/
Kdysi, už před lety, jsme vystupovali na městské slavnosti.
Stánky s balonky a tureckým medem se tlačily ve třech řadách kolem náměstí. Po ulicích pochodovali vojáci generála Laudona v bílých kabátcích, šosy a flinty se blejskaly, oficír mával šavlí a řval rechts, halt a links. Vyčabrakovaní koně táhli kočár se starostou, trousili koblihy na dlažbu a v podloubí, opřený o zeď, odpočíval Frantík Matúšů zlískaný svařákem a medovinou.
Čím menší město, tím slavnější jarmark.
Uprostřed, vedle kašny, stálo popravčí lešení. Dva odrbaní katovi pacholci v kožených zástěrách, to jsem byl já a Jaryn Folvarčných, vlekli nahoru chyceného mordýře. Jožin Voškera v rudé kápi, spíchlé ze staré vlajky, zvedl meč, vycíděný, až házel prasátka, a v čumilech pod lešením, kteří ještě včera zařezávali za klávesnicí nebo pípali kódy u pokladny, se probouzely pravěké, zvířecí pudy. Z davu někdo křikl: co se s nim serete, popravit ho, šmejda, a z druhé strany, tatík s bříškem a holčičkou na ramenou: tomu zmetkovi… hlavu dolů. Pivo vyskakovalo z kelímků.
Starý pan Voškera, první konšel v černém plášti s krajkovaným límcem, rozlomil pečeť na pergamenu a četl ortel ve jménu Boha a císaře, konečný a neodvolatelný. Zločinec, Miloš Voškera, už byl také zmazaný jako klokan, a když jsme ho přivlekli ke špalku a přitlačili, aby klekl a políbil kříž, potil se a třásl.
Koukal jsem Martince, naší děvečce, která vždycky po exekuci vybírala do Milošova loupežnického klobouku, do výstřihu a úplně jsem zapomněl, že nejsem pacholek ani katův helfr. Dokonce jsem popadl koš a přiskočil ke špalku, aby se Milošova kudrnatá hlava nezakutálela mezi občanstvo a neporvali se o ni psi.
Tohle už jsme si nenacvičovali.
Co blbneš, vole, sykl na mě Jožka.
A večer, když jsme vypili i zbytek trnkovice, popral jsem se s Milošem kvůli Martině, kdo ji má doprovodit domů, a vracel se bez ní i bez Jaryna. Myslel jsem na holku, a Jaryna že jednou zabiju, ale také… co kdybych na lešení, mezi stánky, poddanými a chudinou, pod okny starostenské kanceláře, nebyl za pacholka, ale stál tam s mečem, místo Jožina. A polil mě studený pot, protože tuhle hloupou frašku bych dohrál. Do konce. Vím to. Protože bych zapomněl, že všechno je jen hra.
Nikdo by nevěřil, že hranice mezi pouťovou komedií a životem může být tenčí než list papíru. Z jedné strany glejt s císařskou milostí… z druhé rozsudek.
I jindy… třeba jsem začal vyprávět vtip, takové nic, co má nakonec třísknout jako kámen do výlohy: jde policajt po chodníku… nikam nedošel, už v první větě jsem všechno prozradil. Ne slovy, ale z mé tváře už každý přečetl další věty i pointu líp než z obrázkové knížky.
Z radosti, že všechno je teď a doopravdy, jsme lozili po horách, posedlí starou touhou po jednoduché, čisté radosti bez kliček a zbytečných řečí. Protože takové hory jsou. Někdy surové a kruté a jindy, jako když pohladí, měkký polštář i ostrá břitva, vlídné i bolavé k zešílení. Ale vždycky čisté. Kvůli nim jsem běhal do schodů a lezl po skalách, lámal si nehty na futrech dveří a snažil si urvat pár minut mělkého spánku na přecpaných chodbičkách nočních vlaků — aby se mi pak tolik lidí, normálních, kteří si snad už od kolíbky šetřili na ulitu, kde by mohli v klidu vápenatět, smálo, že z pobíhání a šutrů nic nemám, že jsem hlupák.
