Jedna cesta na západ, do mého domova v horách
Na podzim roku 1981 mě u nás v redakci novin Leinster News požádali, abych napsal článek o irském folklóru a měnících se zvycích. Této příležitosti jsem se s radostí chopil a využil ji k návratu domů do Slievenageeha, kam jsem už roky nezavítal.
A měl jsem ze svého rozhodnutí ještě větší radost, když se ukázalo, že náhodou zrovna probíhají týden trvající slavnosti. Právě když jsem přijížděl do města, začínala večerní zábava. Na strohém jevišti na náměstí s vervou břinkala do strun kapela, vousatý stařík fidlal na skřipky a v rytmu hornpipu podupával nohama, až se hory zelenaly. Určitě mu bylo nejmíň sedmdesát, protože jeho kudrnatou rusou kštici a neupravené zrzavé vousy všude prosvětlovaly šedivé prameny. Plácal se do stehen, hulákal, volal a povzbuzoval všechny, kteří umějí, ať se přidají k „tradičním sborovým halekačkám“.
Jak se zdálo, nebylo jich zrovna mnoho — popravdě řečeno, neměl jsem pocit, že by někdo znal slova. V údolí zavládl blahobyt, a snad i proto začaly podobné balady znít staromódně.
Nicméně nechyběly kurážné pochvalné výkřiky:
— Dobrý, Nede! Pořád válíš!
— Starej taťka je třída, to je jasná věc!
Kapela dál zvesela vyhrávala a nad vysokými borovicemi se nesla slova:
Není to krásné, když ležet se dá
Společně navždy, jen on a já
Až slunce vyjde, tak do konce dní
Milenci v hlíně budem zasnoubení
V souladu s tematikou „starejch dobrejch časů“ si všichni oblékli pumpky a obuli střevíce a k vidění nebyl jediný moderní dopravní prostředek, pouze nesourodá směsice povozů a drožek. Vystavovala se hospodářská zvířata, dražil se dobytek, pořádaly se závody tažných koní a drůbežářské soutěže. Žena s čepcem na hlavě mi nabízela, abych si koupil „ty nejvybranější“ vejce od slepic ve volném výběhu. Natisíckrát jsem poděkoval a zdvořile odmítl, ale musím přiznat, že když se zmínila o mém otci, trochu jsem toho zalitoval. Řekla mi, že ho dobře znala.
— Ale jo! spustila. — Starej Hatch — jasně, že jsme se všichni znali, tenkrát, za starejch časů!
Se starým hudlařem jsem se náhodou seznámil později. Viděl jsem, jak s tvářemi rudými vzteky a s neskrývaným opovržením mrštil svým nástrojem na stůl. Řekl mi, že celý den pil. Zeptal jsem se ho, jestli by mi neposkytl rozhovor pro noviny. Souhlasil — pod jednou podmínkou. Budu mu muset kupovat pití.
Významně se na mě podíval svýma nedůvěřivýma přivřenýma očima a já ochotně souhlasil. Když jsem šel objednat, hospodský mi potřásl rukou a srdečně mě vítal ve Slievenageeha. Odvětil jsem, že jsem se tady narodil a mám velkou radost, že jsem zpátky.
— Je vždycky příjemný setkat se s našincem, zvolal radostně a dodal: — a koukám, že ses už stačil seznámit se starým taťkou — s tím zarostlým divokým neřádem z hor!
— Jistě, seznámil, odpověděl jsem, — je vážně skvělý muzikant!
Podal mi pití a zasmál se.
— Jo, muzikant, to on je — však je taky šumař od nátury!
Ha ha!
Zeptal jsem se ho, jak to myslel, ale potřásl hlavou, že si jen dělal legraci. Když jsem se otočil k odchodu, spiklenecky na mě mrkl:
— Jen si dávej bacha na ty jeho povedený historky. Je těžký odhadnout, čemu věřit a čemu ne. Když se do toho pustí, jde z něho až strach. Všem vykládá, že byl pár let v Americe. A přitom, parchant jeden starej, nikdy neopustil tohle údolí. Nikdy nevytáh paty ze Slievenageeha. Tady máš svý pití, vítej doma a díky moc!
