Union Atlantic

Část první

1.

Chci parcelu, řekl Doug svému právníkovi. Kup pro mě parcelu, sežeň stavitele a nech mi postavit dům velký jako kasino. Sousedé mají pět pokojů? V tom případě jich já musím mít šest. Chci garáž pro čtyři auta, kuchyň mistra šéfkuchaře, vysoké stropy, koupelny obložené mramorem, nejmodernější elektrické rozvody od základů po střechu. Všechno, co doporučují časopisy o bydlení. Ať mají závistivci důvod závidět.

„Co budeš dělat s takovým palácem?" zeptal se Mikey. „Vždyť se chodíš domů jenom vyspat. K ničemu ti nebude, ztratíš se v něm jako v bludišti."

Ve Findenu, trval na svém Doug. Postav mi dům ve Findenu.

A tak jednoho nedělního rána v lednu roku 2001 vyzvedl  Mikey Douga u něj doma v Back Bay a za mírného sněžení spolu vyrazili na západ od Bostonu, po dálnici, po které Doug tak často jezdíval jako kluk. Šeď betonu dálničních nadjezdů překlenujících mezistátní silnici splývala s šedivým nebem nad nimi. Od chvíle, kdy se Doug přestěhoval z New Yorku zpátky do Massachusetts, uplynulo šest let. K přesunu ho přiměla práce v obchodní bance Union Atlantic, jejíž prezident a výkonný ředitel Jeffrey Holland ho pověřil úkolem rozšířit bankovní aktivity. Od té doby se Dougovi hromadily peníze na různých účtech a v investicích, které za něj prováděl jeho finanční poradce. Sám ze svého platu ani bonusů neutratil téměř nic.

„Je mi z tebe smutno," řekl mu Mikey jednou, když k němu zašel na pivo a spatřil v bytě nábytek z časů studií a krabice s nevybalenými knihami. „Tohle není život."

Mikey měl vlastní advokátní kancelář a za sebou večerní studium práva na soukromé univerzitě v Suffolku, při kterém pracoval ve firmě na zprostředkování kaucí. Patřil mu byt v jednom z těch nových domů v jižní části Bostonu, v němž bydlel se svou přítelkyní jen o šest pater výš a o dva bloky dál na východ od rodinného domku, ve kterém vyrůstal a kde pro něj matka ještě dnes chystala nedělní večeře. Rád se prohlašoval za všestranného právníka, což v praxi znamenalo, že pro  své klienty zajišťoval první poslední, snad kromě odvozu do práce.

Pár kilometrů před hranicemi města Alden odbočili na zalesněnou silnici do Findenu a brzy se před nimi rozprostřela zasněžená louka golfového hřiště, v tuto roční dobu využívaná běžkaři. Podjeli starý, klenutý železniční most a krátce nato dorazili k první šňůře obytných domů.

Město vypadalo v podstatě tak, jak si ho Doug pamatoval z dob, kdy sem vozil matku za prací: všude stromy, domy s velkými dvory a dlouhými příjezdovými cestami rozmístěné daleko od sebe, prostornější příbytky schované před cizími pohledy za živými ploty a branami. Když přijeli do centra, zjistil, že staré krámky nahradily novější butiky a obchody se speciálními potravinami, i když jejich vývěsní štíty zůstaly na příkaz radnice tradiční a nenápadné. Lavičky na chodnících, požární hydranty i ozdobné kandelábry a dřevěné truhlíky s dobře udržovanou zelení byly úhledně natřené.

Na protější straně nevelkého městského centra obydlí opět ubývalo. Míjeli jeden koloniální dům za druhým, většinou to byla stavení pobitá bílými prkny s černým lemováním. Přejeli kolem bílého kostela se špičatou věžičkou a sněhem pokrytým hřbitovem a o pár kilometrů dál zabočili na lesní pěšinu, která se mírně svažovala. Po pár stech metrech Mikey zastavil a vypnul motor.

„Jsme na místě," oznámil. „Dva hektary, vepředu je řeka. Na druhé straně to všechno patří Audubonské společnosti na ochranu přírody, takže tam se stavět nebude. V kopci napravo je jeden dům a další dva jsou za ním. Všude jinde by na takhle velkém pozemku stálo domů osm, ale místní táhli za jeden provaz a ohlídali si územní plánování."

Vystoupili z vozu a vydali se po zamrzlé půdě dál po cestě, až narazili na řeku, ne širší než pět metrů a hlubokou sotva metr a půl, jež protékala korytem vystlaným listím a mechem potaženými kameny.