S Jarynem a Milošem jsme tolikrát, jak jurášci, nalezli do cesty, na kterou jsme nestačili, občas někdo vypadl i z pohodové čtyřky a pomlátil se o skálu, ale stejně jsme to zkoušeli znovu. I s vyvráceným zápěstím, naraženými žebry a modřinami, protože tenkrát nás maličkosti nezajímaly. Všechno se hojilo rychle.
Až jsem jednu smolnou sobotu musel odskočit až na podlahu, mezi naježené špičaté šutry, a naštípl jsem si kotník a zlomil ruku. Tři týdny jsem ležel a trochu vystřízlivěl, ale lezl jsem dál. Jožka mi přinesl hromadu průvodců, sehnal i Stanislawského a všechny díly Puškáše, až jsem Tatry prolezl skoro nazpaměť. Promítal jsem si na zeď žlaby, lávky a komíny a po spárách stoupal vzhůru, zapisoval do vrcholové knížky: datum, čas, výstupová a sestupová trasa, podpisy: Jaryn, Miloš, Martin, nezapomenout na myšáka, rychlou kresbu… s rukama v sádře. Stačilo zavřít oči.
Někdy, i ve tři ráno, u nás na Zahradní zařinčel zvonek a za vrátky stál Jaryn a hned na mě: „Co vejráš… sbal si bágl, za hodinu jede vlak.“
Protíral jsem si oči a sledoval, jak nějaká mátožná postava vrávorá, převrací skříně a tahá z nich hadry a úvazek, lano a karabiny, slaňovací osmy, vklíněnce, friendy a expresky a všechno hází do mého batohu. Zatímco vedle spaly mé děti a z postele mžourala do ostrého světla Martina, má žena, a litovala se, že kdyby tušila, co jsem zač, nikdy by si mě nevzala… a koho si má na malování zjednat, když jsem ji tak vyšplouchl, zradil?
Teprve když mě na ulici lískla do tváří mrazivá syrovina, mi došlo, že ta divná postava a blázen, nahrbený pod báglem a klopýtající k nádraží, jsem já.
Ale osiřelá štětka s barvou a štafle půjčené od souseda, starého Jurajdy, i navztekaná žena s dětmi, všechny obrazy zabydleného domova a představa vyhřáté postele rychle vybledly, protože někde vpředu byly a čekaly cesty postavené do vertikály, hory.
V pondělí ráno, kdy už jsem měl vystupovat z vlaku a uhánět do práce, jsme se pořád nemohli hnout z Malého Kežmarského, z bivaku vedle komínu Weberovky, do které vítr chrstal ledovou vodu. Navíc bylo jasné, že tady, pod převisem a půl kilometru nad dolinou, budeme čučet ještě zítra, možná i pozítří. A kdyby se náhodou stal zázrak, tlaková výše z Azor by se napíchla na naše skoby a slunce vysušilo žlaby a plotny, stejně to neobrátíme dolů, ale polezeme dál.
Protože nahoře, ukrytá v mracích, je vrcholová knížka v plechovém pouzdru a pod ní slaňovací kruh a poslední kámen a výš už nic, jen nebe, a protože horolezci jsou šílenci. A měli by je, jak říkávala moje babička, zavřít, nebo aby dostali pořádně na prdel, jak malí haranti, když si ničeho neváží.
Sotva nám otrnulo, vrátili jsme se s Milošem na Lomničák. Bez Jaryna, protože tomu právě v nemocnici řezali prsty, které mu na Kežmaráku omrzly. Asi po pěti délkách jsme před sebe pustili dva kluky z Popradu a za chvíli je už neviděli. Stěží odpověděli na pozdrav, ale lezli přesně a lehce, jako pavouci… Zatnuli jsme zuby a pomalu se škrábali za nimi.
Cestu jsme přelezli, vyčerpaní a pomlácení po několika menších pádech, ale živí. Seděli jsme na stanici, Miloš v roztržené a zkrvavené větrovce si ohříval ruce o hrnek s čajem, já se ještě klepal hrůzou a oba jsme mlčeli. Najednou nás přešly silácké řeči, že jednou vylezeme i něco tak nekompromisního jako Fitz Roy nebo El Capitan a celý svět si před námi sedne na zadek.
