Na vizitce stálo:
K. l. p.
J. Wintermantel
řešení
Nikdo ale nevěděl, odkud je ten pán, kdo ho zavolal, dokonce ani co zkratka K. l. p. před jeho jménem znamená. Jedno se o něm však vědělo: řešení pana Wintermantla jsou vždycky grandiózní.
Teď stál v nevětrané zasedačce Obecního úřadu ve Slopákově a s pohledem upřeným na své hosty, kteří seděli kolem sražených stolů vypůjčených pro tuto příležitost ze školní jídelny, začal svou řeč:
„Velevážené dámy, velevážení pánové! Tragický ,Případ Pravda‘ se dosud nepodařilo vyřešit. Nejvyšší policejní činitelé přiznali svou bezmoc - skutečně jediná příznivá zpráva - a konečně se rozhodli, že přizvou odborníka."
Pan Wintermantel dal úklonou najevo, kdože je tím odborníkem.
„A já jsem se rozhodl pozvat vás - největší detektivní génie všech dob. Každý z vás slíbil pomoc a přijel. Každý z vás slíbil uplatnit svou jedinečnou metodu a vypátrat vraha. Vážené dámy, vážení pánové, vítám vás na Slovensku!"
Pan Wintermantel udělal dramatickou pauzu, do které malý holohlavý mužíček s ohromnými, nahoru nakroucenými kníry zvolal se zjevným francouzským přízvukem:
„Bravó!" Nikdo se však - bohužel - k tomuto radostnému výkřiku nepřidal; dokonce muž s kloboukem na hlavě si vložil do úst novou žvýkačku. V místnosti, s kloboukem na hlavě a se žvýkačkou v puse! dovolil si pan Wintermantel v duchu nesouhlasnou poznámku a nahlas pokračoval:
„Vítám vás na místě činu - v obci, už názvem blízké srdci každého Slováka - v obci Slopákov. Dříve než shrnu fakta ,Případu Pravda‘, rád bych každého zvlášť přivítal a představil, třebaže vás představovat je zbytečné, protože každý jste už legendou sám o sobě."
„Správně!" To se ozval pán v uniformě. (Soudruh, opravil se v duchu pan Wintermantel.) Tento host nepatřil zrovna k velkolepým řešením pana Wintermantla; ale co měl dělat, když z domácích nikdo jiný po ruce nebyl?! Pohled pana Wintermantla se upřel na další problém, jejž představoval Ten člověk sedící v koutě. Alespoň, že za něj nebyl odpovědný. Ten člověk se neustále ošíval a vzdychal.
Pan Wintermantel se uklonil a začal:
„Vítám mezi námi první dámu detektivky, slečnu Marplovou z městečka St. Mary Mead v Anglii." Křehká starší dáma s porcelánově modrýma očima se zapýřila a řekla:
„Ale vždyť já vůbec nejsem detektivem, drahý pane Wintermantle, pouze se každou chvíli vyskytnu tam, kde se něco stane. Sama nevím proč." Vlídně se usmála a omluvně ukázala pletací jehlice s růžovou vlnou: „Doufám, že vám nebude vadit, když dokončím tuto čepičku. Člověk tak nerad sedí se založenýma rukama, že?" Její soused se zahleděl na nezapálené cigáro, které držel v prstech, položil je před sebe a ruce provinile zasunul do kapes obnošeného svrchníku. Pan Wintermantel ho představil:
„Poručík Columbo z kriminální policie Spojených států amerických."
Postarší muž s jedním okem strnule upřeným, ve starém baloňáku (takový by si tu neoblékli ani homlesáci! A přitom prý poručík, zakroutil hlavou - samozřejmě jen v duchu - pan Wintermantel), se na židli trochu nadzvedl a řekl: „Poručík...," shodil přitom cigáro a sehnul se pro ně, „...Columbo," zaznělo zpod stolu. „Promiňte, upadlo mi to..." Poručík Columbo se napřímil. „Já vím, neměl bych kouřit, paní Columbová mi neustále připomíná, že mi to škodí..."
Pan Wintermantel se odvážil zakašlat. Poručík omluvně zvedl ruce, zmlkl a nakonec si nezapálené cigáro znovu vložil do úst.
„Vítám mezi námi," spěchal hostitel, „pana Stefana Derricka z Německa." Vážný vysoký muž vstal. „Jsem kriminální komisař Stefan Derrick. A toto je můj asistent Harry Klein." Ke všeobecnému překvapení se postavil i asistent a řekl: „Toto je kriminální komisař Stefan Derrick a já jsem jeho asistent Harry Klein." (Tak tomu se říká německá důkladnost, ocenil sám pro sebe pan Wintermantel.)
Muž ve středních letech s kloboukem na hlavě si z úst vytáhl žvýkačku a bez vyzvání se sám představil:
„Phil Marlowe. Soukromý detektiv. Kalifornie, západní pobřeží, Spojené státy. Jaká je tady denní taxa?"
Poslední věta vyvolala nefalšovaný zájem všech detektivů. Pan Wintermantel si však dovolil ji přeslechnout a pan Marlowe se rozmrzele posadil. Netvářil se právě nadšeně. Popravdě, nikdo se netvářil příliš nadšeně.
Pan Wintermantel pokračoval, jako by ani žádná otázka nepadla:
„Z 87. policejního revíru k nám přijel detektiv první třídy, pan Steve Carella." Čtyřicátník atletické postavy pokývl a vytáhl si poznámkový blok a pero. Nepronesl ani slovo. (Profesionál! Opravdový profesionál, a ani se neptá po honoráři, pomyslel si s nadšením pan Wintermantel.)
„Tento půvabný pár...," pan Wintermantel se galantně usmál a ukázal na dvojici sedící vedle mlčícího profesionála.