Vrátil jsem se se skleničkami ke svému společníkovi a hned mi bylo jasné, že slyšel každé naše slovo.
— Toho hospodskýho si nevšímej, odfrkl si, když jsem si sedal, — tomu starýmu sráči už beztak hrabe. Vůbec nepochází z hor, abys věděl. Není jedním z nás. Mory na něho a na jeho starou, Redmonde. Ha ha! Na zdraví! Slainte mhaith, a mhic og an chnoic! Failte abhaile.
Na tvé zdraví, mladý synu hory. Vítej doma.
V hospodě jsme zůstali až do zavíračky a potom mě pozval k sobě domů — jestli se tomu tak dá říct. Cesta trvala skoro půl hodiny. Šli jsme po rozbité klikatící se horské stezce, prodírali se jedlovým mlázím, spoustou spleteného klestí a hlubokým zeleným kapradím. Nakonec jsme dorazili k polorozpadlé chatrči, na jejíž stavbu posloužilo očividně všechno, co bylo zrovna po ruce. Střecha byla místy divoce porostlá trsy trávy.
Vešli jsme dovnitř. Zapálil svíčku a přimáčkl ji doprostřed stolu. Na stěně se po chvíli utvořila silueta. Zuby vytáhl zátku z whiskey, a když ji plival stranou, spočinul na mně takovým zvláštním pohledem, ale nakonec jej stočil ke dvěma špinavým hrníčkům.
— Takže ty jseš syn starýho Hatche. No to je teda dobrý! zasmál se, zapálil si viržínko a uvelebil se na rozvrzaném houpacím křesle.
— Uměl výborně hrát karty, tvůj otec. On a taky Florian, jeho brácha. Bylo těžký odhadnout, kterej z těch dvou je kterej, tak jak to u chlapů z údolí často bejvá. Pro cizince je to dost obtížný, rozeznat místní chlapy jednoho od druhýho. Všichni si pěstujem dobře rostlej plnovous a na hlavě nám rostou zrzavý kudrnatý vlasy. Podle některejch to prej děláme naschvál, abysme se mohli schovávat v náručí svýho klanu a nikdo z nás nikdy nemoh bejt z ničeho obviněnej — za ty zlořády, který občas vyvedem. Jako tvůj otec, například, bože, ty to víš, jaký ten udělal tý tvý ubohý matce ze života peklo. Jednou v noci jsem ho viděl, jak ji nakop, představ si. Zasadil jí kopanec rovnou do zadku a Florian neudělal nic, jenom se moh potrhat smíchy, a bylo to proto, že mu dost rychle nedonesla něco k pití. A pak, co čert nechtěl, ona si zničehonic umřela, a byla to pořád ještě mladá ženská! Ne že by se z toho sesypal nebo tak něco. To ne. My tady jsme pořádně tvrdý chlapi. Ale znamenalo to, že moh věnovat všechen svůj čas kartám. Nemám pravdu, pane Hatchi?
Dupl nohou a zadíval se na mě s jiskřičkami v očích. Neodpověděl jsem. Jeho neomalenost mě až příliš zarazila.
— Uvidíš, že se toho hodně změnilo, Redmonde, pokračoval, — tohle místo už není takový, jaký bejvalo.
Zdvořile jsem si odkašlal, ale vyznělo to směšně a nevhodně. Částečně abych zamaskoval svoji neschopnost posoudit něco takového, musím přiznat. Byl jsem tak dlouho pryč, že jsem
nevěděl, jak vhodně reagovat.
— Jistě, mnoho se změnilo, souhlasil jsem, — asi to bude tím, že se stáváme součástí moderního světa.