„To je k neuvěření. Takový klid."

„Město za to chce dva miliony osm set tisíc," řekl Mikey. „Můj člověk si myslí, že to můžeme stáhnout na dva a půl. Tedy pokud tě ten šílený nápad ještě nepustil."

„Líbí se mi tady," prohlásil Doug s pohledem upřeným na holé stromy, které se černaly v zimní krajině za řekou. „Tohle je přesně ono."

 

Trvalo rok, než byl dům hotový. Tři měsíce byly potřeba na přípravu pozemku, položení potrubí a vyhloubení základů, dalších sedm na hrubou stavbu a poslední dva měsíce zabraly vnitřní práce a úprava okolí. Za patřičný obnos na všechno dohlížel Mikey.

Než dostavěli, došlo na trhu s realitami k pohybu, který Doug předvídal. Po splasknutí technologické bubliny v roce 2000 sní- žily Federální rezervní banky úroky, čímž napomohly k zlevnění hypoték, takže vystrašení investoři mohli zvolit bezpečnou cestu a začít ukládat svůj kapitál do nemovitostí. Události z jedenáctého září tento proces ještě uspíšily. Nové hypotéky proudily do bank jako auta do bazarů s náhradními díly. Union  Atlantic a další velké ryby je rozebraly na součástky a z těch pak poskládaly balíčky cenných papírů, které prodávaly penzijním fondům i centrálním bankám po celém světě. Touto cestou přeměnila finanční alchymie měsíční splátky mladých párů z Kalifornie, Arizony a Floridy v ráj pro likviditu na americkém trhu a pro čínské kapitálové rezervy, vytvořené díky příjmům ze zásobování obchodních řetězců, v nichž titíž zadlužení lidé nakupovali. Jestliže bylo v oběhu tolik peněz, musela jít cena nemovitostí zákonitě nahoru. Dřív než Doug otevřel vstupní dveře, stoupla hodnota jeho nově postaveného domu o třicet procent.

První noc, kterou strávil ve Findenu, se mu zdály sny, jež si vybavoval s léta nevídanou živostí. V jednom z nich přecházela jeho matka sem a tam podél stěny školní tělocvičny. Na sobě měla béžový pršiplášť, ruce v kapsách, hlavu nachýlenou k podlaze. Zase přijdou pozdě na mši. Doug na ni zavolal zpod bílého dubu rostoucího na jejich skromném dvorečku. Pod odchlíplou kůrou spatřil žíly pumpující krev do náhle oživlého, bezútěšného větvoví stromu. V sedanu, jehož motor běžel naprázdno, na ně čekal kněz. Z dálky se ozývaly výstřely z lodního děla. Matka ničemu z toho nevěnovala pozornost, soustředila se pouze na parkety před sebou a nepřestávala pochodovat tam a zpět. Když se pod Dougem začala naklánět paluba, šel do pokleku, aby zmírnil pád.

Probudil se na břiše, celý zpocený. Stěna pokoje byla od postele v podivně nepatřičné vzdálenosti, světle žlutá barva, kterou pro ni někdo zvolil, za ranního svítání matně zářila. Přetočil se na záda a zíral na nehybný stropní větrák, jehož chromovaný oblý držák se leskl čistotou jako paluba Vincennes o inspekčním dni.

Leží tady ve svém sídle a je mu sedmatřicet.

Natáhl se pro dálkový ovladač u postele a zapnul televizi.

...Izrael zamítl Arafatovu žádost a neumožní mu opustit Západní břeh, hlásaly zpravodajské titulky CNN probíhající v dolní části obrazovky. ...Pákistán jedná s USA o vydání hlavního podezřelého v kauze vraždy reportéra z Wall Street Journal... Obyvatelé Connecticutu zaplatí ročně o padesát dolarů více za odvoz odpadu poté, co jejich státní úřad pro likvidaci odpadu přišel o dvě stě milionů v souvislosti s krachem Enronu...

Na podlaze vedle svazku klíčů začal vibrovat mobilní telefon Black­Berry. Volal Dougův obchodník v Hongkongu Paul McTeague.

