A rodná zem mluví ve sněhových jazycích...
Doslov Michala Jareše
Básnířku Inku Machulkovou (nar. 1933) jsem nejdříve poznal jen jako legendu, která se kolem ní a celé „české beatnické poezie" (lze-li to tak napsat) vznášela. Většinou v duchu pamětnických výroků: „Jo Machulková? To je ta, co bývala ve Viole s Hrabětem a Čerepkovou, ne?" Jako by přišla řeč na někoho, kdo je už nesmazatelně jedním ze symbolů „zlatých šedesátých". Také si po vyslovení jejího jména nelze nevšimnout zvláštního druhu zasnění u těch, co se pohybovali v kulturním prostředí tehdejší Prahy: „Panečku, Inka..." Nebo: „No jo, ta Machulková!" Kratičká pauza, která následuje, vyjadřuje něco stále živého a pulzujícího pamětí. Inka Machulková totiž měla a dodnes má dar přitahovat zvláštní příběhy, absurdní a komické situace či elegantní nicotnosti, o kterých pak dovede zaníceně povídat. (A navíc se neomylně rozhodne udělat vždy to, co bychom v danou chvíli sotva čekali.) Ve svém vyprávění je pak emotivní, často přeskakuje mezi tématy a zase se obloukem vrací k výchozí myšlence. Stejně tak je to s její poezií. Rozbíhá se do mnoha stran, často však jen naznačí, udělá nenápadný vtípek, ale hned se vrátí k prvnímu řádku básně a znovu ho roztancuje.
Inka Machulková rozhodně není básnířkou, která by měla potřebu každý rok vydávat novou sbírku. Dovede se na dlouhou dobu ukrýt, a pak je zde zase s námi, jako by se nechumelilo, jako kdyby kolem ani nepádil čas. První sbírku s názvem Na ostří noci vydala v roce 1963 v Českých Budějovicích. Bylo jí ovšem už třicet. Zařadila se tak po bok dalších autorů, kteří v témže roce přišli se svými knihami básní. Ivan Wernisch vydal sbírku Těšení, Petr Kabeš Zahrady na boso, Josef Hanzlík Stříbrné oči, Pavel Šrut Noc plnou křídel, Antonín Brousek pak své Spodní vody. To je dosti silná kumulace básníků a jejich děl v jediném roce, básníků, o nichž můžeme mluvit jako o generaci šedesátých let. Básnířka se ve svém debutu (nezvyklý název prý vznikl v polosnu, když se vracela domů ze služební cesty) ještě částečně hledala. Období její největší slávy spadá do následujících let.
Svůj osud Inka Machulková spojila zejména s první etapou činnosti poetické vinárny Viola (1963-1965), vedené tehdy Jiřím Ostermanem. Sem patřila jako kmenová autorka i jako „kmenová" návštěvnice. Lze znova připomenout nonkonformismus tohoto společenství, jeho spontánní „beatnictví", spočívající zejména ve svobodomyslném způsobu života, oblibě jazzu, amerických básníků, ale i věčných problémech s komunistickou bezpečností. Konec tohoto z dnešního pohledu takřka idylického a těžko už představitelného světadílu, ve kterém se potkávali básníci, zpěváci, herci, filmaři a dramatici - a ovšem i fízlové -, nastal logicky brzy po srpnu 1968. Inka Machulková odešla do exilu, také prý dočasně, až se trochu zklidní situace po incidentu s policií v prvních dnech okupace. Přes relativně časté návraty po roce 1990 však její adresa dodnes zní - Mnichov.
