálku.
Osewoudt se projevil jako poddajný, tichý žák.
Každou noc spal v posteli s Riou. Když mu bylo patnáct, zjistil, že mu připadá ošklivá. Pochopil také, proč ho špitání ostatních chlapců nezajímá. Proč by poslouchal útržky vědomostí o věcech, které už celá léta noc co noc s klidným svědomím provádí? Tohle ho nezneklidňovalo, spíš to, že je očividně jediný s takovou praxí, a také to, že Ria je jediná dívka, která s ním takové styky chce mít. Slídil po prostředku, jak se jí zbavit, ale zbavit se jí nebylo to nejdůležitější, důležitější bylo najít nějakou místo ní.
Poblíž Landsmeeru našel místo, kde byl pro jeho záměr dostatečný klid.
Sesedli z kol a lehli si pod hráz. Děvče se jmenovalo Clelia Bielandová.
- Čuňáku!
- Čuňáku? Ale strýček říká, že to je otázka šlechtění druhu.
Vyskočila, chytla kolo a ujížděla pryč, co mohla.
Druhý den si ho zavolal ředitel školy. Tento muž byl na svou funkci nebývale mladý.
- Osewoudte, otec Clelie Bielandové si stěžoval, že vykládáš jeho dceři sprosťárny.
- Ale pane profesore, já jsem jenom řekl, že můj strýček říká, že šlechtění druhu...
- Tvého strýce náhodou dobře znám. Bart Nauta. Dobrák, dřív byl u komunistů. Má výčitky svědomí, že se odvrátil od revoluce, která v čisté podobě už dávno neexistuje. To sice ví, ale stejně ho to mrzí. Na královniny narozeniny vyvěšuje vlajku, platí daně a chodí k volbám jako každý jiný, ale snaží se vyčistit si svědomí tím, že se křečovitě upíná k ideálům, jejichž dosah nemůže být společensky vzato velký: abstinence, nekuřáctví a řeči o sexuální volnosti. Ideály, které mají velkou váhu, aspoň pro toho, kdo je závislý na alkoholu, rád kouří a vede monogamní život. Jak se tím ale může
svět zlepšit? Tvůj strýc mluví o šlechtění druhu, čte samé zastaralé knihy.
- A co antimilitarismus?
- Antimilitarismus? Německo a Sovětský svaz momentálně budují nejmocnější armády, jaké svět viděl! Hitler chce ovládnout celý svět. Rusko jakbysmet. Máme být antimilitaristé a nechat se vyvraždit jako světci?
Věř mi, tvůj strýc je dobrák, nesmíš ale věřit všemu, co říká. Slibuješ?
Ředitel mu podal ruku.
Po vyučování viděl Clelii Bielandovou, jak odjíždí na kole s jiným chlapcem, byl stejně starý jako on, jen o půldruhé hlavy větší.
Ještě ten týden se zapsal na judo. Na knihy ve strýcově knihovně se už ani nepodíval. Úkoly psal pilně, ale bez zvláštní chuti, měl celkem dobré známky, nezajímal se však o nic kromě juda. Někdy uvažoval o tom, že zajde k holkám na Oudezijds Achterburgwal, ale přestože mnohé znal křestním jménem, vždyť to byly koneckonců sousedky, neprojevila nikdy žádná z nich ochotu. A proč by se namáhal on? Večer rozházel svou postel, a když si strýc s tetou šli lehnout, vypravil se do pokoje k Rie.
Jak přesně matka otce zavraždila, pořád ještě nevěděl.
Jednou na Nanebevstoupení se vypravil na vlastní pěst do Voorschotenu. Nejdřív dojel modrou tramvají do Haarlemu. Tam přestoupil na jinou modrou tramvaj do Leidenu. V Leidenu nasedl na další modrou tramvaj směrem do Haagu.
Ve Voorschotenu vystoupil na zastávce na severním konci městečka. Rozhlížel se po okolí jako cizinec. Tam stojí dům se znakem obce ve štítě: tři ukousnuté nehty. Ve stejné nebo v přilehlé budově je škola, kam chodil, a policejní stanice. Blíž k městečku evangelický kostel, jehož věž se podobá vztyčenému zepelínu. Ještě dál středověká věž kostela svatého Willibrorda. Procházel úzkou hlavní ulicí s očima upřenýma na tabuli ZÁKAZ PŘEDJÍŽDĚNÍ.