Na té úrovni bankovního managementu, na níž se pohyboval Doug, přenechávala většina lidí nábor nových pracovníků svým podřízeným, ale on se na ně nikdy nespoléhal. Trval  na tom, že si své spolupracovníky vybere sám, od nejvýše postavených až po řadové obchodníky. McTeague byl jedním  z jeho objevů. Seznámili se před několika lety v letadle cestou do Londýna. McTeague, absolvent univerzity Holy Cross, vyrůstal ve Worcesteru a obchodovat s cennými papíry se učil od experta na parketu newyorské burzy. Byl vášnivým fanouškem bostonských Medvědů a jeho konverzační témata se omezovala na hokej a finanční deriváty. Ve svých dvaceti osmi netoužil tento lidský ekvivalent jednoúčelového vozidla po ničem jiném než po pořádném balíku peněz. Pro danou pozici byl zkrátka dokonalý. Obvykle by Doug nějakou dobu vyčkával, než by dal nováčkovi najevo, že si potrpí na přímou komunikaci a že nemá nic proti obcházení přímých nadřízených. Ale od počátku odhadl, že McTeague je jeho krevní skupina, a tak s ním jednal na rovinu: když narazíte na problém a budou vám dělat potíže, stačí zavolat.

Před dvěma měsíci odešel šéf hongkongského oddělení back office a Doug do této funkce dočasně jmenoval McTeagua, čímž ho učinil odpovědným za veškerou administrativu a zpracování transakcí. Tím rozšířil působnost zaměstnance, který mu byl bezprostředně zavázán. Čím více syrových informací dostal Doug horkou linkou z předních linií, bez zásahů všech druhořadých odborníků, tím větší byl jeho přímý vliv na výsledky operací.

„Jste prostě geniální," ozval se McTeague, když Doug přijal hovor. „Nikkei stoupl o další dvě procenta. Naše ekonomika je pořád v útlumu, ale japonské akcie jdou nahoru. Parádní  trik."

Před šesti týdny, začátkem února, se Doug s McTeaguem zúčastnili konference v Ósace. Po skončení programu zašli do baru McMurphy's, kde Australané předstírají, že jsou Irové. Právě se chystali zaplatit a jít spát, když Doug zahlédl, jak se dovnitř potácí první náměstek japonského ministra financí s o polovinu mladší Korejkou. Muž rezignovaně vrtěl hlavou, zatímco jeho mlaďounká společnice zamířila rovnou k barovému pultu  a poručila si lahev skotské. Douga zajímalo, co se z toho vyvrbí,  a tak objednal další rundu, aby mohl s McTeaguem v klidu pozorovat vývoj událostí. Hádka v rohu místnosti postupně nabírala obrátky. Žena požadovala něco, co jí muž nechtěl splnit. Tokijský funkcionář, u konce s rozumem, viditelně netušil, co si s milenkou počít. Nechal si spílat dobrou půlhodinu, potom konečně vstal, hodil na stůl peníze a odešel z baru.

V tu chvíli to Douga napadlo: tahle mladá žena může leccos vědět.

„Prokažte mi malou laskavost a běžte tu ženu utěšit," obrátil se na McTeagua.

A McTeague odvedl poctivou práci. Chvíli po milování mu náměstkova milenka prozradila, jaký má ministerstvo financí plán. V nejbližší době Japonci zavedou další opatření na podporu cenové stability. Japonská vláda skoupí značnou část domácích akcií, čímž zvýší index Nikkei a tím pomůže vylepšit bilanci svých bank, které se dostaly do potíží. Šlo o klasický tah řízené ekonomiky, při němž vláda využije veřejné peníze, aby ovlivnila tržní odhady. Zároveň způsobí významné ztráty zahraničním, především americkým burzovním spekulantům, kteří už celé měsíce japonskou burzu podhodnocují.

Toto opatření bylo samozřejmě tajné.

Tak došlo k tomu, že se v polovině února investiční bankovní společnost Atlantic Securities, kterou Union Atlantic v rámci své expanze před dvěma lety koupila a přejmenovala, stala jedinou americkou firmou, jejíž pesimismus ohledně vyhlídek japonské ekonomiky plynule vystřídal informovaný optimismus. McTeague vsadil pod Dougovým dohledem velké částky na růst Nikkei, k čemuž použil vlastní peníze Atlantic Securities. Tyto operace přinesly a stále přinášely značný zisk. Než se plán japonského ministerstva dostane na veřejnost, potrvá to ještě nějaký čas, za který se dá vydělat hromada peněz.

„Takže s jakou částkou budu moct zítra kouzlit?" zeptal se McTeague, jako vždy celý nedočkavý.

„Uvidíme," odpověděl Doug. „Zavolejte mi ráno, až otevře newyorská burza."

