NEJVĚTŠÍ POTUPOU, kterou si architekt Sigurbjörn Helgason dokázal představit, bylo vyjít na veřejnost neupravený. Po celý rok, v zimě i v létě, bylo-li hezky, chodíval se svým synem Þórarinnem na dlouhé procházky. Byli si velmi blízcí a vždy, když se objevili v ulicích města, vyparádění a zabraní do rozhovoru, lidé se hned začali usmívat.
„Za kým stojíš? Za mámou, nebo za mnou?" zeptal se Þórarinn.
„Prosím tě, přestaň s tím, nebo už vyletím z kůže," pohrozil mu otec.
Byl vlahý večer na počátku června 1953 a otec se synem kráčeli přes Školní vršek. Sigurbjörn měl na sobě černý vlněný svrchník, husté vlasy mu kryla čepice se štítkem. Ve zjizvené tváři nápadně vystupovaly hrubé rysy. Byl vysoký a vždy kráčel vzpřímeně. Na krku se mu skvěla široká modrá vázanka.
Všiml si muže v rozhalené otrhané bundě s kapucí, který seděl pod sochou Leifura Eiríkssona. Sigurbjörn na něj hleděl s nelibostí. Muž měl nápadně mohutný pupek a široká stehna a byl oblečený do modráků, které zjevně nikdo dlouho nepral. Nohy obuté do volných rybářských holínek měl široce roztažené. Obličejem se od otce se synem odvracel, v očích měl tupý výraz, tváře povislé. Díval se směrem k Francouzské.
Kolem nich se šinul nový zelený dodge. Zatímco chlapec pozoroval automobil, otec si prohlížel svažitý štěrkovitý plácek, na kterém stálo kněžiště Hallgrímurova kostela chráněné provizorní střechou. Dál stavba chrámu zatím nepokročila. Sigurbjörn Helgason už celé roky pracoval na návrhu gotického svatostánku, který měl tady na Školním vršku vyrůst. S oblibou se zde zastavoval při svých procházkách a v duchu si kostel maloval. Teď si vzpomněl na jednu svou dávno zapomenutou skicu. V prvním ročníku studia architektury v Kodani z legrace načrtl katedrálu a navrhl, aby ji postavili právě na tomhle kopci. Teď se zamhouřenýma očima vzhlížel k nebi a při pomyšlení na svůj tehdejší nápad se ušklíbl.
Vzápětí mu zrak opět zabloudil k muži pod sochou. Seděl v předklonu a upřeně otce se synem pozoroval. V Sigurbjörnovi hrklo. Nenápadně se rozhlédl kolem, otočil se a vrhl pohled přes rameno. Nikde nikdo. To ten v bundě zírá na ně? A proč? Že by si všiml, jak si ho Sigurbjörn prohlížel? Viděl snad něco zvláštního na Þórarinnovi? Pohlédl na syna. Bylo mu sotva dvanáct.
Þórarinn Sigurbjarnarson měl na hlavě světle hnědou kšiltovku a byl oblečený do zelenkavého dvouřadého kabátu. Na nohou měl stejně jako otec lesklé černé lakýrky. Vystouplé čelo propůjčovalo jeho obličeji zarputilý výraz. Měl modré oči a široké líce. Zrzavé vlasy ostříhané na krátko ve slunečním svitu zářily. Byl podsaditý a na svůj věk dost malý. Spolužáci mu občas říkali pan rektor. Sigurbjörn se na muže znovu opatrně podíval. Neznámý si poposedl na okraj lavičky a dychtivě na ně civěl s otevřenou pusou. Vypadal rozčileně.
Najednou Þórarinn vyhrkl: „Tati, myslíš, že by se auta dala pohánět jadernou energií?" Sigurbjörn se neměl k odpovědi. Místo toho měl sto chutí se toho umolousaného pitomce zeptat: Co mi chcete? Známe se snad? Najednou se dopálil. Udělal krok směrem k lavičce, muž ho sledoval pohledem. „Poslyšte, vy mě znáte?" oslovil ho Sigurbjörn.
„O tom nic nevím."
„Chcete mi něco?"
Neznámý potřásl hlavou.
„Na co teda hernajs zíráte?"
Záhadný muž si ho měřil pohledem. „Hele, laskavě si tu nehrajte na poldu," vyštěkl na Sigurbjörna nerudně.
Sigurbjörn na to nic neřekl a se zaťatou pěstí rozezleně popošel o krok vpřed. Otrapa se líně zvedl, rychlým pohybem si přehodil přes hlavu kapuci a s mumláním se odšoural pryč jako vyplašený kůň.
„Co to mělo znamenat?" nechápal Þórarinn.
„My máme úplně stejné právo tady stát jako ten buran, Tóti," vysvětlil mu otec po krátké odmlce, kdy se z té slovní potyčky vzpamatovával. „Byl to divný chlap."
„Hele, tati, že stojíš za mnou? Já na tebe spoléhám, to přece víš, ne?"
„Jestli stojím za tebou?" Sigurbjörn synovi bezděky podal ruku.
„Co to děláš?" zaprotestoval Þórarinn dotčeně. „Víš přece, že už se nechci vodit za ruku. Je mi skoro dvanáct."
„Dvanáct ti bude až na podzim," připomněl mu otec, ale myšlenkami bloudil jinde. Rozepnul si kabát a pohledem stále sledoval toho podivína. Muž stál opodál a právě něco lovil v kapse.
„Pro všechny bude nejlepší, když si to budu smět rozhodnout sám," prohlásil chlapec rozšafně. „Pojď, půjdeme."
„Já tě chápu, Tóti, ale v tomhle stojím za mámou," řekl Sigurbjörn a znovu vykročil. Ruce zastrčil hluboko do kapes a vypoulené oči sklopil k chodníku. „Promluvíme si o tom později."
Došli na roh a shlíželi strmou ulicí z kopce. Na nehybné hladině zátoky u cípu ostrova Engey pod majestátní Esjou kotvil pětistěžňový bíle lakovaný škuner. Na hladině se zrcadlil odraz lodního boku a stěžňů. Slunce zrovna zapadalo. Plachetnice se v jeho svitu leskla a skalní útvary v horském svahu se nořily do stínu. Sigurbjörn se jakoby mimoděk otočil. Muž už zase seděl na lavičce a tupě civěl směrem ke galerii Einara Jónssona. Kapuci měl pořád staženou do čela a v ústech žmoulal zápalku.
Otec se synem vykročili a scházeli ulicí dolů.