Na samém počátku normalizace ještě stačila Inka Machulková vydat v Československém spisovateli sbírku nazvanou Kahúčú. (Vyšla s vročením 1969 v nakladatelství Československý spisovatel a korektury již byly vyřizovány na dálku, přes znova se zatahující železnou oponu.) V této sbírce už poznáváme zralou básnířku s jasnou poetikou, ve které své sloky zvláštně rytmizuje, dlouhé promluvy zkracuje „pouhým zvednutím prstu", ale zároveň se nechává inspirovat nekonečnou improvizací jazzové hudby. Nacházíme zde ironii i trpkost, ale podložím této poezie je zřetelný morální apel, byť zahalený do melancholického oparu. Sbírka Kahúčú se stává na deset let poslední zprávou o Ince Machulkové, pokud pomineme básně otištěné na začátku sedmdesátých let v exilových časopisech.
Až v roce 1979 vychází v Mnichově její nová sbírka Kámen komediantů. Zčásti obsahuje básně vzniklé ještě v Praze, a zčásti v nich již je i zkušenost exulanta. Autorka mění svou poetiku. Stmeluje své verše do stále kratších strof. Vše zbytečné osekává a pročišťuje a nabízí krystalické svědectví o okolním i svém vnitřním světě. Po této sbírce jméno Inky Machulkové na téměř tři desetiletí zmizelo - plánovaná sbírka příležitostných anekdotických veršíků, aforismů a epigramů, nazvaná Jako Šimi odpouštíme, nakonec vyšla až v roce 2008...
Tento autorský výbor přináší ukázky ze tří zmiňovaných „řadových" sbírek z let šedesátých a sedmdesátých. Doplnili jsme jej některými „jazzovými skladbami", které byly psány pro živou recitaci ve Viole, a nechybí též několik čísel z poezie roztroušené po literárních časopisech šedesátých let. Je dnes velmi zajímavé sledovat, jak se autorka staví například ke svému debutu, ze kterého bere na milost jen několik málo textů. Nutno ovšem podtrhnout, že tato kniha není plodem archivářské inventury a básnického bilancování. Inka Machulková se po více než pětadvacetileté odmlce do české literatury vrátila novou sbírkou Neúplný čas mokré trávy, která vyšla v roce 2006 a okamžitě vzbudila čtenářský zájem.
Velkým obloukem se vracím ke svým úvodním větám. Inku jsem nakonec poznal i osobně. Před několika lety, kteréhosi zimního dne jsem v sídle Obce spisovatelů narazil na uchechtanou dámu v neuvěřitelném kožichu. Seděla u přetékajícího popelníku s tehdejším předsedou Obce Ivanem Binarem, a stejně jako si zapalovala cigaretu od cigarety, tak trhaně přecházela i ve svém vyprávění od vzpomínek k současnosti a zase zpět. Byl jsem na místě úplně náhodou kvůli jakýmsi lejstrům, ale na náhody vlastně nevěřím. Po úvodních větách jsem s ní začal domlouvat rozhovor pro Tvar, mimo jiné kvůli tomu, že mě samého zajímalo, co Inka Machulková v současnosti dělá, zda něco píše a tak podobně. Inka víceméně souhlasila, a navíc jsme potom měli společnou cestu k pasáži Metro. Chvíli jsem ji tedy doprovázel po nezvykle zasněžené Praze. Radostně si pohrávala s pro ni neznámým slovním spojením sněhové jazyky, které zaslechla ve zprávách o počasí. Rozhovor pro Tvar vznikl korespondenčně, mnohokrát mezi námi kolovaly doplňující otázky a strojem psané odpovědi. Ve vydání Inčiny nové sbírky jsem pak navíc našel i tyto verše: „Přejedu hranici / a rodná zem ke mně mluví / ve sněhových jazycích: / Zvykej si / To ještě není všechno."
Trefné nahlédnutí do básnické manufaktury? Anebo jen náhodné zachycení toho, co povlávalo v paměti? Úsudek nechť už je na každém vnímavém čtenáři poezie.
NEPTEJTE SE MĚ NA MARXISTICKOU FILOSOFII!
Moje město zní v hloubce
jak rozbitá kytara –
Věty v novinách, věty na schůzích
nesouhlasí s rasovým útiskem černochů
a předseda uličního výboru
odmítá bydlet v jedné vile
s cikánskou rodinou.