 

Když našlapoval na podlahu koupelny bosými chodidly, zdál se její mramor obzvlášť masivní. Na druhé straně pod koupelnovými skříňkami se zrcadly trůnila dvě obří umyvadla ve tvaru zbytečně velké mísy na těstoviny - jedno pro pána domu, druhé pro jeho paní. Za nimi byly dvě samostatné sprchy s nablýskanými kovovými hlavicemi, které chrlily vodu ze stran i ze stropu. Proti nim byl umístěn kříženec mezi jacuzzi a vanou o velikosti menší terasy, celý obložený břidlicí.

Doug přešel k oknu a prohlížel si rozlehlý dvůr před domem. Mikey odvedl dobrou práci: okázalá kruhová příjezdová  cesta, obrovská samostatně stojící garáž maskovaná jako stodola, to všechno obklopeno rozsáhlým trávníkem pro potěchu oka. Skrz větve holých javorů, jež zůstaly na kopci, aby označovaly hranici pozemku, měl výhled na rozpadlou stodolu a starou barabiznu vedle ní se zvětralými šindely, bortícím se cihlovým komínem a mírnou prohlubní v zadní části zkosené střechy. Byla to jedna z těch starých novoanglických dřevo­staveb, nad jejichž zachováním bděli památkáři, i když podle všeho občas zaspali. Ať už patřila komukoliv, nezdálo se, že by tam bydlel. Rozježděný štěrkový vjezd byl zarostlý plevelem. Tohle bylo něco úplně jiného než svět McDonaldů a nákupních center. Právě pro tenhle druh nostalgie lidé podobná městečka milovali. Taková místa, posetá hřbitovy plnými omšelých náhrobků, sem tam pole s malebnými ovečkami, jim připomínala zašlou slávu honorace amerického venkova. Kdyby ovšem zkáza pokračovala dál, mohlo by to znamenat snížení hodnoty Dougovy nemovitosti. Jestli si nějaký příslušník zazobané protestantské elity myslí, že může takhle nechat hnít svůj majetek a sám si hovět v haciendě v Maine, to se tedy plete. Dá to na starost Mikeymu, pomyslel si, zatímco se vysvlékal z boxerek a vstupoval do sprchy.

Prošel prázdnými místnostmi v přízemí, a když zjistil, že dotykový displej u vstupních dveří je na něj příliš komplikovaný, stiskl červené tlačítko a na monitoru se objevil nápis Vypnuto.

Mikey byl třída. Byl opravdu třída.

Když scházel ze schodů před domem, na boční zeď garáže zrovna začaly dopadat paprsky pozdně zimního slunce. Přes střechu svého auta zahlédl ženu v modré lyžařské bundě. Vycházela ze zadních dveří té zříceniny na kopci, kterou patrně přece jen někdo obýval. Žena byla vysoká, poměrně štíhlá, měla polodlouhé šedivé vlasy a vzpřímené, upjaté držení těla. Spolu s ní tam byli ještě dva pořádní hafani, dobrman a nějaký druh mastifa. Vypadalo to, že jsou na ni příliš silní, že ji co nevidět strhnou k zemi, ale stačilo jedno trhnutí vodítky a měla je pod kontrolou. Spořádaně ji vedli po kamenité pěšině k zaplevelené přístupové cestě. Doug se nejdřív domníval, že si ho na tu dálku nevšimla. Když se ale chystal nastoupit do auta, po­dívala se jeho směrem a on jí zamával.

Nijak na to nereagovala, jako by se rozhlížela po vylidněné krajině.

Buď je nevychovaná, nebo napůl slepá, těžko říct. Jel pomalu, zahnul do Winthrop Street, a když se ocitl na její úrovni, stáhl okénko na straně spolujezdce.

„Dobré ráno. Jsem Doug Fanning. Ten nový dům... je můj."

Chvíli to vypadalo, že neslyšela ani slovo z toho, co říkal, a že je ke všemu ještě hluchá. Ale potom se prudce zastavila, jako by vedle ní Doug teprve přibrzdil. Psy si přitáhla k noze a sehnula hlavu, aby viděla do auta. Její obličej, rozrytý hlubokými vráskami, měl stejný odstín zvětralé šedi jako boční strana jejího příbytku. Beze slova, jako by tam ani nebyl, vdechovala pach interiéru - Lexus, který si vzal na leasing, když teď bude muset dojíždět do práce, byl ještě cítit borovicovou vůní čisticích prostředků.

„Stromy," prohlásila. „Než jste přišel vy. Tady všude byly stromy."

Pak se zase narovnala a pokračovala v chůzi.