Žádný majstrštyk na dvakrát zalomeném převisu Hokejky, jen dřina v namrzlé skále, studený pot pod přilbami a sůl v očích, zbytečné skobování ze strachu, že jsme tady špatně, že z hloupé, marnivé pýchy čůráme příliš vysoko… ne, Miloš ani já jsme nebyli horolezci. Spíš cvoci, co nesmyslně riskujou a někdy jim to vyjde.
Vedle u stolu výletníci v sandálkách a lodičkách, kteří nahoru vyjeli lanovkou, brblali, že nemůžou popadnout dech a že za ty nekřesťanský peníze nic nevidí.
Popradští do sebe lupli po borovičce a odfrčeli slanit na Térynku, tatíci si půjčovali cepín a chodili ven, aby se vyfotili před bronzovou tabulkou: dva tisíce šest set třicet dva metrů nad mořem, ale uvnitř… bylo tolik kopců, každý měl svůj a jiný, nezměřitelný. Tolik cest… a vzdálenost mezi stoly nebyla dva metry, ale sto, tisíc světelných let.
Možná jsme hledali jen jinou, svou jistotu k opření, v pevné, nedrolivé skále a zvonivém zvuku zatloukané skoby, kterou by ze spáry nevytrhl ani autobus. Důležitý byl poctivě zavrtaný borhák a každý steh na úvazku, lano a ruce, které udrží pád… Nesnesitelně lákavá byla nová cesta, a po přelezení právo na zápis prvovýstupu v dalším vydání průvodce a pojmenování — třeba Jarynovo blues o stabilitě — Další cihla ve zdi — Myšákovy vycinkaný brejličky… Ani Vymlácenou držku nám bafuňáři na horosvazu neschválili, zůstala po nás jen Přátelská.
Nelezli jsme jen kvůli zápisu v knížce a podaným rukám nahoře. Ani pro trochu pomíjivé slávy — a co si namlouvat, i přeškobrtaná Hokejka byla v hospodě něco jako výuční list, glejt s váhou tolika symbolických křížků a bronzových destiček pod Ostrvou, se jmény těch, koho štěstí zradilo… hory ne, nikdy… Pivo zhořklo, holky na nás visely očima a možná byl obdiv jen naše zbožné přání, kdo ví?
Zůstal kurvapocit, že konečně o něco opravdovýho jde, balancování na hraně žiletky, ostře dělící a zároveň spojující poznanou jistotu předtím s novým a lákavým potom… cesta. Zostřené vnímání času, točícího se dokola v jediné vteřině, i prostoru, moře přetékajícího přes obzor, pusty rozbalené naplocho, přes kterou člověk jede tři dny a konce nedohlédne.
Někdy se mi zdálo, jak rukama šátráme před sebou a vztekle rozrážíme tmu. Nebo se, jako psi utržení z řetězu, touláme městem a značkujeme sloupy. Vysoko, co nejvýš.
S těkáním, třesem a zároveň pevnou a tvrdou jistotou bez pochyb jsme ohmatávali cvičné skály a pak Tatry, počítali metry… padla opona a smělo se do Alp, Himálaj už přestal být nedosažitelným, pohádkovým snem z filmů a knížek. To už jsme moc nelezli, spíš chodili… ztratily se stovky krátkých cest a výstupů a zůstala jediná hora, královna se závojem sněhu pod vrcholem, která se vynořuje z mraků a zase se ztrácí, na dotek daleko a přitom neuvěřitelně blízko. Cestu už neměřily hodiny a lanové délky, ale týdny a měsíce. Daleko vzadu zůstávaly zbytečné a hloupé zvyky a nánosy. Vnímání, osvobozené od malých, otravných starostí, se zostřilo, hromady ledu a kamení ožívaly a z větru by se daly plácat cihly, hvězdy byly hvězdami a tma tmou.
Byla to posedlost: hledat a zkoušet, kde se láme hrana, a zkusit jít dál… i bezohlednost. Věděl jsem a nezapomínal, že někde daleko pláče Martina a nemůže spát, protože se o mě bojí, a za chvíli mě zase proklíná, že by bylo lepší, kdybych v tý tramtáryji zůstal. Že by mě obrečela, ale zároveň by se jí ulevilo.
