Drnčí zvonek.
„Johne, padej!“ špitá manželka Jitka.
John Bok se vymršťuje ze židle, probíhá pravoúhlou chodbou, vbíhá do obýváku a bleskově rozevírá okno. Přehupuje se přes parapet a římsu, skáče na zešikmenou plechovou střechu a sprintuje k hromosvodu, po kterém se spouští o pár metrů níž, na další střechu. Diagonálně ji prolétává a po okapu sjíždí na dvůr protějšího domovního bloku. Vklouzává do dveří činžáku, probíhá temnou zapáchající chodbou a průskokem domovními dveřmi se ocitá na chodníku.
Zvonek stále zvoní.
„Už du!“ křičí Jitka Boková a opatrně otevírá.
Ve dveřích stojí sousedka a prosí: „Paní Boková, neměla byste trochu majoránky? Mně došla a nechce se mi ven, do toho pekelnýho vedra.“
„Mám,“ směje se Jitka a odsypává jí majoránku.
„Děkuju vám. Jak se má manžel?“ ptá se sousedka.
„Furt někde lítá…“ gestikuluje Jitka a zavírá a zamyká dveře.
John Bok se rozhlíží, přechází ulici a hbitě zahýbá za roh. Obchází domovní blok a opatrně se vrací. Přechází na protilehlý chodník a sonduje situaci. Přes okenní rantl ve vyvýšeném přízemí je přehozené žluté tričko, smluvené znamení.
„Čistej vzduch,“ uklidňuje se John a jde k domu, ze kterého před několika minutami úprkem mizel. Stoupá po schodech a s úlevou vchází do bytu.
„Kdo to byl?“ ptá se manželky.
„Sousedka odnaproti. Chtěla pučit majoránku,“ vysvětluje Jitka.
„Píča stará! Málem sem si uhnal infarkt,“ ulevuje si John.
„Hlavně, že to nebyl někdo jinej,“ křižuje se Jitka
.John staví na sporák konvici s vodou a do hrnků porcuje kafe.
Drnčí zvonek.
„Johne, padej!“ špitá Jitka.
John Bok zháší plamen, probíhá pravoúhlou chodbou, vbíhá do obýváku a bleskově rozevírá okno. Přeskakuje parapet a římsu, dopadá na zešikmenou plechovou střechu a sprintuje k hromosvodu, po kterém se rychle spouští o pár metrů níž, na další střechu. Diagonálně ji prolétává a po okapu sjíždí na dvůr protějšího domovního bloku. Vklouzává do dveří činžáku, probíhá temnou zapáchající chodbou a průskokem domovními dveřmi se ocitá na chodníku. Rozhlíží se, zabočuje vpravo a svižným krokem pokračuje na hlavní ulici.
„Trafika, nebo tramvaj?“ řeší dilema.
Zvonek stále zvoní.
„Moment!“ křičí Jitka Boková a opatrně otevírá.
Ve dveřích stojí sousedka. „Potřebovala sem eště brambory, tak sem pro ně skákla do krámu a tady vracím tu majoránku,“ říká.
„To ste nemusela,“ směje se Jitka a zavírá a zamyká dveře.
Letní Karlín je plný slunce a pronikavého vřískotu cikánských dětí, od Vltavy sem proniká smrad splašků. John vstupuje do trafiky a zdlouhavě se přehrabuje v obrázkových magazínech. Pokradmu při tom pozoruje okno jejich bytu ve vyvýšeném přízemí. Po několika minutách se na římse objevuje žluté tričko.
„Je po náletu,“ ujišťuje se John. Namátkou kupuje časopis Myslivost a vychází ven. Za chvíli stoupá po schodech a s úlevou vchází do bytu.
„Kdo to byl?“ ptá se manželky.
„Sousedka odnaproti. Přišla vrátit majoránku,“ vysvětluje Jitka.
„Rozkopu jí prdel, krávě!“ řve John.
Jde do kuchyně a škrtá sirkou pod vlažnou konvicí. Horkou vodou zalévá kávu a plné hrnky staví na velký kuchyňský stůl.
„To je paráda!“ září spokojeně.
„Je,“ vrní Jitka.
V hospodě přes ulici je polomrtvo, od železničního náspu doléhá rytmický klapot kol.
Ve vedlejší místnosti zvoní telefon. „Nezvedej to!“ varuje John.
Pomalu pijí kafe a mlčí, vychutnávají si chvíli pohody a klidu.
„Večer si někam vyrazíme,“ navrhuje John.
„Sem pro,“ souhlasí Jitka.
Drnčí zvonek.
„To bude zase ta bréca…“ zívá Jitka.
„Kašli na ni,“ radí John.
Zvonek stále zvoní.
„Du se tam mrknout,“ vstává John a jde ke dveřím. Špehýrkou vidí sousedku odnaproti. Odemyká a otevírá dveře.
„Pane Bok, tyhle pánové se po vás shánějí,“ oznamuje sousedka a ukazuje na dva podmračené chlápky v dlouhých modrošedých baloňácích.
„Státní bezpečnost,“ ukazují odznaky. „Pane Boku, půjdete s námi,“ nařizují.
„Kdo je to?“ ptá se Jitka z kuchyně.
„Sousedka…“ vrčí John. Tiše za sebou zaklapává dveře a v doprovodu mužů sestupuje po schodech, vychází na ulici a usedá na zadní sedadlo služební volhy. Auto se rozjíždí, vyjevená sousedka se vyklání z okna. Před hospodou kňučí přivázaný pes.Žluté tričko je stále přehozené přes okenní římsu.
„Johne, poď si dopít kafe!“ volá Jitka.