V Mladém světě se smějou módním návrhům od Diora
a mé spolužačky se ušklíbly,
když jsem si vzala šoféra z lásky.
Řekněte, proč pořád
hadrové babičky dojídají zbytky v automatech,
proč ještě jsou někde přitlučené cedule:
Je nebezpečné dotýkat se strun
i na zem spadlých
BÍLÉ MĚSTO
Už mě nemiluješ, já vím.
Vklouzlo mezi nás slovo, po kterém chodí při úplňku lasičky pít,
žíznivě vycucávat živou krev.
Ale já nebydlím na kurníku, žádný strach.
Z kuchyně vylezu jak ze spacího pytle,
stačí mi houska k snídani, pár cigaret
a otevřená cesta.
Nápovědovi dávám výpověď, a v budce bude hnědá hlína,
přijde k ní bezstarostný otec vítr –
Po kom to kvítí je...
A to jsem ti chtěl říkat křestním jménem –
Nekřtěný ve stejné řece jako já.
Jsme každý z jiné víry dezertér,
ale to, že jsme zběhli od svých otců,
to asi nás nespojí.
Ale nechci ti křivdit, nebudu ti
vyčítat, že máš
mé chyby, po které máme k sobě blízko –
Docela.
Kam teče proud našeho času?
Snad ani ty nemáš rád děravé lavory –
A ty mi říkáš cikánka, indiánka, světská –
Říkáš, jak zblízka jsou ošklivé
divoké hrdličky...
Už mě nemiluješ, já vím, že ano,
že miluješ, jak jen se při tom srabu dá...
A co bysme si povídali,
o bílém městě –
V kopřivách.
Možná, že nevíš,
co je to mít rád.
Jako já.
Tak co bysme si povídali...
Neumím se nudit,
protože nuda je dlouhá věc
a pořád stejná, a to mě
nebaví –
A taky si nechci vymýšlet.
Nic.
Jenom bych ráda věděla,
jestli si někdy zpíváš,
když jsi sám...
Já vím, utíkáš z domu, spáváš u řeky –
Ale vyhneš se slepému rameni?
Já taky někdy zabloudím, hledám pak tebe, bílými slovy,
trochu slepá –
– jsem přece noční můra, ne? Ďáblovo světýlko v kamenným kostele,
a měla jsem taky už vši a vůbec, a byla jsem nejhezčí jeden den
mezi tolika jinými,
kterým na tom tak záleželo...
Ten den jsem s nikým nešla spát.
A bála jsem se strachu na zdi
ve zhasnutém pokoji.
Rozumíme si čím dál míň.
A vlastně ani nevím, jestli bych si přála,
abychom našli to bílé město spolu...
– ty hledáš? Taky je hledáš?
Odpusť...
DVĚ BÁSNĚ
Vaškovi Hraběti, který umřel 5. 3. 1965
1 /
Kde začíná verš
a kde končí skála
ve městě v půlnoci
pekli suchý chléb
a hádali se nad moukou
hádali se pod světlem
v ulici nočních mlýnů
Kdo mi to umírá
když knížku dočítám
do konce nevěřím
že právě tenhle
a on mi umírá
v knížce i v kuchyni
která je malej byt
plyn hoří fialky zapálené
usychají
je ticho pod světlem
v ulici nočních mlýnů
Kde začíná verš
kde končí skála
deska se otáčí
a bez paměti zpívá
opakuje mi že svítá
Dej mi tu zem
až uvěřím
2 /
Pak přicházejí za mnou
a chtějí, abych se tloukl po věžích
a odvolával, ale proč,
pane Bože,
pro koho muzika svítí,
spalte noty, nechci kvítí,
dej, pane Bože, muzikantům rum –
Pak přicházejí za mnou
a diví se,
když městem ujíždí jazzová jízda,
už jednou, láska s námi teď,
pane Bože:
Kolik’s měl andělů,
kolik jich máš teď —