Mladá dáma ho nekompromisně přerušila. „Nejsme žádný pár! Jmenuji se Makepeaceová a jsem seržantka londýnské policie. Toto je poručík Dempsey, kolega z newyorské policie."
Mladý muž nevinně zopakoval:
„Jsem poručík Dempsey, kolega. Z newyorské policie." Pan Wintermantel se chápavě a s nostalgií usmál, a protože měl neodbytný pocit, že si ti dva vystačí, obrátil se k dalšímu hostu. Připravil si sice předem několik vřelých vět o Francii, Paříži, hospůdkách u Seiny, ale když viděl pochmurný pohled staršího silnějšího muže, řekl jen:
„Hlavní komisař Maigret, pařížská policie." Pan Maigret pokýval hlavou a cosi zabručel směrem k dýmce, která ležela před ním. Jen pozvedl ramena a nechal je zase klesnout. Protože už neudělal žádný pohyb a nepronesl ani slovo, pan Wintermantel se obrátil na dalšího detektiva.
„Z New Yorku přijeli pánové Nero Wolfe a jeho přítel pan Goodwin." Pan Nero Wolfe, který se na nepohodlné židli pokoušel rozložit svou sedminu tuny, sklonil o fous hlavu. Pan Goodwin, mladík v elegantním obleku, který pan Wintermantel v duchu vysoce ocenil, se postavil a řekl: „Jsem jen obyčejným asistentem pana Wolfa. Své přátele si vybírá výlučně z řad kuchařů a pěstitelů orchidejí. Takže pánové, je-li někdo z vás náhodou..."
„Archie!" přerušil ho pan Wolfe, „to stačí."
Pan Archie Goodwin se usmál a posadil se. Svému zaměstnavateli pošeptal: „Myslel jsem, že spíte, a chtěl jsem vás, až se probudíte, překvapit několika novými kamarády..."
„Archie!"
Přestože asistent pana Wolfa zmlkl, usmívat se nepřestal.
Mladá žena a mladý muž, na kterých byla řada, se postavili současně.
„Agentka Scullyová, FBI."
„Agent Mulder, FBI."
Současně vytáhli průkazy a ukázali je všem kolem. Současně si sedli a vytáhli laptopy. Ani slovo navíc.
Pan Wintermantel sice akceptoval takovou naolejovanou přesnost, ale v jejich přítomnosti se cítil tak nějak stísněně. Povzdechl si, a když si uvědomil, co ho čeká teď, povzdechl si ještě jednou a hlouběji. Čekal ho totiž nejsložitější úkol. Pán (soudruh, zaúpěl v duchu hostitel) v zelené uniformě s výložkami majora a červenou tváří vstal, s pohrdáním se odtáhl od agentů FBI a zavelel:
„Major Zeman, Veřejná bezpečnost. Sloužím socialistické vlasti."
Všech se zmocnilo ohromení. Mužíček s velkými kníry znehybněl. Pan Nero Wolfe otevřel oči. Columbovi opět vypadlo cigáro. Slečna Marplová přestala plést. Marlowe hvízdl a posunul si klobouk do čela. Slečna Makepeaceová se zamračila na Dempseyho a ten jen udiveně zavrtěl hlavou. Jediný, koho to nepřekvapilo, byl Ten člověk v rohu místnosti. Dokonce řekl něco, co zaznělo jako „Čestsoudruhumajore".
Zraky všech se upřely na pana Wintermantla.
„Toto," řekl pan Wintermantel a snažil se přitom mluvit pevným hlasem, „toto je náš národní zvyk. Nechat si bývalé vysoké funkcionáře. Ano, to patří k našim tradicím."
Detektiv první třídy si do poznámkového bloku zapsal jediné slovo a udělal za ním několik otazníků. Pan Nero Wolf poznamenal:
„Zvyky ve vaší zemi jsou skutečně mysteriózní." A když už nikdo nic neříkal, pan Wintermantel s úlevou představil předposledního detektiva.
„Dámy a pánové, Hercule Poirot!" Malý muž s velkými kníry vyskočil a začal se uklánět na všechny strany. „Ano, to jsem já, osobně." Pan Hercule Poirot udělal baletní úklonu. „Mesdames et Messieurs! Já, Hercule Poirot, jsem přijel, já, Hercule Poirot, jsem zde!"
Pan Wintermantel si povšiml, že Phil Marlowe se chystá utrousit cosi, co na lichotku moc nevypadalo. Okamžitě zakročil:
„A teď je mi ctí přivítat muže, bez nichž by detektivka nikdy nebyla tím, čím je - pánové Sherlock Holmes a jeho společník doktor Watson!"
Pan Holmes řekl: „Není slov, která by vyjádřila, co cítím. Možná to dokáže hudba." Vytáhl z pouzdra, které měl pod židlí, housle, přiložil si je a zahrál několik nádherných čistých tónů. Doktor Watson se otočil, aby si setřel slzu dojetí.
„A teď...," promluvil dojatý pan Wintermantel. Z kouta místnosti se ozvalo zakašlání, po kterém se pan Wintermantel zamračil a ukázal na Toho člověka: „Tento... ehm... pán je starosta Slopákova."
„Já bych... totiž... kdybych... měl bych vám říct...," koktal Ten člověk, sedící v rohu obecní zasedačky.
Pan Wintermantel výhružně nasál vzduch. Ten člověk okamžitě ztichl a sklopil zrak na svoje černé tesilové kalhoty, takže si ho pan Wintermantel přestal všímat.
„Dámy a pánové, a nyní mi dovolte, abych přešel k samotnému zločinu, kvůli kterému jsem si dovolil vás pozvat až sem, do Slopákova. Na začátku..."