Přikývl a dál se pohupoval. Delší dobu nic neřekl. Pak nadzvedl svůj podsaditý trup a pokračoval:
— Redmonde, příteli, něco bych ti rád řekl a chtěl bych, aby sis to pamatoval.
Podíval se přímo na mě.
— Hora nikdy nezmizí. Nikdy nezmizí — slyšíš?
Náhle znehybněl a napětím se mu svraštilo čelo.
— Slyšíš? zopakoval. — Mluvím s tebou — co je, jseš hluchej? Zprudka típl viržínko a pokračoval jako posedlý:
— Bylo nebylo, Redmonde. Žila byla jednou jedna ženská. Stará ženská. A co tahle stará ženská dělala? Seděla v chalupě. Jednou pozdě v noci seděla doma, v chalupě. V malým domku na farmě zrovna jako tenhle a pletla a seděla na židli. A houpala se, jako to teď dělám já. A zničehonic to zaslechla. Uslyšela nějakej šramot. Nejdřív ji napadlo: to nic nebude, nebudu se tím zabejvat. Jenže co se nestalo, zaslechla to zas. Uslyšela to znova, Redmonde. Tak zvedla oči a najednou to vidí. Stálo to tam. Nejdřív viděla jenom stín, ale pak se pomalu podívala nahoru a viděla, jak to stojí před ní. Přímo před ní to stálo — a zíralo to na ni. Prohlíželo si ji to těma svejma mrtvejma očima. Nebyl v nich žádnej cit, Redmonde. Ty oči byly mrtvý. Víš, jak vypadaly? Jako dvě černý díry. Dvě černý díry vyražený rovnou do lebky. Nebyla to lidská bytost, Redmonde. Bylo to nějaký stvoření. Bylo to něco a tu noc se to k ní vplížilo. Byly to těžký časy, Redmonde. V těch dobách to tady takhle bylo — a ty to znáš. Tyhle vzpomínky, ty se jen tak neseberou a neodejdou. Nebo se snad podle tebe vzpomínky jen tak seberou a zmizí?
Nevěděl jsem co říct. Jen jsem zavrtěl hlavou, nepřítomně jsem zíral na podlahu a v ruce otáčel hrníčkem s bezbarvým destilátem.
— Ne, odpověděl jsem.
— Správně, Redmonde, pokračoval, — nezmizí. Budou žít stejně dlouho jako tyhle posraný borovice. Dokud nezamrzne peklo, Redmonde. Slyšel jsi mě, jak jsem dneska zpíval tu písničku?
Než jsem stačil odpovědět, jako kouzlem vyčaroval skřipky a už do nich horempádem řezal a vrzal:
Jak dlouho budem tu ležet, kdo ví, ó Pane?
Dokud sníh bílý nenapadne v pekle samém.
Dokud sníh bílý nenapadne v pekle samém!
Odhodil nástroj a s opovržením vyštěkl:
— Tak to bude. Tak dlouho. Tak dlouho — a na to nezapomeň! Redmonde Hatchi, nikdy na to nezapomeň!
Na okno lehce zaklepala zkroucená větev. Tabákový kouř se potichu vznášel, vytvářel nesouvislou vrstvu obláčků a převaloval se před potemnělou okenní tabulí. Seděli jsme v obležení hemžících se stínů. Vrhaly se kupředu a hned se zase vracely zpět, jako při nějaké urputné bitvě odehrávající se v podsvětí.
Řekl, že mi bude vyprávět o všem, co budu chtít vědět. A také mě ujistil, že není nic, co by o údolí nevěděl.
— Ned, ten ví o všem, co se kde šustlo, ujišťoval mě, — protože tady žije dýl než všichni ti ostatní parchanti. Už od časů samotnýho Pánaboha, smál se. — S tvým otcem a strýcem Florianem jsem chodil do školy. Florian sám sebe považoval za největšího tvrďáka. Jednou se porval na nože. Tehdy přišel k tý svý jizvě na tváři. A víš, kdo to byl, kdo mu ji udělal? Víš, kdo mu tu jizvu udělal, Rede?