Minula ho tramvaj, kterou přijel. V uličce se skoro setmělo. Každý dům tu čpěl zločinem a vraždou. Nahlížel do všech oken, ale holky za nimi sedět neviděl. Vypadalo to, že ho potká něco strašného. U trafiky zvolnil krok, neodvažoval se ale zastavit. Dveře a výloha byly zatažené roletou. OBCHOD TABÁKEM „EUREKA" bylo napsáno na výkladu stříbrným písmem; bylo E a K dřív už taky tak zarezlé?
Sluimerova autodílna vedle trafiky byla zavřená. Na protější straně přibyly cukrovinky C. Jamin. V bílém domku naproti stanici tramvaje byla pořád ještě „Opravna obuvi Centrum". Centrum... a přitom byla právě na kraji městečka, u stanice tramvaje, kde se koleje zase rozcházely.
Že by zašel do drogerie „U Mouřenína" a podíval se, jak se má Evert Turlings? Právě ale přijela tramvaj z Haagu a Osewoudt do ní nastoupil s pocitem, že uniká pronásledování. Posadil se u okna a pozorně vyhlížel ven. Znovu minul trafiku. Nad výlohou visela po celé šíři ještě jedna žlutá tabule
NORTH STATE
Cigarettes
Teta Fietje ho neměla ráda.
Zvala si často přítelkyně a jemu začalo být nápadné, že jakmile vejde do obývacího pokoje on, hovor utichne.
Proto mnohdy neodolal pokušení a zůstal stát na chodbě s uchem na dveřích, když zjistil, že má teta návštěvu.
- Nemíváš o něj nikdy starost?
- To víš, co na to můžu říct, s takovou matkou? Je zázrak, že vůbec žije.
- Jak to?
- Copak jsem ti to nevyprávěla? Narodil se v sedmém měsíci. A víš, vlastně se doopravdy nenarodil. Vyklouzl jednou matce do mísy současně s výkaly.
- Není možná!
- Už je to tak, však taky podle toho vypadá.
- Vysokého věku se nejspíš nedožije.
- A ten bledý dívčí obličej s tím světlým chmýřím na hlavě.
- Bude mu už sedmnáct?
- No, a ještě pořád se nemusí holit.
- Nepovídej! Náš kluk se musel začít holit ve čtrnácti!
- Takový samozřejmě není normální. Měl od samého začátku co dohánět. Je otázka, jestli z něj kdy bude opravdový mužský.
- Vídají ho vůbec s děvčaty?
- Děvčata? Na ta nemá ani pomyšlení!
Osewoudt se díval do zrcadla a ohmatával si tváře, byly pořád ještě hebké, buclaté a hladké. Ve škole se rozhlížel, zda se mu náhodou nesmějí, napínal uši, když zahlédl chlapce stojící v chumlu, ale nechávali ho na pokoji, protože věděli, že Osewoudt každého chlapce, i toho největšího, okamžitě složí na zem. Na judo nepřestal chodit. Chodidla se tomu přizpůsobila, rozšířila se a na nártech se mu vyvinuly svaly, vypadalo to, jako by mu na nohou rostly přísavky, stál na nich neochvějně, jako by byly z olova. Obyčejné boty už nemohl nosit, dávali mu šít boty na míru.
Malá stvůra, vzpřímená ropucha.
Neměl nos, ale nosík. Oči působily i v klidu přimhouřeně, jako by jen číhal a neuměl se dívat normálně. Ústa připomínala otvor, jímž nižší živočichové přijímají potravu, nikoliv ústa, která se také umějí smát a mluvit. A pak ty baculaté tváře a místo vlasů bílé hedvábné chmýří, které si nechával stříhat co nejvíc nakrátko, ale stejně se nedalo učesat na ježka.
- Co tu děláš? Proč se díváš do zrcadla?
- Jo to jsi ty? Nic.
Ria ho vzala za hlavu a zeptala se: - Spadlo ti něco do oka?
- Ne, díval jsem se do zrcadla jen tak.
Políbila ho a přitiskla se k němu spodní částí těla. Věděl už, že je tak ošklivá, že jiného muže nesežene, a taky že by ho jinak ráda pustila k vodě. Věděl také, že neotěhotní, protože nemůže.
Neměla na těle jediné místo, kde by člověk při doteku rovnou nenahmatal kostru. Měla vlasy barvy balicího papíru, do špičky protáhlou dolní čelist a její zuby byly taky příliš dlouhé. Vyčnívaly, i když se neusmívala, což ostatně nedělala nikdy. Byly trochu křivé a přesahovaly přes sebe, spočívaly vždycky na spodním rtu. Její zuby nebyly ozdobou úst, ba ani zbraní, ale spíš uzávěrem, něco jako zaklapovací peněženka.