Protože s takovým chlapem, který má svoje špagáty, šutry a sebranku horolezeckou raději než ji, který nikdy nesplní, co slíbí, a vždycky se vypaří, když po něm něco chce, už nemá sílu žít.
Měl jsem ji rád, mám… ale neuměl jí to říct.
A možná jsem lezl jen proto, abych se k ní mohl vrátit. Abych pohladil spící Zuzanku, přikryl Pavlíka a přitulil se k ní pod peřinu.
Když jsem jistil na štandu Jaryna a Miloše nebo visel ve stěně, třel si omrzlé prsty a čekal na ráno, má hlava bloudila k vyhřátému důlku kdesi dole a daleko.
A za dva tři dny jsem ležel vedle Martiny a snil o chladné skále, do které pere slunce a vítr, a těžké, ale přímé vertikále. Pořád jednou nohou mezi dveřmi.
Těkání a hledání rušilo řád a vytvářelo chaos. Možná i sny o pouti, cestě na sever i útěky na jih naplňovaly nějaká stará pravidla a zákony, zděděné po lovcích mamutů a možná už po prvních opičácích, kteří zvedli ze země klacek a z kamene vyštípli první pazourek.
Možná teprve bouřka dává smysl přístavu a skasaným plachtám, říkal jsem Martině a ukazoval jí hnízdo s čápy: teprve až přiletí z Afriky, přes půl světa, mají právo složit křídla.
Ale Martina vrtěla hlavou a nerozuměla. Protože pro ni nebyly podstatou hnízda tisíce kilometrů nebezpečného letu, bouřky a sítě lovců, ale vejce. A na mně mělo být, abych se staral, stavěl a opevňoval, a místo trajdání po čertech nosil klacky a čechral pírka, jako ostatní.
A já? Znovu jsem utekl a trápilo mě to, pořád… někdy jen trochu, ale jindy jsem až skučel, rozpůlený: hlavu na špalek, jedna vedle druhé… s nohama na dvou krách, které se rozjíždějí k vzdáleným, nepotkaným břehům. ale nemohl jsem jinak.
//
Měl jsem rád pivo. I zabáněné putyky a pajzly s okny na úrovni chodníku, kde se přes stůl vycintá, co nikdo neprozradí ani vlastní ženě a talárům u soudu, ani farářovi před posledním pomazáním. Kde se každý může stát mistrem světa a velkou vodou, která jednou vymete chlévy, kdyby mohla a chtěla… každý. Údržbář, který si ráno odskočí na svačinku, brašnu s vercajkem hodí pod věšák a zůstane až do zavíračky, i profesor v ušmudlaném sáčku, který ucmrndává do žlábku, sestřeluje vajgly a řeší neuspořádaný, těkavý pohyb v zakřiveném, natřikrát zalomeném časoprostoru, jak by si dali po papuli Heisenberg s Newtonem, kdyby se potkali, i paradoxy civilizace, rozpínající se a zároveň se hroutící do sebe v beznadějné konzumní singularitě.
Něco jako být u toho, když se podaří proletět černou dírou nebo svou výplatu vydělit nulou. Prý to nejde… omyl, a podepisuju.
Jen výčepáci nelítali. Když měli roznošeno, dřepli v koutě za pípou na štokrlátko, kouřili a po očku sledovali, jak pivo, které prošlo jejich rukama, chutná. Vzduch houstl a čas líně tekl, i slova, ve kterých se každý mohl schovat před majzlíky, kelňami a šufánky s maltou a lešenářskými trubkami a na složitý svět venku zapomenout. U piva se každý mohl stát doktorem věd, přeplavat kanál a postavit jadernou elektrárnu i mančaft, se kterým zítra vyhraje mistrovství světa. I pohnout Zemí by dokázal, kdyby za to stála. Protože hospoda je pevný bod ve vesmíru, maják ve tmě a ostrov, kde bouře i skřehotání čarodějnic ztrácejí moc.
Jen můžou poplést nohy.
