I
Ležíme na obou matracích, ne bok po boku, ale hlavami k sobě. Tepna na tvém spánku mi pulsuje do tváře. Tvé vlasy se dotýkají mého nosu, ale nelechtá to, je to jen cítit - šamponem a tebou. Už minuty nebo hodiny se vůbec nehýbáme, nic neříkáme, dýcháme jen zlehka. Máš zavřené oči, já se dívám nahoru k otevřenému oknu, ve kterém není nic než kousek bezmračného, ani jasného ani temného nebe. A kdybych se vůbec chtěla na něco zeptat, pak jenom na to, jestli se rozednívá, nebo šeří. Necítím se ani unavená ani bdělá, těžká ani lehká, nemusím kouřit, jíst nebo pít či jít na záchod. Nemám potřebu odstupu, ale ani chuť tě objímat. Jsem volná, nikoliv svolná, prostá všeho, a přesto nejsem osamocená...
Ten film se rozběhne, jakmile pomyslím na tebe, na nás. Vidím jej a zároveň sebe, jak se v něm vyskytuji (hrát v něm by nebyl ten správný výraz), ne jako ta žena, kterou jsem teď, ale taková, jaká jsem byla před mnoha lety: mladší, hezčí a většinou vedle tebe.
Nemůžu ten už poněkud vybledlý a poškrábaný film převíjet zpátky, můžu ho jen zrychlovat nebo zpomalovat, zastavovat sekvence, které se mi líbí, dokud se celé to zjevení nerozplyne, protože zase zazvoní telefon nebo pošťák nebo protože nevytržena žádným dalším vyrušením dosáhnu dnes bližšího, zítra zase vzdálenějšího břehu spánku.
Čím déle ten film trvá, tím méně se toho v něm děje; a možná není nejlepší srovnání se zajíkavě se odvíjejícím televizním filmem nebo kinem. Možná ty obrázky, co se mi jeden za druhým míhají přes sítnice, patří spíš k jakési sérii ne zrovna ostrých a i proto si podobných diapozitivů, jejichž bezděčné, nikdy shodné pořadí závisí na záchvěvech mých řas, na tom, kdy a jak se zavřou, otevřou, zavřou mé oči... Ten kousek šeřícího se nebe bez mraků a hvězd velikosti mého okna, ty pronikavě rudě potažené matrace na horizontu mého pokoje, naše odpočívající těla, my na berlínských ulicích, ty u Joea, já před nějakou bednou starého harampádí... spíše moc mé představivosti vytváří každý z těchto obrazů a všechny dohromady, což by odůvodnilo onu filmovou metaforu, stejně jako tu se sérií diapozitivů, nebýt tady ještě té vůně tvých vlasů, toho lepkavého tepla tvých spánků na mé tváři, našeho nestejného dechu a té svobody vyplývající z absence jakýchkoliv potřeb, kterou jsem cítila a zas a zas nanovo prožívám, které říkám, od doby, co jsem ji poprvé prožila, štěstí, mámivé nedramatické štěstí, které se ke mně vrací s každou vzpomínkou.
Měla jsem se, když ten náš film běžel v reálném čase, když se nás právě chystali filmovat, měla jsem se vyptávat na tvé pocity, i když ses většinou tvářil, jako by po nich nebylo nic ani tobě? Dokázals vůbec vyslovit své pocity? Nebo ti jen připadalo pohodlnější vyjadřovat něco takového fyzicky, pohledy, hnutím v obličeji, gesty - a někdy penisem? Troufla jsem si vůbec kdy na to, abych se tě zeptala, co se skrývá za tím tvým hrdým výrazem ledního medvěda, tvou nepřítomnou lhostejností, tvými vzácně propukávajícími návaly hyperaktivity a lásky? Kdybych to chtěla vědět, a často jsem chtěla, zamaskovala bych onu větu tou domněle nejtypičtější ženskou otázkou: o čem přemýšlíš? Tvoje ještě úspornější a klasicky mužská odpověď by skoro vždycky zněla: „O ničem." Nebo: „O ničem určitým."
Jistě, nebyls z těch, co potřebují něco sdělovat, byls mlčenlivý a, co je ještě důležitější, zamlklý. Vystačils - ve svých lepších chvílích - s klíčovými slovy a hesly, s vypointovanými výroky, ale rád jsi četl, fantasy romány, ty nejtlustší, co se daly sehnat. Prostě ti slovo šlo líp do oka a od ruky než přes rty; vyučil ses sazečem, jako já.
Včera večer jsem se po úplný věčnosti poprvé nastřelil. Je to skvělý, být zase volnej, a slunce je tak teplý. Ale s tímhletím hobby musím do budoucna skoncovat, naprosto důsledně. Plán je takovej: obstarat prachy, dělat karate, hledat si vlastní bejvák.
Ptáš se, proč ti cituji, co sis přece napsal sám? Protože ten školní sešit s tvými nedatovanými záznamy, který jsem za celou dobu, co jsme byli spolu, u tebe nikdy ani nezahlédla, tenkrát připadl mně a já nevím, jestli - a když ano, tak nakolik dobře - si vzpomínáš na těch přesně devětaosmdesát vět, v nichž se neobjeví moje jméno a které ti přesto a právě proto budu opakovat, ne chronologicky, ale doslovně, až do konce našeho příběhu.
Ach, Harry, kdyby se ten sešit ocitl u někoho jiného a ten by byl dost zvědavý na to, aby si ho taky přečetl, neměl by ani tušení, že jsem se v tvém životě, který byl a je mým, vůbec kdy vyskytla.