Ukázal prstem na svou hruď.
— Třasořitka, zasupěl a smíchy se nadmul.
Používal spoustu výrazů, které jsem znal z dob svého dětství. — Zaprděnej třasořitka, zachechtal se znovu, vstal z křesla a napřímil se přede mnou. — Tahle je moje vlastní, prohlásil a s pýchou velkoryse dolil do hrnků, — pravá čistá ze slievenageehaské hory. S tvým otcem jsme jí tak říkali. Krucifix! Tvůj otec. Většího drsňáka jsem neviděl. Lil do sebe čistou tak dlouho, dokud mu nevytejkala i ušima. Tumáš — dej si ještě kapinku, Redmonde! Až si spolu dáme pořádně do nosu, bude v tomhle údolí větší randál než tehdy v noci, když jsem pochcal elektrickej plot!
Udělal jsem, co řekl. V tomhle tedy měl Ned pravdu. Ta jeho čistá, ta se pila sama. Cestou od kredence vrávoral a přitom se na mě díval:
— Je tak dobrá, že by si člověk hned dal další! Hned si dal další, Redmonde!
A musím přiznat, že o mnoho víc než jednu, takže se mi nakonec nepodařilo vrátit se domů. Pamatuji si jen, že jsme spolu stáli před chalupou a zírali do údolí pod námi. Proti široké noční obloze se nepatřičně rýsovaly nosníky skeletu nového nákupního centra. Pověděl mi o plánech na stavbu dálnice.
— Mluví se dokonce i o kasinu, pokračoval, — bude se jmenovat Gold Club. Přijde mi, že si hrajou na něco, co nejsou, kamaráde. Stejně se to nestane.
— Ech! zabručel, — ech! a mohutně mě poplácal po zádech. Se zastřenou myslí, ale spokojený jsem se potácel po klikaté pěšině, z telefonní budky ve městě jsem zavolal Catherine a vykoktal ze sebe jakousi komickou výmluvu. Později jsem si pochopitelně
uvědomil, že jsem se nemusel namáhat a zatěžovat se starostmi. Vůbec jsem neměl zapotřebí vymýšlet si výmluvy. Tehdy ne. Protože jsme si s Catherine rozuměli jako zamilovaný
páreček na líbánkách. Z tónu jejího hlasu se dalo uhodnout, že nebyla ani v nejmenším vyvedena z míry. Hlavní je, že se dobře bavím, ujišťovala mě. O nic jiného se nestarala.
— Jsem ráda, že jsi jel, slyšel jsem její hlas, — vždycky jsem měla pocit, že máš potřebu to udělat, vrátit se do Slievenageeha, svého domova v horách.
— Díky, cukroušku, odpověděl jsem a poslal jsem po telefonu vzdušný polibek.
„Cukroušek“ bylo jedno z našich soukromých důvěrných oslovení. Vím, zní to uhozeně, ale oběma se nám docela líbilo.
Vrátil jsem se do domu. Ned už tu stál, skřipky připravené.
— „Pýcha Hybernie“! zakřičel a začal energicky vybrnkávat vzletný jig a s gustem vyřvával: — „Do tance dokola a kredenc stranou!“
— Ještě čistou? zeptal jsem se s prostoduchou nenuceností a usmíval se jako poloviční idiot, naprosto nepřesvědčivě.
Měl jsem ještě docela v hlavě, když jsem sebral láhev a stoupl si po jeho boku.
— Ať ruka, která nalejvá, nikdy nezahálí — ty jseš džentlmen a učenec, Redmonde! Syn svýho otce — opravdickej syn svýho otce!
Když jsem opět vzhlédl, měsíc už zmizel, rozplynul se ve stříbřitém slunečním svitu.