To už bylo dávno, ještě na škole. S Jarynem jsme se vraceli ze zimního lezení na Pirinu, po dvou dnech ve vlaku, špinaví a zmlácení od rumunských celníků a naložení v ostré balkánské rakiji. Táhl jsem pětačtyřicet metrů lana a v ruce cepín, opíral se o běžky a Jaryna, zeširoka jsme šněrovali mezi hospodami a pak už jen po ulicích, protože nám nikde nechtěli natočit. Vyhodili nás i z autobusu, řidič otevřel dveře, a dokud nevypadneme, že nevyjede, a my ani nemohli vstát, lidi na nás syčeli… nakonec nám někdo pomohl, ještě za námi vyletěly lyže i bágly, někdo se pořezal o mačky a nadával… odneslo to jen sklo v mých brýlích.
Jaryna jsem cestou z nádraží ztratil. Možná se mu do něčeho povedlo nastoupit nebo někde usnul, už nevím, ale na Strahov a kolej jsem dorazil sám. Vrátné jsem vynadal, že mě ani po třech letech, co tu bydlím, nezná. Prý jsem ještě nakřápl nějakou skleněnou stěnu nebo dveře, ale to už si nepamatuju.
Na našem pokoji, u stolu, rýsovaly dvě kočky. Zamžoural jsem přes zbylé sklo a zablekotal něco, ale únava mi podrazila nohy, lyže a batoh letěly na jednu postel a já na druhou, a v péřovce a oteplovákách jsem usnul. Ani pohorky jsem nesundal… tedy chtěl jsem, ale tkaniček bylo na mě moc, nerozpletl jsem je.
To mi kluci další den říkali, a jak pro mě, když se večer vrátili z hospody, museli zajít, z lyží udělali nosítka a přivázali mě k nim lanem jako mumii, zámotek morušáka… deset lidí mě stěhovalo po schodech a přenášelo mezi bloky. Ale ani to si nepamatuju.
Prý jsem spal celý den. Až, mizerové, vtrhli do pokoje v kvádrech, řinčeli budíkem, svítili mi do očí a tahali mě za nohy z postele, ať sebou mrsknu, že za hodinu začíná zkouška. Poloslepý a zarostlý špínou jsem se potácel do sprchy, soukal se do obleku a belhal k autobusu, zpocený hrůzou a s melounem místo hlavy.
Až na zastávce před stadionem jsem zjistil, že je půl třetí ráno a mám každou botu jinou a sako podšívkou navrch.
Když jsem se vracel, proti mně běžel rozespalý Jaryn. V některých barákách se slavilo, okna svítila. A zkouška byla až za týden.
Nejvíc se mnou zamávalo, když se v hospodě zpívalo. To bylo, jako když se rozrazí vrata a prudké slunce vpadne do dvora, záklopka se otevře a pojistný ventil, který jindy píská a varuje: už nepij, máš dost, ztichne, heligonka se směje a za chvíli zase brečí a fňuká a kolotoč, řetízák, se utrhne a letí, střídá se světlo a tma jak na Bezruču, když padá klec a proplástky za pletivem se blejskají, zatímco bezvládné tělo usíná s hlavou na stole a někdy i pod ním, na podlaze nebo zachrchlaném hajzlíku.
Když někdo usnul, opatrně jsme ho i s židlí vytáhli nahoru na sražené stoly a dál pod ním pili a čekali, až se probere nebo spadne a zaplatí rundu.
Jaryna jsme jednou vynesli ven a posadili ho na jeho čopra, kopii harleje, zbastlenou v nějaké motorkářské garáži, bůhvíodkud ten krám přitáhl… stroj byl čerstvě přelakovaný, široký a pohodlný… Ruce a hlavu jsme mu složili na řídítka.
A najednou, zezadu, policajti.
Jaryna, který určitě ještě poslouchal dunění indiánských bubnů a Joplinku, jsme nakonec vyměnili za policajtskou čepici s hrozivým státním znakem, kterou jsme stopili den předtím, když šerlokové v lokálu lustrovali občanky.
Tedy, mohli jsme vrátit jen jednu. Druhá čórnutá čapka skončila vzadu na zahradě, chodili jsme do ní močit a ještě večer se do ní někdo… tak. Placatý čepice nás vždycky přitahovaly.
A stejně jsem je měl rád, opilce zatracený a kluky ušatý, šťastný a rozteklý jako bramborák na oleji… lítali jsme mezi hvězdami a současně byli na hadry, svět se houpal a zemská osa procházela vlastní hlavou, kolem se točily domy, auta i chodník, slunce bylo přes půl oblohy a měsíc na dosah.
Velká voda vylitá z břehů a hrází, která ničí, ale zároveň i očišťuje, rychlý žebřík do vyššího patra, vertikála staré, šamanské energie… Ale nikdo to nahlas neřekl. Ani říct neuměl.
Jednou jsme odtáhli k Jarynovi na statek.
Pan Folvarčný, Jarynův tatík, tenkrát zkoušel chovat pštrosy. Nejdřív jsme se báli vlézt do ohrady, protože ptáci byli velcí, z výšky na nás řasili kukadla, zobance jak kladiva… ale pivo dávalo sílu. Jaryn nás učil jezdit. Vždycky jsme ptáka zahnali k ohradě a jeden z nás se na něj snažil vydrápat. A pak, klackem přes biskupa a hyjé… Až jsem spadl a kluci museli volat záchranku.
Když mě viděla doktorka v rozbitých vejcích, křičela a málem se pozvracela, protože v šeru se jí zdálo, že je to můj vyteklý mozek. A pak, v nemocnici na rentgenu, snímkovací stůl studil do zad a laborantka četla z žádanky: jezdil na pštrosovi a spadl do vajec… a kuckala, až jí ujela ruka a snímky přeexponovala.
Ještě několik týdnů jsem se nemohl pořádně nadechnout, ani zakašlat, ani se zasmát, abych se nezkroutil bolestí, a při smrkání jsem zarýval nehty do dlaně.
Večer, když jsme slavili můj návrat a naražená žebra a plotýnky promazávali bechery, se na Staré poště poprali Štefan s Milanem Holomků, naši sousedi přes ulici. Nejdřív brečeli do jednoho piva, které si koupili napůl, s hlavami opřenými o sebe, ale najednou stáli proti sobě, Štefan držel sklenici rozkřápnutou o hranu stolu a krev stříkala. Když je výčepák strkal ze dveří, křičeli, že ho zabijou, a žehnali jako padre za oltářem, in nomine Patris et Filii et špiritus… jo, chlast a taky doopravdy… ale po svém. Jeden ukazoval prstem zleva doprava, jak mu podřízne děti, a druhý zdola nahoru, jak mu vyjebe ženu, a pak si na ulici znovu padli do náruče a zase křičeli, jajkali a ze žalu převraceli popelnice.
A zatím vedle u stolu vyrýpávali hasiči, že kam nedosáhnou, tam dostříknou… až je Miloš poslal do prdele, a ať si sami zapálí stoh, když je svrbí dlaně, nebo stodolu… a k ránu pod okny houkaly sbory z celého okresu, od Voškerovic gruntu za městem se táhl těžký, navlhlý dým a prádlo, které Martina nechala přes noc na šňůrách, smrdělo po spálené slámě.
Někdy byla ze Staré pošty snírna a plačtírna, někdy loupežnické doupě nebo boxerský ring, protože i za opilecké bláboly se ručilo a platilo. Ale vždycky to byl ostrov, a většinou dobrý. Protože hospoda nebyly čtyři stěny ode dveří k výčepu, od záchodů k větráku. Hospoda, to byl Jaryn, Milošek, starý pan Folvarčný i Frantík Matúšů s Ferkem Kováčem, Voškerovci a někdy i Štefan… moje židle mezi nimi.
Vážil jsem si toho, moc.
Martina žárlila na kamarády, na hory a dokonce i na Jurajdova kocoura, když jsem ho drbal za ušima. Pivo nenáviděla z temných hlubin své složité ženské duše. Nerozuměla, proč od ní a od dětí utíkám do špinavých pajzlů a vracím se až v noci, v zadehtovaném svetru a s připitomělým úsměvem.
Ma-Martinko, blekotal jsem ve dveřích s tulipánem urvaným v parku a chtěl ji obejmout, v tu chvíli bych pro ni třeba podpálil dům nebo skočil z okna, jen aby se usmála… zkoušel jsem ji líbnout, ale ona mi usmiřovací kytku i s hlínou a kořínky omlátila o hlavu a vzal jsem i druhou, ozvěnu, o dveře. A když jsem si trochu zdříml a chtěl se k ní přitulit, nahmatal jsem jen splasklou, studenou peřinu.
Martina brečela v kuchyni, občas vykřikla, chodila po bytě a dveře skřípaly, otvíraly se a zase zavíraly. Ráno mě bolela hlava a Martina ležela u dětí, zapasovaná mezi Pavlíka a Zuzku.
Ale i ona už si pomalu zvykala, že mě na normálního, zodpovědného otce těžko předělá. Přestávala mi nadávat, že jsem prase vožralý, a večer a v noci už na mě nečekala. Už jsem jí nestál ani za výčitky a slzy.
Jednou mi Jurajda řekl, že jsem v noci tahal děcka z postýlek a vystrašené a umžourané je vynášel na zahradu. Ale co jsem měl dělat? Zem ujížděla pod nohama a domy se hroutily, postavené snad z pivních tácků nebo karet, nadával jsem projektantům i zedníkům a někdo kopl do stolu… prý jsem se potácel po ulici, mačkal zvonky a křičel, aby všichni vypadli ven a utekli, protože je zemětřesení, konec světa a ar-ma-ge-don… to mi Jurajda říkal, a co jsem ještě vyváděl, než jsem usnul.
V hlavě mi přejížděly vlaky a šílení kováři bušili do perlíků, ale já už si nic nepamatoval. Jen zvířata. Žádné bílé myši a slony, ale slizké slimáky, hřbitovní ploštice a dokonce i trilobity z prvohorních břidlic. Havěť mě ožírala a pytle blech mě svědily, až jsem musel vyskočit a strhat ze sebe oblečení.
Uhasil mě až Jurajda, kbelíky studené vody.
Styděl jsem se… a další den jsem domů přinesl krabici plnou bonbonů a čokolád a až do večera jsem s Pavlíkem a jeho kámoši prolézal staré stoky, chodby a kanály. Stál jsem s ním v lijáku a s úžasem se díval, jak se voda točí, z mezer mezi kostkami vynáší papírky od žvýkaček k obrubníku a padá mřížkou do kanálu. Hloubil jsem stružky a stavěl hráze a bylo mi jedno, že se mi lidi smějou. Kluci se chvíli dívali, a když zjistili, že hru beru vážně, i je, usmrkánky… a budoucí básníky nebo vynálezce, možná kuchaře, policajty nebo bachaře, kdo ví?… začali pomáhat. Z dřívek od nanuků a zátek od piva se stávaly kolébavé koráby, šalupy a rychlé fregaty, pluli jsme trávou, ne, rákosím dunajské delty, lovili krokodýly na Orinoku a potápěli Titanik, Hood honil po louži Bismarcka, foukali jsme Magellanově Viktorce do plachet a převraceli borty a cákali a capkali až do večera.
A-hóój loď, hoj a-hóój, neslo se přes ulici mezi přílivovými vlnami a protisměrnými proudy a korzující občanstvo se pohoršovalo.
Když jsme se vrátili, Martina mi kluka vyškubla, že už ho nikdy a nikam se mnou nepustí. Musel jsem kluka svlíknout, i sebe, a všechno odnést do čistírny. Obrátil jsem kapsy a na pult vypadl kus provázku, několik kamínků a utržený knoflík. A z druhé — rozlámaná svíčka, křída a ztvrdlý kapesník.
Paní po mně hodila okem a bez slitování zaškrtla přirážku za nadměrné znečištění.
„No, pane,“ jen vydechla přes pult a bylo na ní vidět, že by mě, i když jsem byl o hlavu větší než ona, nejraději vytahala za uši.
Když jsem si Pavlíkovy i své poklady nastrkal do kapes, odpustila mi nejen příplatek, ale i sazbu za čistírnu.
